DMD č. 16. pro 16. 4. 2022. Téma: A není to málo?

Medvěd Otis si moc rád sedne zády ke skále, skloní hlavu a zírá do vody. Dobře se mu tak přemýšlí a nikdo se k němu nemůže přikrást.
Přemýšlí: Hm. Bublina. Hm... Pohyb. Ryba.
Staré nohy ho bolí, ale dokáže přišlápnout lososa a potopit se k němu během vteřiny.
Ryba se mrská, Otis jí užvýkne hlavu. Dá mu to trochu práci, má jen dva špičáky. Sedí a prackou drží úlovek jako na talířku. Pozoruje, jak do sebe ostatní cpou lososa za lososem.
Otis neví, kolik jich dneska snědl. Nebo, ožvýkal. Má medvědí hlad a pocit, že by to chtělo ještě jednoho.

Stedův člun se blížil k Pomstě. Už byli zpozorováni a z paluby se ozývaly rozkazy.
"Připravte dělo! Pošlete je ke dnu!"
Stede vstal a zavolal nahoru: "Není to málo, strašlivý piráte? Není to málo za takovou zradu?"
Přízrak s mývalíma očima se naklonil přes zábradlí a zařval: "Jdi pryč!"
Stede se upřímně zděsil. Nečekal, že na lodi najde Edwarda, ale tohle nebyl ani Černovous. Tohle byl do hloubi duše raněný Kraken.
A Stede před ním musel v první řadě ochránit svoje lidi.
"Veslujte mimo dostřel. Jestli se do tmy neobjevím, najděte si lepšího kapitána," řekl posádce a skočil do vln."

Ve střešní lucerně namísto čísla svítí červený křížek. Osmnáct jich brázdí ulice, dnem, ba i nocí, kdy královské hlavní město spí, jen pro červenobílé obětavkyně zůstává zapojen proud v trolejích.
Bok vozu otevřený, překrývá se plachtovou roletou, aby snadno umožnil nástup pasažérům přijíždějícím z fronty. Uvnitř řada lůžek pro nosítka. Jezdí bez únavy, bez oddechu, od pražských nádraží k pražským nemocnicím.
Jenže, veškerá snaha lékařů je někdy marná, a zrekvírovaní koně chybějí.
A tak flotilu elektrických drah se zvláštním určením posílí devatenáctá s křížkem - bílým v černém poli. Bez oken, natřená černě, veze čtyři cestující z nemocniční márnice na hřbitov.

Mým celoživotním údělem bylo lovit nestvůry, monstra. Dalo by se říct, že jsme chránili lidi před jejich nočními, a někdy i denními, můrami. Striga, lešij, lámání obtížných zakletí… žádný problém. Je to naše živobytí.
„A není to málo?“ měl jsem kolikrát na jazyku při přebírání odměny za hotovou práci. Zaklínače si plně může dovolit málokdo. Nejsme levní a nepomáháme z dobroty srdce. Taky potřebujeme jíst, spát. Přežít další den.
Titulujete nás nadávkami, říkáte, že jsme čarodějníci, zplozenci pekla či zavšivení vědmáci, kteří se nemají plést pod nohy. Kdo vás ochrání, když ne my?

z deníku Vesemira
zaklínače z Kaer Morhen

Velikonoce jsou moje nejoblíbenější svátky. Hlavně proto, že se po dlouhém zimním období sjede celá rodina ze široka daleka a Pradědův dům zase ožije. Domem zní smích, hudba, drobné hašteření, mluvíme jeden přes druhého. Vaříme dobrůtky, popíjíme sektík, chlapi něco ostřejšího, kolem různě pobíhají děti a psi... Nejraději máme barvení vajíček. Barví děti i dospělí a zkoušíme všechny možné barevné kombinace. A pořád máme málo vajec. Ať jich máme sebevíc, vždycky nám chybí. Posledně jsme jich obarvili sto. Letos mám nachystaných sto třicet. Ukládala jsem je do komory a Vanessa se zeptala: „A není to málo? Nemám ještě nějaké přikoupit?“

