DMD č. 16. pro 16. 4. 2022. Téma: A není to málo?

Luo Binghe byl jeho nejoblíbenější žák. Tak pozorný, inteligentní, šikovný...
"Nechcete uvařit snídani, mistře?"
"Přinesu vám nový polštář, mistře!"
"Mistře, všechno jsem zařídil, nemusíte si dělat starosti!"
I když mu říkal, že to dělat nemusí, chlapec se nenechal odradit. Jeho úsměv, když mu učitel děkoval, byl přímo zářivý.

O to horší byly myšlenky po tom, když Luo Binghe skončil na dně propasti. Měl udělat víc? Bojovat proti systému, proti osudu? Ten zářivý chlapec si to utrpení nezasloužil. Jako jeho mistr měl povinnost ho ochraňovat, a udělal... příliš málo. Co je pár vlídných slov proti bolesti zrady?
Mistr? Pcha. Zbabělec byl.

Aprílový počasí snižuje odkladnej účinek jistejch rčení, a tak na mejch sto třiceti kilech živý váhy visí čtyři gorily a Fredy Vymahač ucedí:
„Napršelo a uschlo, kámo… Buď chechtáky na dřevo, nebo ti zpřerážíme hnáty, povyrážíme zuby a necháme napolykat andělíčků, že vyvalíš bulvy!“
„Nedělej průvan, skopová hlavo,“ utrousím na půl koutku s visícím špačkem, „a vyřiď starý držgrešli, že dluh vrátím do posledního centu, až…“
„Až?!“ kdyby tu ňáký byly, vyrazí se mnou dveře.
„Až polkne metr vychlazenýho a půl tuctu kořalek, dovalí za starou, odpoví na rovinu, co ho dostalo pod páru, a uslyší: není to trochu málo?“

Obžalovaného vede eskorta strážných k soudu.
Otec obžalovaného ještě rychle běží za advokátem svého syna a říká:
„Dělejte cokoli, jakkoli, dám vám sto tisíc, když to uhrajete na dva roky.“
Dveře do soudní síně se zavřou, a jednání trvá hodinu, dvě hodiny…
Pak se na chodbu vypotácí advokát obžalovaného, zpocený a úplně vyčerpaný.
„Tak si jdu pro těch sto tisíc, je to zařízeno, dostal dva roky.“
Otec obžalovaného mu podává peníze.
„Jsem vám tak strašně vděčný, že jste to zvládl. Tady je těch sto tisíc. A není to málo?”
„Skoro je, bylo to hrozně těžké – oni ho totiž chtěli osvobodit!”

Dobelhal se k oknu, když konečně zůstal sám. Král!? Jaký ale? Dobrý? Moudrý? Spravedlivý? Nebo řeknou – tyran, který krutě popravil vůdce povstání, hlupák žijící ve věži ze slonoviny, snílek, jenž přinesl chaos a bídu?

Nemoc ho rozežírá zevnitř. Dokraloval. Umírá. Podívá se dolů do zahrady. Zeleň, ale vesnice obchází černá smrt. Úroda padla pod kopyty koní, a ty koně pod hroty pík. Prohrál. Na bojišti nemoci i za řevu vítězné bitvy. Ódy oslav mizí v prach pod nohami žebráků, pod berlemi mrzáků…

Triumfální prohra, prohraná výhra. Syn bude nový král. Pozvedne zemi či srazí do bláta zmaru? Zrnko mihotavé naděje.

Sto osmnáct prvků je právě tolik, kolik matka příroda chtěla.
Stvořila protony a neutrony, aby z nich šlo slepit atomová jádra. Přidala elektrony a nakázala, že každý atom má mít stejně elektronů jako protonů.
Pro ubytování elektronů postavila hotel Elektronový obal. Ten má patra, v nich byty, v bytech pokoje a v pokojích postele. Kapacita celého hotelu, má-li právě sedm pater, je sto osmnáct.
Proč nepřistavět další patro? To nemá cenu. Čím těžší prvek, tím méně drží pohromadě. Ty s číslem přes stovku vydrží nejvýše několik hodin, spíše milisekundy.
No řekněte, má cenu ubytovávat někoho, kdo nezůstane ani do rána?

