DMD č. 16. pro 16. 4. 2022. Téma: A není to málo?

Vrátili jsme se z výpravy do zóny. Zanořili jsme se do úkrytu, který vybudoval SÚPKN pro první lovce zla, známé jako zlovci.
Unavení jsme prošli přes kontrolní stanoviště, kde nás zastavil byrokrat. "Kolik?"
"Sedum drak-torů," počítal Káčko.
"Třináct moto-pírů, čtyři sekáči, tucet mobiláků a šest kill-boardů," doplnil jsem ho.
"Jak dlouho jste byli venku?" Byrokrat si zapisoval podrobné poznámky.
"Asi čtyři dny." Už jsem skoro pěnil.
"Čtyři dny a jen..." Byrokrat se odmlčel, když počítal. "Jen čtyřicet dva strojů. Není to málo?"
"Prosím?!" vypěnil jsem. Ale při pohledu na byrokratovo razítko jsem se uklidnil.
"Ká? Chytni ho, prosím. Jdeme počítat."

Jednání v Senátu byla zdlouhavá, nudná, otravná a všelicos jiného. Nebylo divu, že někteří zasedání prodřímali, jiní využili čas k ručním pracem či učení.
Gwen seděla na galerii, vhodně zakryta sloupem a usilovně se snažila nespat, nezívat a vnímat, o čem se mluví. Mluvilo se totiž o navýšení objednávky z Kamina. Požadavky obou stran létaly vzduchem, zrovna tak jako čísla vyjadřující cenu a čas.
"Pět miliónů. Myslím, že na tom se můžeme shodnout," řekl Kancléř a ukončil jednání.
"Jenom pět?" podivila se Gwen, "není to málo?"
"A kam bys je chtěla dát?" zeptal se Mimas.
"No, znám jednu hezkou planetu..."

Byl to první, co jsme viděli. Na zádech krosnu, připravený zahájit sérii vysokoškolskejch večírků. Koukáme kudy tudy na cígo (pět hodin ve vlaku není žádná prdel), když v tom -

- davem pluje krychle. Pomalu, vznešeně jak křižník.

Koukám jestli to ostatní vidí taky.
“Tyvole. To sou... vlasy?”
“Jo. Vlasy.”
“Tam má aspoň kilo tužidla, ne?”
“Kilo? To je málo. Ty vlasy sou tužidlo!”

K vlasům jak krychle patří celý člověk. Maličký starší pán s knírkem a mejkapem. Oční linky, stíny, sedí poklidně na lavičce a pozoruje nádražní cvrkot. Spatří naší skupinku a pokývne hlavou. Bere nás na vědomí.

Vítejte v Pardubicích.

Na chvíli si sedne do trávy. Není zvyklá na náročný terén a musí šetřit silami. Nejtěžší část teprve přijde.
Najde na mapě nedaleké rozcestí. Nachází se osm kilometrů od nejbližší vesnice.
Je dost daleko? Je příliš blízko?
Každé malé prasknutí jedné ze změti čar tvořících magickou pečeť zdevastovalo vše v okolí několika metrů.
Nepotkala živou duši, ale sedí nedaleko rozcestí. Špatné místo. Musí dál, a pak mimo stezku.
Pořádně se napije. Zbyla čtvrtina vody. Příliš málo na zpáteční cestu Musí najít nějaký pramen. V nejhorším případě čistý potůček.
V nejlepším případě si už nebude muset lámat hlavu s cestou zpátky.

"Draco, bude potřeba prověřit další z těch kontaktů od George."
"..."
"Neříkej, že se mnou pořád nemluvíš kvůli těm žvýkačkám."
"..."
"No tak, už jsem se ti omluvil a vyplnil jsem za tebe ty výkazy."
"Oh, velký pan Potter popsal pár papírů! Jsem ohromen! Není to trochu málo?"
"Byly to fakt dlouhý a nepříjemný výkazy. Ještě teď mě bolí ruka."
"Já jsem se tu naprosto znemožnil a citově odhalil! Požaduji adekvátní náhradu!"
"Náhodou, tvoje lichotky se mi líbily. A ta přezdívka, co pro mě máš, je docela roztomilá."
"Jdi do prdele, Zlatonko!"
"Fajn, ale nechtěl bys před tím zajít třeba na večeři?"

