DMD č. 16. pro 16. 4. 2022. Téma: A není to málo?

Peter ran the suit through his fingers. As smooth as silk and extremely comfortable, except for... He was suddenly acutely aware that Happy was in the room.

"Pretty good, huh? Tony had all of these made up in case, you know," Happy shrugged, "you'd ever need 'em."

"Yeah," Peter nodded, frantically, "awesome." He couldn't say it. "How come they're all so, uh," don't say it "tight in the crotch?"

"Oh." Happy's eyebrows rose. "I... guess Tony was used to, uh... his own measurements."

"Okay," Peter squeaked.

"Not that I'm saying-"

"Yeah great, awesome; thanks, bye." Peter jumped out the window.

Pozdní večery, naplněné hlubokými debatami. Po vynikající večeři a spoustě skleniček vína.
Ale není to málo?
Známe se věčnost. A nespočetněkrát jsme jeden druhému zachránili život.
Ale není to málo?
Porušili jsme tolik pravidel, jen abychom mohli být spolu. Abychom jeden druhému vždy pomohli.
Ale není to málo?
Věřím ti víc, než komukoliv jinému.
Ale není to málo?
Miluji tě.
Ale není to málo?
Když se na tebe podívám, bolí mě u srdce. Chci vědět na co myslíš. Chci, abys věděl, co k tobě cítím. Nechci tě ztratit, ale tohle už mi nestačí. Nádech. Výdech. Sklenička vína.
"Miluji tě," zašeptám.

Nejprve hledali toulavky Nebelvíři, další den se přidala celá škola. Skřítci prolezli všechny nepřístupné prostory. Nic. Po kytkách ani stopy.

Po týdnu marného pátrání Neville napsal slovutnému botanikovi Větvoslavovi Klíčilovi. Za dva dny dorazila odpověď.

Milý příteli,
v prvé řadě Vám chci vyjádřit obdiv, že jste dokázal vypěstovat INDABYiky, které se zatoužily rozmnožovat. To se podaří málokomu.
Ano, Vaše rostlinky se u Vás měly tak dobře, že se vydaly hledat samičí protějšek. Protože je nepravděpodobné, že by ho ve Skotsku nalezly, posílám vám jeho sazeničku. Je ve stázovém kouzle, po jeho zrušení rychle doroste.

S přáním úspěchu Váš Větvoslav Klíčil.

Vítáme vás u nově zrekonstruovaného Trojského mostu. Vynikal poměrem rozpětí a vzepětí rovným deseti, což z něj činilo nejplošší síťový oblouk světa.

Deset? A není to trochu málo?!

Dnešní optikou zajisté. Musíme si ale uvědomit, že tato stavba vznikala na samém počátku jedenadvacátého století, kdy cesta z Evropy do Japonska trvala i půl dne a kdy se rakovina léčila chemoterapií a ozařováním s v podstatě náhodnými výsledky. Náročnost života v té době si myslím ani neumíme představit. Ostatně o složitosti rekonstrukce, která využívala dobové vybavení, vám víc řekne jedna z našich stavařek.

Přistoupí slečna v bosobotách, koktejlkách a reflexní vestě...

"A není to málo?" zapochyboval Jaskier, když přepočítal mince, které Geralt dostal za svou poslední práci. "Myslím, že ti měli zaplatit víc."

Geralt si povzdechl.

"Taky že zaplatili. To bylo předtím, než jsem musel uhradit to, co jsi zdemoloval."

"No dovol?" Jaskier se nafoukl jako žába. "Já přece nic...!" zmlkl, když na něj Geralt upřel vražedný pohled.

"Opil ses, svedl jsi hostinského dcery, zničil postel a potom rozbil okno, když jsi uprostřed noci utíkal pryč."

"No, ano, ale..."

"Barde, chceš přežít?"

"Jistě."

"Tak zmlkni."

"S Yennefer by byla větší zábava," brumlal Jaskier.

"Měl bych ji zavolat?"

"Bože, jen to ne!"

„Mladíku, podívejte se tady na ten součet,“ zabodla madam Dvorak prst do inkriminovaného dokumentu. Konstantin se díval, čísla se mu ale před očima sypala jako cukr z cukřenky. „Není to čistou náhodou poněkud málo?“
„Já...“
„No je,“ odpověděla si sama a přísně se na něj zadívala přes cvikr přišpendlený na nose. „Máte tu špatně desetinnou čárku. To bychom dopadli, kdybych vám ve zkušební době nekontrolovala práci. Co mi na to řeknete?“
Že pořád myslím jen na svého teoretického milence? proběhla mu hlavou špatná odpověď.
„Vidím na vás, že vás něco trápí,“ zjemnila tón a zatvářila se starostlivě. „Vezměte si rozinku.“

Byl naplněním zaslíbení.
Věděl, co je tvrdá práce, nebál se jí - ale očekával ocenění.
Místo něho se dočkal zklamání a pak byl postaven před výběr ze dvou možností.
Vzdát se vlastního ega, nebo se vzdát podílu na všem dobrém?
Ta tíha osudu na jeho bedrech nebyla fér.
Vždyť na tom druhém skoro nezáleželo! Měl to o tolik lehčí!
Možná, kdyby byl jediný, mohl by mít všechno.
Tentokrát jeho řešení má z následek odsouzení.
Místo zaslíbení se stal tím, kdo přináší horší prokletí.
Jak daleko bude muset utéct, aby si mohl konečně žít po svém?
A bude to stát za to?

Deset večer, nad zahradou krouží netopýři, a já pořád sedím u Františky. Františka funí. Já funím. Chci tu velmi intenzivně nebejt, v těchhle situacích je Ondra daleko klidnější než já, ale vaří kafe, takže jsme na to sami. Františka a já. Jsem nervózní, ona vůbec, jen mě sleduje laskavým, zeleným pohledem. Františka není naše, ale nejspíš tu zůstane. Asi milionkrát jsme sousedovi říkali, ať ji sakra nechá kastrovat. Očividně to nestihl. Františka si olizuje srst, vrní a je jí to fuk. Už je profík.
"Jedenáct koček," spočítá ode dveří Ondra, "Není to málo?"
Miluju ho, ale občas bych ho praštil.

Nedělní večer, venku už byla tma. Jonáš seděl v křesle s diářem. Byl to jeho pravidelný rituál - projít si minulý týden a naplánovat si týden příští.

Tento týden byl pro Jonáše náročný. Každý večer šel buď tancovat, hrát nebo s někým posedět a celou sobotu byt na školení pro komunikaci.

Takhle orvaný už dlouho nebyl. A stejně měl pocit, že toho dělá málo.

Příští týden proto plánoval s většími pauzami. Středu a pátek si nechá volné. Resp, ne volné - dá si čas na sebe. A ostatní dny bude víc vybírat, co dělá.

Uvidíme jestli mu to tentokrát už konečně vyjde.

„…a pak… pak jsme se drželi za ruce,“ Xie Lian konečně dokončil svoji větu. Po několika neúspěšných pokusech.

Mu Qing se na něj díval poněkud znuděným pohledem. Když za ním Xie Lian přišel a tvrdil, že mu musí říct něco, s čím se nikomu jinému svěřit nemůže, Mu Qing očekával něco víc. Třeba že už se s Hua Chengem alespoň políbili.

„Takže…,“ zeptal, když bylo jasné, že Xie Lian nic víc nedodá, „jste se drželi za ruce. Chtěl jsi po mně radu, jak pokračovat, ale vy jste ještě ani nezačali! Co bych ti měl říct? Dobrá práce, jen tak dál?“