Větřík vanoucí od moře ochlazoval horký vzduch. Ovce se poklidně pásly a ve stínech korun ukrytí ptáčkové zpívali.
Hrozná nuda.
Po svahu stoupaly tři ženy. Šly bok po boku směrem k němu a zarytě mlčely.
Štípl se.
První žena, oblečená v šatech barvy pavího peří mu podala zlaté jablko
"Rozsuď nás," řekla, "dáš-li jablko mně, staneš se mocným králem."
Druhá žena měla na hlavě přilbici, ze které ho měřily oči šedé jako bouřkové nebe.
"Dej ho mně a budeš silný a moudrý."
Třetí žena byla zlatovlasá a nejmladší.
"Dej ho mně, a dostaneš ženu jako žádnou jinou."
Jablko bylo těžké.

„Draco, musím ti něco říct.“ Po tom, co Lucius Malfoy vydechl naposledy, seděli spolu před nemocničním pokojem, matka a syn. „Abys chápal... aby ses netrápil tím, že nebudu pro tvého otce truchlit tolik, jak by se slušelo.“
„Co tím myslíš?“
Byl otupělý, zničený posledními hodinami. Viděla mu to na očích, ale nemohla couvnout. „Chtěla jsem od něj odejít, až skončíš školu.“
Zamračil se a chvíli v hlavě přehazoval, co právě slyšel. „Proč?“
„Stal se z něj někdo, koho jsem nemohla milovat.“ Měla ho ráda jako vzdáleného příbuzného.
„Máš někoho?“
Copak nestačí, že chybí láska? Nakonec přikývla.
„A jsi šťastná?“
„Budu.“

„Cože, i tohle je málo?“ durdíš se, když Ti neúprosně ukazuji, že to, co jsi nabídl, ještě zdaleka nestačí.
Nezdá se Ti to. Má být lehounké, nicotné a místo toho tě nutím vytáhnout další měšec. Ale ani ten stačit nebude, to Ti mohu prozradit. Ale Ty víš, že chceš koupit. Protože mávání perutí víří prach. Protože pírko je to jediné, co Ti v této prázdné temnotě symbolizuje svobodu. Takže jen přidávej, přihazuj, třeba se jednou doplatíš. Jednoho dne, budeš-li mít štěstí, přikloním se blíže ke středu a uznám Tě za hodného koupě. Pak bude Tvé - to pírko z křídel pegasů.

Dobrý den, milí studenti, rád vás opět vidím. Dnes budeme pokračovat v katalogizaci zdejšího sbírkového fondu. Podíváme se do oddělení pavouků.
Ano, i oddělení pavouků je nutno sepsat. Doufám, že netrpíte žádnou fobií. Budete pouze zapisovat, přesto bych neuvítal, kdybyste přitom vydávali hlasitý jekot. Mohl by přilákat entity, které nechcete potkat.
Začneme skákavkou srdnatou, Phidippus audax. Věděli jste, že tento nenápadný pavouk dokáže skočit do vzdálenosti padesátinásobku své délky? Na pavouka, který měří přibližně patnáct milimetrů, je to úctyhodný výkon.
Pokud se vám sedmdesát pět centimetrů zdá málo, pak vězte, že například takový brouk dřepčík dokáže svou délku přeskočit stokrát.

"Jak mě mohla odmítnout!" vykřikl jsem a udeřil jsem do stolu. Můj přítel se na mě podíval pohledem plným znepokojení. Já mu ten pohled nevrátil. On si začal znovu číst, ale já jsem ještě neskončil. Měl jsem ještě co říct.
"Co si o tom myslíš ty?!" zeptal jsem se ho.
"Já nevím," odpověděl mi.
Já jsem se na něj zamračil a začal mu vyjmenovávat všechny ty věci, které jsem pro ni udělal, které jsem pro ni obětoval. Ale můj přítel mě přerušil a řekl prostě:
"A udělal jsi dost?"
Já jsem si uvědomil, že ne, a hořce jsem se rozplakal.