DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2022. Téma: Deníkový záznam

13. 2. 2022, Dublin, Inchicore
Únor v Dublinu je snesitelný. Teploty málokdy klesnou pod nulu a mořský vítr každý den aspoň na chvíli protrhne mraky. Nad městem se nese kejhání racků a cvrlikání ptáčků, kteří znějí jako jaro. Před týdnem jsem našla v Memorial Garden pomatené stromky obsypané narůžovělými kvítky. A i ty nepomatené mají nasazené pupeny – snad čekají na nějaký mně nesrozumitelný signál.
Přestěhovala jsem se do malého, vlhkého pokojíčku na západ od pivovaru Guinness. Do kanceláře mi teď cesta trvá polovinu času. Obzvlášť si užívám průchod velkolepou hlavní branou do univerzitního kampusu, bílý kámen budov na hlavním nádvoří...

12. září, 1938

Škola mě baví. Učitelé říkají, že mi to jde skvěle a chválí mě. Spolužáci jsou docela fajn, ale nevím, jestli si tu najdu kamarády, jak říkal Gellert. Všichni vědí, že profesor Brumbál je můj táta. Možná si myslí, že mi kvůli tomu nadržuje, ale to není pravda.
Taky se mě dneska kluci ptali, kdo je moje máma. Řekl jsem, že ji neznám, což je fakt, ale že mám ještě druhýho tátu. Divili se tomu, ale říkali, že mít dva táty musí být super. Já si myslím, že mít dva táty je skvělý. Rozhodně lepší než nemít žádnýho.

15.4.22
Milý deníčku,
neber si mojí odmlku osobně, vždyť víš, jak to se mnou je, buď se píše, nebo se žije. A tak jsi kronikou hluchých míst, dlouhých, nudných dnů, kronikou bezčasí tvořeného stereotypem, neprožitků a myšlenek, které přicházejí, když svět utichne a odpojí se. To, co by stálo za zmínku, se děje tak rychle a věnuju tomu tolik pozornosti, že se na tebe nedostávalo. Za dobu, cos tu ležel netknutý, je ze mě někdo jiný, změnilo se místo i čas, většina hlavních hrdinů je pryč a nahradili je noví. Bude tak lepší otočit list a začít znovu.
Milý deníčku…

26. listopadu 20xx
Budíček o půl třetí! Děsné. Ale autobus jsem chytla.
Na kostýmy tentokrát nebyla fronta, zato v maskérně to trvalo.
Na place jsme čekali ve stanu skoro do poledne. Aspoň že byly párky.
Zase jsme chodili po tržišti. Tu scénu točili snad stokrát. Trochu mrzlo. Aspoň už necouráme bahnem, jenže ten hábit moc nehřeje. (Jo, doporučovali termoprádlo...)
Konečně oběd. Pak další nekonečná scéna. To už jsem hodně mrzla a dřevěněly mi nohy. Asi hodinu nás nechali postávat venku, naštěstí rozdávali deky.
Štěstí, že je brzo tma a šlus.
V šatnách nekonečná fronta.
Zítra až od osmi. No sláva.

12. srpna 1947
Tátovy narozeniny. S maminkou vzpomínáme. Jen Pánbůh ví, kde je mu konec a jestli vůbec ještě žije. Říkají, že naděje umírá poslední, ale ta nejistota je strašná.

Čím dál častěji uvažuji o odchodu, máti je zásadně proti. Má pravdu, že když odejdeme, s otcem už se těžko kdy shledáme. Ale přestávám věřit a bojím se strávit život čekáním.

Ráno jsem přišel o kontingent mléka kvůli nějakým spravedlivým. Navíc mě po jejich zásahu viděla V. Teď ví, že jí nemůžu dát nic, ani tu trochu ochrany. Nešť, beztak to nemělo budoucnost.

Ale byla moc milá. Bože, já bych...!

Neděle 12. 5.

