DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2022. Téma: Deníkový záznam

7:44 Svítí slunce. Sedím u snídaně, piju kafe. To bude den!
8:03 Vcházím do výběhu, jdu pro koně. Pofukuje vítr.
8:12 Kůň stojí uvázaný u branky, hřebelcuju. Bahno má až za ušima. Už nesvítí slunce.
8:26 Vítr pofukuje dost. Ale neváhám a sedlám.
8:38 Nasedám, vyrážíme. Je mi zima. Kde je to slunce?!
9:11 Jsme přesně uprostřed trasy, tři kilometry od domova. Začíná mrholit.
9:37 Blížíme se do vesnice. Leje jako z konve. Jsme úplně promáčený.
9:50 Pouštím koně zpátky do výběhu. Naštvaně odchází do přístřešku. Déšť slábne.
10:15 Svítí slunce.

rok 1160 spánku Ohnice
osmý den jara

Hned ráno mě vzbudil hlasitý výbuch.
Křovák se Šumařem a Honcem našli využití pro zbylou moranthskou munici. K jejich lítosti neměly terče moc dlouhou životnost.
***
Kolem poledne se konečně objevil Serža. Doufal jsem, že ty pitomce trochu umravní, ale místo toho postavil na špalek lahev pálenky a zase zmizel.

***
Smrákalo se, když za mnou Kalam přitáhl Šumaře, který se držel za ruku. Svítivka vybuchla moc brzo. Najednou je jim člověk dobrý. Nesnáším, když musím otevírat Denul kvůli podobným kravinám.
***
Okolní tábory už dávno potemněly. Čas, abych si taky přihnul.

První tam, poslední ven.

15. 4. 2010
Nechali mě na něj podívat. Je to ON. Chlapec. Nevěřila jsem, že ho vůbec uvidím. Dokonce mě ho nechali i pojmenovat. Celé to bylo vyčerpávající. Když ho konečně dostali ven, celá jsem se třásla a byla jsem tak unavená, že mě ani nic nebolelo. Nechtěla jsem nic. Jen spát. Naposledy bez toho, abych se bála ranního stáčení. Těhotenství mělo i své výhody. Odbočuji. Vzchopila jsem se jen proto, že mi ho chtěli ukázat! Další možnost podívat se na něj nedostanu.
Je to takhle lepší. S celou tou mou historii bych byla strašná matka.
Pojmenovala jsem ho Adam.

11. 5. 2025

9:00
Milý deníčku, zmocnila se mě obrovská touha začít si tě psát, i když jsem to nikdy nedělal. Bude to švanda!
Přinesl jsem Harrymu jahodové donuty, ty má nejradši. Po snídani mi dal žvýkačku. Brouček.

10:00
Vůbec se nemůžu soustředit na práci. Harry má tak pěknej zadek! Chci ho po něm poplácat!
Řekl jsem to nahlas?! Řekl, že jo?

12:30
Řekl jsem toho spoustu. A vůbec mi to nevadí. Řekl jsem mu i, že mu tajně říkám Zlatonka.
Chce se mi zpííívat! Slunce svítí, láska hřeje, lalalá...

15:00
JÁ HO ZABIJU! ZABIJU! ŽVATLAJÍCÍ ŽVÝKAČKY! TO JAKO VÁŽNĚ?!

14. dubna
8:10 - Stojím v tramvaji a už teď vím, že nestíhám.
8:14 - Přistupuje kamarádka, takže v tom aspoň nejsem sama.
8:17 - Přidáváme se k ostatním. Dvě minuty po srazu a nejsme všichni.
8:48 - Po půlhodině bezvýsledného čekání na vyučující, která nezvedá telefon, se nás ujímá pracovník krematoria.
8:52 - Procházíme bránou s nápisem Nepovolaným vstup zakázán. Připadám si výjimečně.
8:59 - Prohlížíme si chladící místnosti. Člověku z toho běhá mráz po zádech.
9:11 - Přesouváme se k pecím. Je tam příjemné teplíčko. V okénku vidíme pekelné plameny.
9:31 - Opouštíme prostor krematoria. Bylo to žhavé.

16:48
26. 8. 20.501

Tohle bude asi poslední zápis v deníku. Nevím, jestli to má nějaký význam. Jsem poslední, kdo přežil v tomto městě. Na světě zůstalo jen málo lidí, kteří brzy zemřou tak jako já. Je to jen otázka času. Poslední lidé na planetě. Zemřeme hladem. Nepředpokládám, že tyto řádky bude někdo číst. Jsem obklopen ohlušujícím tichem. Žádný tvor nevydává zvuky, žádný šum přírody či civilizace v pozadí, žádné hlasy. Jen tahy pera na zažloutlý list papíru a můj dech. Slyší mě někdo? Jsem sám. Nikomu nepřeju, aby zůstal sám, zvlášť s vidinou, že už nebude nikdo.

červenec, sobota
Počasí se mi vydařilo. Ještě včera jsem si o to dělal starosti, ale dneska je to ideální.
A já jsem úplně čerstvej. V takový kondici jako dneska jsem ještě nebyl. Jsem prostě nabušenej. Na tohle jsem se připravoval poslední tři roky. Půjde to hladce.
Protože já moc dobře vím, kde se jich dneska vyrojí nejvíc. Ony se strašně rády houfujou, takže si budu moct vybrat tu nejlepší, protože žádná jiná si mě sakra nezaslouží!
Budem se svíjet tělo na tělo. Tohle číslo si bude pamatovat do konce života.
Dneska zaskóruju. Roštěnky třeste se!
Jakože jsem konečně dospělá jepice.

35:03:06

Myslím, že vítězství je již na dosah. Celá poslední léta jsem pro to žil. Plná zkouška zbraní proběhla velmi dobře. Musím přiznat, že to byl pro mě trochu i šok. Jsem zvyklý na ledacos, ale taková síla, taková moc...
Stanice má ovšem i své nevýhody, ale myslím, že se přece jen dočkáme. Zbývá přece jen několik hodin, abychom se ocitli v pozici výhodné pro palbu a jsem si stoprocentně jistý, že po druhé už to pro mě takový šok nebude. Navíc budu na můstku sám, bez nevítaných hostů... ah, už mě volají.
Zbytek dnešního záznamu doplním později.

15. května 2001
Slíbil jsem Hermioně, že se po měsíci vrátím. Mám teda za sebou polovinu. Budu muset líp plánovat, kam se v té druhé podívat, času málo a zajímavých míst spousta.
Dnešek se povedl. Super zážitky, i když dost drsný. Mudlovský náboženství je věc, kterou nikdy nepochopím. Ty lidi nemají co jíst, ale dokážou našetřit peníze na nakoupení strašlivě drahýho dřeva, aby jejich rodiče po smrti mohli být spálený a jejich popel vhozený do Gangy, kterou považujou za posvátnou řeku. No ale ve většině případů těch peněz nemají dost, takže spíš než popel tam házejí jen napůl ohořelý těla…

27. 8. 1899

Kéž by léto nikdy neskončilo!
Byli jsme ráno s Abem krmit kozy – nasmáli jsme se, když mi jedna začala užírat lem šatů; slíbila jsem jí, že příště donesu chutný kapesník.
Co se bratrů týče, skutečně věřím, že se vše obrací v dobré:
Před obědem přišel Albie celý rozesmátý, že má velké plány – více mi prozradí večer. Chvíli jsme tančili po jídelně, bylo mi slabo, ale bavili jsme se!
Později odešel za G.; prý proberou něco s Abem, až se vrátí – jistě to budou dobré zprávy, usmíval se.
Oba teď vypadají tak šťastně – a tak jsem i já.