Byl pro ně jako otec (což byla koneckonců pravda, když nepočítáme tu důležitou drobnost od Athény). Učil je obdělávat pole, chovat dobytek, žít. Pravda, na jednu věc zatím nedošlo, a právě o tu si včera přišel říct sám Hromovládce. Takže zabili býka, stáhli ho z kůže, a on prováděl božské dělení.

Pečlivě zabalil maso do kůže, a navrch jako ozdobu položil žaludek. Vypadalo to nevábně. Všem lidem viděl na očích, že se bojí, že to nebude stačit. Ta druhá hromada byla sice větší, hezčí, lesklejší, ale zase se přece nedala jíst...

"Nebojte se, Zeus si vybere správně," ujistil je Prométheus.

Když se nad tím zamyslíte, celý život si klademe takměř jednu a tu samou obyčejnou otázku. Není to málo? Zamyslete se. Skoro na vše, co vidíte, slyšíte nebo nad čím přemýšlíte, se dá zeptat touhle otázkou. Odpověď nemusí být vždy tak jednoznačná, jak se na první pohled zdá. Například: Je vám pět (pokud to není málo, že?). Chcete stavět bábovičky. Kolik? Tři? Je Vám patnáct. Babička se vás ptá, kolik chcete knedlíků. Čtyři? Ve dvaceti pěti, partnerka se vás ptá, kolik chcete dětí. Dvě? Výše výplaty, počet oblečení, počet partnerů a hlavně počet knih! Stále stejná otázka, a žádná odpověď.

„Co tady vyvádíš? Už na tebe mají všichni spadeno,“ vyjekla služebná, když přistihla lišku směřující ke kuchyni.
„Nevím, o čem mluvíš. Jsem tu poprvé,“ namítla liška.
„Kdo rozkousal princi Vojanovi popruhy u vozu? Kdo tamtomu předtím nakladl do kočáru pukavce? Kdo všechny děsil jako duch, který zpíval příšerné odrhovačky.“
„Pravda, trochu málo na jednu lišku,“ uznala liška. „Musím dostát slavným předkům.“
„Spíš zadkům. S takovou ti ho prošpikují šípy. Budeš jako ten přerostlý ježek v kabinetu kuriozit.
„Dikobraz? Poslyš, co na mě ještě hodíš?“
Střevíc. Služebná jako děvče z dědiny upřednostňovala obuv konzistence dřeváku.
Liška Ryška trhla osobní běžecký rekord.

Z vesnice zbylo pár pobořených stavení. Lidé v nich jsou na smrt vyděšení.
Množství tvorů, pasoucích se na jejich hrůze, je děsivé.
Obratem začneme kosit noční můry, fouarie a další bytosti zelenými paprsky wigitorů. Vzdorující dorážíme meči.
Meda vykřikne. Křídlatec, který unikl prvnímu zásahu, ji tvrdě napadá. Dívka mu čelí nebojácně, ale krátkým mečíkem se dlouho neubrání. Tvor se rozpřáhne k smrtícímu úderu. Vzduch protnou dva zelené paprsky, černá křídla zavíří, zobák se rozpadá na kusy.
„Bylo jich tu nejmíň padesát,“ uzavírám narušené rozhraní.
„Počítáš špatně,“ ukáže Gonny.
Tmavý mrak na obzoru se zachvěje a rozpadne na stovky tmavých tvorů.

Profesorka Alaemma de Liccaragon cvičila se studenty let za nepříznivých podmínek.
Ona na zemi s holí elementem vzduchu generovala vítr rychlosti 180.
Studentík povlával na jednomístném koberečku pokřikuje: "A to je všechno? Docela pohoda, co pořádná bouřka?"
Profesorka pootočila holí, velký kámen na konci změnil svit do modra.
Rychlost stoupla na 200, přidal se příval vodní tříště.
Studentík vyrovnal let a promokl: "Nic moc bouřka!"
Alaemma potočila, kámen do fialova. Zahřmělo, svazky výbojů obplazili studentíka, který v kotrmelcích odletěl do zpomalovacího pole a přiškvařený, doutnající skončil na zemi.
Otevřelo se okno ve čtvrtém patře, vykoukl profesor Cancillogis: "Tady někdo griluje?"