DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

Potkat v místech, kde jste zabili strážné, dva katovy pacholky musí být šok. Alespoň jsme v to doufali. V rudých kápích stažených přes oči jsme vypochodovali z místnosti – nabízené širočiny jsme bohužel nechali viset u kata na zdi.
Nebyly potřeba.
Jeden z trojice šel k zemi ihned, zbylí vzali nohy na ramena. Že zakopli na vrcholu schodiště a dolů se váleli jeden přes druhého, za to jsme opravdu nemohli. Ani za toho prvního, který hrůzou omdlel.
Nemají vraždit.
O dvě patra níž nás konečně potkalo štěstí. Našli jsme, co jsme hledali.
Knihovnu.

„Gonny? To po nás opravdu chtějí odnést TOHLE???“

Země se zhoupne.
Aleš se prudce vytrhne z transu právě v okamžiku, kdy se mu půda propadne pod rukama. Než se stačí zorientovat a cokoliv udělat, už se řítí po hlavě do podzemí, sesouvá se po sypkém svahu, ústa plná prachu a oči zamžené děsem.
Zarazí se u napůl zaneseného kamenného oblouku.
Evžen sklouzne vzápětí.
„Musíte jít první,“ přikazuje tiše. „Vy jste tady pán.“
Aleš by nejradši odmítl. Poslechne však, protáhne se do úzké chodbičky a vyčaruje světlo.
Po několika krocích narazí na železné dveře, jimž ani rezavé šmouhy neubraly na bytelnosti.
Kované petlice jsou opatřené mnoha těžkými visacími zámky.

„Něco se muselo stát,“ skousla si ret.
Vůbec nezaregistroval, že něco řekla.
„To není normální,“ zavrtěla hlavou.
„Říkala jsi něco?“
„Něco se muselo stát.“
„Proč myslíš?“ zeptal se nezúčastněně.
„Už se tu dlouho neobjevil.“
„To se nějak vysvětlí,“ máchnul rukou.
„Já mám strach.“
„Nepanikař,“ řekl otráveně.
„Už týden se tady neukázal.“
„Už týden?“ zdvihl udiveně obočí.
„No právě.“
„To je vážně divné,“ konečně odloupnul oči od notebooku. „Čím to může být?“
„Netuším.“
„A nezapomněla jsi napsat?“
„Kdepak! Co mám dělat?“
„Nezbývá, než čekat.“
„To nevydržím.“
„Visím ti stovku.“
„No a?“
„Místo ní ti jeden komentář pošlu. A budeme si kvit.“

První houslista vídeňského promenádního orchestru smutně seděl na sesli s hlavou v dlaních. Pokaždé, když zvedl pohled, visela tam. Jeho potupa v černé a bílé. Jak mohla Františka být tak krutá a povrchní. Vždyť si to děvče vybral pro jeho intelekt. Což takový nesmysl stačí, aby mu děvče dalo vale? Tak slušně se choval. Domů ji doprovázel a květiny nosil. Když ho podrobovala zkoušce, nepodlehl a zůstal cudným člověkem.
A ona... pche! Kvůli špatně padnoucímu fraku, co mu visí šosy?
Krejčí za to může, ne Františka.
V hlavě vídeňského houslisty se zrodil ďábelský plán, který připravil národ o druhého Kubelíka.