DMD č. 16. pro 16. 4. 2022. Téma: A není to málo?

Dlouhá léta chodila do práce s pocitem, že dělá něco užitečného, co ji naplňuje. A že to dělá dobře. Byla dochvilná, spolehlivá a opatrná. Vždy připravená pomoct, poradit. Vždy bdělá a ve střehu.
Loni jí bylo šestašedesát. Měla už nárok na zasloužený a klidný důchod. Přesto Líba jezdila dál. Protože tu práci milovala.
Zkraje roku, minutu před půlnocí, když už zatahovala, jí pod kola spadnul chlap. Navzdory relativně malé rychlosti zraněním podlehl.
Když stála na Václaváku vedle dispečerského auta, pořád dokola se sama sebe ptala, jestli nešlo udělat víc. Nešlo.
„Seru na to,“ řekla.
Do vozovny už se znovu nevrátila.

Kráčel po kamenité cestě. Navenek klidný, v duchu se dmul pýchou. Byl pyšný na svoje muže, svoje město.

„Zbraně,“ vyrušil jej z příjemných myšlenek tlumočník. Odevzdal tedy štít, oštěp i meč stráži.

„Vítej!“ Zahlaholil hluboký, podmanivý hlas.

„To já vítám tebe v naší zemi,“ odvětil s ironickým úsměvem. „Pozval bych tě do města, leč, mí muži jsou jiného názoru,“ krátce pohodil hlavou vzad, kde falanga neprostupně vyplňovala prostor mezi skalisky.

„Líbíš se mi," opáčil podmanivý hlas. "Je škoda tvůj národ vymazat z povrchu Země. Moje armáda čítá přes dvě stě tisíc vojáků!“

Zahleděl se do slunce.

"A není to málo?"

Jedna dcera? To je málo, vlastně nic.
Dvě dcery? Žádný rozdíl! Dvě dcery jsou málo, vlastně skoro nic. I když jsou to dcery z manželských loží. Protože nemanželské děti se nepočítají, i když jsou to synové.
Syn! Konečně vytoužený syn! Co všechno musel udělat, kolik krve muselo téct, aby se ho dočkal. Ale má syna!
Milovaný syn milované ženy je jemný a slabý. Ale je to syn.
Dvě dcery, ty nepočítá. Jeden syn. Není jeden manželský syn málo?
Dvě dcery a jeden syn. Z pěti manželek. Není to málo?
A tak se po popravě páté manželky Jindřich ožení po šesté.

"Pojedete s námi, paní Tumpachová."
"Ale já už vypovídala!"
"Na kolik to vidíš, Matěji?"
"Křivá výpověď, to jsou až tři roky."
"A není to málo? Já si myslím, že bychom z toho mohli vykřesat účastenství. To jsou další tři?"
"Nic mi nedokážete!" Řekne dámička a založí si ruce. Tichá ji doslova probodne pohledem.
"To si sakra piš, že dokážu. Protože chci. Nakonec ho najdu, s tebou nebo bez tebe, otázka je, jestli si kvůli tomu půjdeš sednout. Tvoje reakce nám jasně potvrdila, že víš, o koho se jedná. Připočti si neoznámení trestného činu. Takže?"
"On nemá kočku. On JE kočka."

Chystáme se ven.
„Já sama!“ ječí zuřivé batole a trhá mi z ruky kalhoty. Při pokusu si je obléct sama se naštve ještě víc, když malé končetiny nespolupracují. Uklidňuji situaci. Nakonec se nám to společnými silami povede. Batole má kalhoty, boty, mikinu, čepici, nákrčník i bundu.
Pak začne sbírat potřebné věci: hrabičky, lopatičky, kyblík, bábovičky.
Ujišťuje se, že máme pití, kapsičku i křupky.
Kontroluju sponky a gumičku.
Batole přemýšlí, odběhne a přinese ještě plastový kornoutek.
Pod vousem ironicky pronesu: „A není to málo, Antone Pavloviči?“
Batole se zarazí a počítá: „Dva, či, čiži, pet… Ještě opičku!“
Že jsem nedržela zobák.