Šla tam a podívala se Zrzavci přímo do očí. Žádné klečení. Žádné sklápění zraku. I když vlastně on se dolů díval. Sledoval své zraněné nohy a jako vždy Alenu ignoroval. "Je mi jedno, jestli je člověk, imprint nebo kdoví co. Zachráním ho. Dostanu ho ven a postaram se o něj. Jako o vlastního. Je můj. Jsem ochotná zvládnout všechny tyhle těžké věci. Po tobě chci jen jednu jednoduchou - cestu ven pro nás pro oba."
Cítila jak jí rozhodnutí pulzuje v žilách. Nic jiného neměla. Šero obtáčelo krucifix jako měkký hedvábný šátek. Ježíš zvedl oči a podíval se přímo na ni.

"Prosím?"
Caprica seděla na hraně postele, šaty už dávno někde na zemi, a nerozluštitelně se usmívala.
"Jsi mrtvá a žiješ v mé hlavě," třesoucíma se rukama si zapálil: "Nemyslím, že můžeme přibrat někoho do trojice." Radši ani neuvažoval, co o jeho příčetnosti vypovídal fakt, že své imaginární přítelkyni je evidentně málo.
"Jsem mrtvá a v tvé hlavě," zopakovala zamyšleně.
Postel po jeho druhém boku poklesla, jak na ni někdo dosedl. Zavřel oči.
Tušil, koho přivolala. S krví na zádech a s prázdným očima.

Alex Quartararo zemřel jeho rukou na Kobolu. Ale smrt nemusela vždy znamenat, že jste někoho viděli naposled.

Už toho viděl dost, ale angkorské chrámy, ukryté v husté džungli, mu vyrazily dech. Náboženské souvislosti neřešil, nechal na sebe působit atmosféru toho místa. Dorazil tam za svítání a východ slunce nad Angkor Watem byl něco, co si bude pamatovat do konce života. Několik hodin strávil v Bayonu, kde se na něho z každého zákoutí dívaly desítky obřích kamenných tváří. Při toulání mezi mohutnými kmeny prorůstajícími rozpadající se stěny Ta Prohmu si uvědomil, že každá, i ta nejsilnější civilizace, stejně nakonec podlehne síle přírody.

Málem porušil svůj plán a zůstal tu déle. Jeden den na takovou nádheru byl strašně málo…

Vdova Patrčková překvapeně hleděla na ženu v bílém, kterou potkala na cestičce v podhradí. Nějaká šlechtična, ale hrad byl pustý...
Paní s vlídným úsměvem vyzvala vesničanku, aby ji následovala. Vedla ji k jakési temné díře kousek pod hradem. Patrčková zdráhavě vstoupila do dlouhé, jasně osvětlené chodby.
Na konci byla místnost - plná zlata. Něco takového chudá chalupnice nikdy neviděla. Strach ji rázem přešel, dychtivě si nabrala plnou zástěru. Paní ji vyvedla ven a - zmizela.
Když se Patrčková vzpamatovala, napadlo ji: Tolik zlata, proč si nenabrat víc? Vysypala zástěru a šla zpátky. Jenomže chodba zmizela. A vysypané zlaťáky už také nikdy nenašla.

„Chci založit nové oddělení,“ oznámil Harry svému otci při společném obědě. „Diagnostická medicína. Stoupající trend. Ve světě už to praktikují přes deset let. Větší nemocnice takové oddělení mají.“
„Pokud se nepletu,“ pravil James, „jsi primářem ARO, pracuješ na pohotovosti, jezdíš se záchrankou, spolupracuješ s leteckou, zaučuješ mediky a ve volném čase přednášíš na školách. Není diagnostika málo? Nechceš si otevřít vlastní špitál? Kolik toho vlastně naspíš?“
„Spánek se přeceňuje. To jsem se naučil už na škole.“
„Chodíš ještě na tu workoholickou skupinu?“
„Všechno jsem promyslel. Našel jsem lidi i prostory. Jediné, co mi chybí, jsou peníze.“
„Na amfetaminy očividně ne.“