DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

V kapsách vraha Ryko nic nenašel a s námahou se zvedl. Teprve teď si prohlédl zbraň, kterou Irena použila. Podle úzké čepele myslel, že to byla jedna z dýk, které Irena ráda nosila někde schované, ale teď viděl, že se jedná o jakýsi ornamentální nůž.
„Kde jsi to sebrala?“
„Viselo vám to tady na zdi,“ pokrčila rameny.
Zasmál se. „No vida, jak jsou dekorace někdy užitečné. Děkuji za záchranu,“ dodal.
„Vypadal jsi celkem v klidu.“
„Věděl jsem, že přijdeš.“
„To jsi nemohl vědět, našla jsem vás na poslední chvíli.“
Pokrčil rameny a nepřiznal jí, že ve vzduchu cítil vůni skořice.

Wei WuXian strávil s Nie HuaiSangem celé odpoledne. Vyptávání však neodhalilo nic nového.
Dovedl svého přítele do hluboké meditace a použitím písně až ke spánku.
Rozhlédl se.

1) HuaiSangova sbírka vějířů, kterou po MingJuově smrti zjevně obnovil, se jevila neúplnou. Přesněji značně prořídlou...
2) Nedokončený obraz na stole obsahoval kaňku, jakoby nepozorný malíř převrhl kalamář před jeho dokončením.
3) Na zemi u komody se válely porcelánové střepy.

Pamatoval doby, kdy tyto zdi zdobila bohatá výzdoba. Dnes se ale ne. Zůstaly jen prázdné skořápky zašlé slávy jejich majitele.
Wei WuXianův pohled se vrátil zpět k pacientovi. Nejsou to jen ztráty paměti...

I zamiloval se vodník do lesní víly. Líbilo se mu, jak ladně tančila na louce u rybníka. Byla laskavá, starala se o stromy a květy a všelijaké malé i velké tvorstvo. Jeleni jí pili z dlaní.

Až jednoho dne, kdy si přišla smočit nohy v rybníce za parného letního dne, se vodník rozhodl, že ji bude mít jen a jen pro sebe. I stáhl lesní vílu pod vodu do svého panství a ukazoval jí své poklady.

Na zdech v lucerničkách se komíhaly různé duše a dušičky roztodivných barev a vířily a svíjely se. Ale víla už nic z toho nevnímala…

"Ahoj, co ti visí doma?" napsal mi kamarád.
"Třeba nějaké obrazy, pochvala ředitele školy..." přemýšlel jsem.
"Nám visí doma lapač na moly!" pípal Monclík.
"Ten taky, a máme tu i můj absolventský list," psal jsem dál.
"Tome, co furt vymýšlíš?" zeptala se maminka.
"Ale, píšu, co nám visí doma."
"Dobrý den, vítejte v Německu," pípla mi SMS.
"Co, já tady datluju do mobilu a už jsem mimo ČR," podivil jsem se.
"Doma nám taky visí netopýr, spí tam," připomínala se Pepinka.
"Ano, ten taky. A jdu zpátky do Česka, nebo mi bude viset pokuta na nástěnce." Jsem totiž bez pasu.

Málem to nestihli. Sál se plnil diváky a maskérka, která se chystala přepudrovat Gellertovi nos, vypadala, že se zhroutí, pokud dotyčný kouzelník nebudu stát na pódiu do deseti minut. Vyhlášení cen pro kouzelnické podnikatele roku mělo právě začínat.
"Do háje!" vyjekl Gellert. "Zapomněl jsem tu řeč! Zůstala doma na lednici!"
"Improvizuj," povzbudil ho Albus. "To ti jde stejně nejlíp. Kde máš kravatu, Tome?"
"Myslím, že jsem ji nechal na ramínku," odvětil hoch.
"Co kde nechal viset Albus?" zeptal se Gellert.
"Já mám všechno," hájil se Brumbál.
"Jo," pronesl Tom. "Až na to, že máš na nohou pantofle a vlněný ponožky."

Zatímco se Escielini rodiče bouřlivě vítali s Laolem, ona zamířila ke svazečkům bylin, které visely na trámu, a dala se do práce.
*
O hodinu později přišla k zajatému otrokáři a podala mu pohár.
„Vypij to.“
„Co to je?“
„Odvar z toho, co mi viselo doma. A vzhledem k tomu, že jsi k nám nebyl úplně upřímný, tvoje jediná naděje. Šup!“
*
Uprostřed noci se do místnosti vplížila postava v kápi a sklonila se nad spícím otrokářem. Když zjistila, že dýchá, vztekla sykla a vytáhla nůž.
Gerián se vymrštil ze stínu a strhnul jí kápi.
Hleděli do bledého obličeje laghanovy dcery Torlaith.

Kriminalisté z pelhřimovské odnože Vyšehradu se činí v Marcelině domku, zkoumají ovinnikovu klec, zajišťují magické stopy, odklínají, co bylo navěšeno na oknech, v pokojích, na zahradě.
V poslední místnosti strnou: Po zdech fotky Františka, Natálie, Ester - přeškrtané, s vypálenýma očima. Vprostřed zvráceného svatostánku na zdi portrét rámovaný květy, pod ním vyhořelé svíčky.
Ester zalapá po dechu.
„Není to váš příbuzný? Ten, co byl za trest zbaven magie?“ zeptá se policista.
„Kamil,“ vydechne Franta, „Marcela ho milovala snad celou Budeč. Takže tady nejde jen o majetky, tady je to osobní.“
„A Natálie je doma sama, jen s tátou!“ vykřikne Ester zoufale.

"Vstávej! No tak, probuď se," doléhal ke mě vzdálený hlas. Zkusil jsem otevřít oči. Byla tma. V šeru jsem spatřil, jak se ze stropu svíjela světélka. Přesně taková, jaká mi visela doma nad postelí. Natahovat jsem k nim ruku a slzy mi stékaly po tváři. Vzpomínka na domov, jenž už nebyl. Planeta, kterou jsme opustili. Zanechali jsme ji tam jako dítě napospas vlkům.
"Honem, musíme jít!" Někdo mě vytáhl na nohy. Byla to Eva.
"Co se děje?"
"Cožpak jsi nedával pozor v přirodopise? Nikdy nejez jeskynní jablka, jinak ony sežerou tebe! Už to není naše planeta, Adame. Uvědom si to!"

Kříž. Hodiny. Poličky. Obrazy. Knihy na poličkách. Lampy, něco namalovaného, fotky, na kterých je Kilián, máma, táta, babička a nějaký rajčata, hrneček, časopis a ještě chleba. (To je vlastně obraz.) Závěsy. Velikonoční vejce. Světlo, kytka, další poličky, nakreslenej budík, fotka na obraze, babička, takovej kobereček, na kterým je to, jak se míří, lukostřelba a šípy (to je terč) a andělíček, meče, slunce a nějaký kluk, rozsvícátka (jo, vypínače), dýky a něco napsaného na dřevíčku. Píše se tam "táta".
...
Nechci Tě obtěžovat, ale chci nanuka. No jo, pořád, za chviličku. Ale já už mám na něj chuť. Tak si ho připravím.

He handed me a large, gift-wrapped rectangle.
"Where did you..."
"Courthouse archive," he beamed.
"You did not find this in the archive."
"Er, no. It was a newspaper. Lousy resolution, too. So I aired my old college gear a little. Like it?"
I was speechless.

A fiery young lawyer pointing his finger in an accusatory gesture.
My office didn't feel like the right place. There would be too many annoying questions, and I wasn't sure I could even work under that gaze.

No, Larry, I don't have the portrait in my bedroom because I "have a thing for defense attorneys"!