„Geralte, jsou tady, tady všude, a není jich zrovna málo.“
„Co šílíš, Marigolde. Co se tady děje?"

„Jsou, jsou,“ dýchal přerývavě Marigold, „běhají tady i tam, běhají všude a nic je nezastaví.“
„Nic? Ani hradní stráž? Ani posádková hlídka?“
„Ty! Ty ani náhodou. Musíš to udělat ty, Geralte. A asi úplně zadarmo.“
„Zadarmo? A není to zrovna málo?“
„Jedině ty to tady zachráníš, bohatým je to totiž úplně jedno a chudina si s nimi nějak poradí. Ale Anarietta, ta se z nich může zbláznit. A víš co se děje, když kněžna šílí! Jsem ztracen, kvůli zatraceným krysám. Zachraň mě, Geralte."

"Vyprávěj mi, jak jste chtěli ovládnout svět!" žadonil Tom a přitulil se ke Gellertovi.
"Už jsi to slyšel stokrát," škádlil ho otec.
"Prosím!"
"Tak dobře," souhlasil Grindelwald. "Byli jsme mladí, nadějní kouzelníci, byli jsme zamilovaní a mysleli jsme si, že když najdeme Relikvie smrti, staneme se pány světa."
"Jenže pak se stala ta nehoda," doplnil Tom.
"Ano. Stala se ta nehoda."
"A ty jsi dál chtěl vyšší dobro, ale Albus ne."
"Přesně."
"Jenže pak tě pozval do kavárny a ty sis uvědomil, že ho pořád miluješ."
"Ano," přiznal Gellert.
"A nebylo by přece jen lepší vládnout světu?"
Gellert zavrtěl hlavou.

Ester se vzpamatuje, smete popel a mrtvé klasy. Pak začne z nádob na polici sypat sušené bylinky do plátěného pytlíčku.
„Není to..,“ než Natálie dořekne, skočí jí Ester do řeči. „Máš pravdu. Je tam málo mateřídoušky.“
„Tak jsem to nemyslela,“ řekne Natálie, ale v tu chvíli její tvář sevřou mozolnaté dlaně.
„Napadlo tě přece zajít za kamarádkou a zjistit, co se vlastně stalo. Tak jí tohle vezmeš na spaní,“ řekne Ester a v jejím skřítkovském hlase zazvoní ocel. „Určitě jsi nechtěla jít na spáleniště a podnikat tam bůhvíjaké čarodějné kejkle na vlastní pěst, že ne?“
Natálie sklopí zrak.
„Tak padej.“

Skřivánek se zvolna kolébal pod plachtami napůl skasanými. Mlha ho svírala v ledovém objetí. Moře mlčelo pod nekonečnou šedobílou oponou. Jen rozvážné skřípění lan se neslo nad hladinou. Skupina kadetů na zádi pod nesmlouvavým dohledem pana Keitha v pravidelných intervalech měřila hloubku olovnicí. V témeř dětských tvářích měli nezvyklé soustředění. Chybělo obvyklé chlapecké špičkování. Benjamin Milton výsledky pečlivě zaznamenával do notesu. Věděli, že nejde jen o prosté cvičení jejich dovedností. Věděli, že tentokrát na jejich přesnosti závisí nejen jejich loď. Uvězněná mezi mrazivým mořem a bludištěm pobřeží. Pět sáhů od kamenitého dna. Ale také ty, které jednou připlují po nich.

Slíbil jí, že dostane nějaké peníze, když za ním v noci přijde na parkoviště. Zamíří k jeho dodávce.
Muž vystoupí ven a usmívá se na ni. "Takžes přece jen přišla."
"Kolik mi dáte?"
"Co bys řekla..." a vysloví částku.
"Nevím... Není to málo?"
Muž ji najednou chytne a vtáhne dovnitř. "Copak, myslela sis, že ti někdo něco dá jen tak?"
Začne se divoce bránit. A pak... Rána. Muž chroptí a z hlavy se mu řine krev.
Dívá se na něho, pak začne prohledávat auto. Teď už to málo nebude.
Vypadat na čtrnáctiletou holku, co utekla z domova, může dopadnout všelijak.