Hodina po poledni: s velmi dobrou časovou rezervou se blížíme k Vircpurku. Provoz začíná houstnout kvůli opravám dálnice.
Půl druhé: celá dálnice stojí, jen občas se auta pohnou rychlostí nadměrnou pět kilometrů v hodině.
Čtvrt na šest: konečně na letišti. Nemůžeme najít správný terminál.
„Běž vnitřkem, najdi, kde se máš odbavit, zaparkuju auto a zavazadla ti přinesu,“ řekl Petr.
„Musím vás odbavit, jinak letadlo odletí bez vás,“ sdělila slečna za příslušnou přepážkou.
Neodletím-li teď, neodletím vůbec a do Číny se nikdy nepodívám.
Tři čtvrtě na sedm: letadlo se odlepuje od země. Se mnou ale bez mých kufrů.

27. srpna

Dnes jsem v knihovně četl o Rusko-japonské válce, hlavně v novinách. Je to zvláštní – některé věci, co mi řekl ten Rus z tetiny kanceláře (nějaký bratranec, budu se muset zeptat našich), nejsou pravdivé. Proč by si vymýšlel? Mohl klidně říct rovnou, že tam nebyl. A byl vůbec celý divný, zkusím se asi vyptat na víc než jeho jméno. Třeba je to zběh. Nebo špión! To by bylo zajímavé...

V té knihovně mě hrozně rozbolely oči, jako letos na Maltě. Asi to bude prachem z papíru nebo horkem – u moře se daleko snáz snese. Snad se z toho vyspím.

15.4.2022

6:30 Je ráno, ale oba rodiče ještě spí. Šťouchla jsem do mámy: „Maminko, vstávat.“ Jen něco zamručela a dala mi prso.

7:00 Pořád spí a já si chci hrát: „Maminko, vstávat, tam, hrát.“ Zas mi chtěla cpát prso, ale já už nechci. Tak zamručela ať zkusím tatínka: „Tatínku, tam, hrát.“ Zamumlal ať si vezmu tablet.

7:05 Našla jsem tablet. Máma mi pustila hru a taky ťuká. Táta pořád spí.

7:25 Chci něco papat. Máma vstává. Táta mručí.

7:40 Jsem po snídani. Táta si čistí zuby. "Chci ven!" Máma se zavřela v pokoji.

Revenge, 8.července l.p. 1717
Milý deníčku,
Vylovili mě prý asi míli od ostrova, držel jsem se pitomýho plovoucího soudku jako klíště a byl na půl cesty do Hádu. Celou cestu jsem prospal, přitulený k Petovým kolenům a pořád jsem trochu utahaný, ale hádej co! Mám nový náhradní prst! Je z pomerančovníku a sedí perfektně. Což je fajn, protože se zase chystám kreslit. Cha!
Dizzy Izzy prohrál sázku.
Snažil se z toho vykroutit, ale Blackbeard... Ed... ho poplácal po rameni a řekl, ať to přijme jako chlap.
Brousím si tužku. Něco mi říká, že tohle bude velké.
Tvůj Lucius.

Výlet za babičkou, den desátý, rok 149
Zapsal: Elrohir

Ráno: Stojíme kvůli dešti. Máme oheň pod převisem. Elladan má mokrý kalhoty. Pořád mluví. Erestor ho poslouchá a opravuje. Budu si psát, co kdo dělá.

Poledne: Pořád prší. Elladanovi ještě neuschly kalhoty. Urazil se a mlčí. Glorfindel vaří čaj. Glorfindel nabídl čaj Celeamin. C. slušně poděkovala. G. se pořád směje. Elladan si asi myslí, že se směje tomu, že on (Elladan) sedí pod dekou nahej.

Večer: Leje. G. vypráví C. o prastarých gondolinských mečích. C. se tváří, že neví, o co jde. Slyší to od něho prvně? Ať už přestane lejt!