DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

Nesnáším rána. Protože těmi snění končí. Realita čeká.
A taky nikdy nevím, co na sebe. Sportovní trička, rifle a pár košil. Všechno úhledně pověšené na ramínkách. Mám to tak radši. Jenom škoda, že své oblíbené kousky si pověsit nemůžu. A už v žádném případě v nich nemůžu jít do školy.
Zamknu dveře a zpod postele vytáhnu starý rozbitý kufr. Mé nejoblíbenější jsou ty růžové letní šaty se vzorem drobných květů. Stačím je však jen promnout v prstech, když uslyším: "Lukáši, pohni si!"
Rychle kufr zastrčím zpět a hodím na sebe to, co mi první padne pod ruku.
Kamera. Klapka. Akce.

Ráno otevřu oči do šedavého neznámého. Někde tikají hodiny, vrčí lednička, šplouchá ve stupačkách. Ležím na gauči, zachumlaný v dece, kabát a kalhoty úhledně složené vedle na židli. Na stěnách visí abstraktní obrazy jasných barev, nic jako moje sportovní plakáty a fotky vinic a rodného města. Byt je přeplněný cetkami, starožitnostmi, hnědými složkami a knihami o magii. Nejsem doma, takže...
V kuchyni zavrčí kávovar a někdo zapne rádio.
"Už jsi vzhůru?" Zavolá Tichá vesele.
"Jo." Zkusím říct a místo jazyku mám šmirgl. Myslím, že ji nenávidím.
"Na to, jak těžkej jsi, toho moc nevydržíš, Kopecký." Rýpne si.
Určitě ji nenávidím.

„Podívej co jsem našla ve starých mailech,“ zapíná máma notebook. Když zahlédnu fotku na monitoru, zmocní se mě nostalgie. Je totiž stejná, jako ta, co mi visí doma nad pracovním stolem: Já s Corou na pláži nedaleko Benátek.
Byla to naše poslední dovolená s Corou. Objevili jsme tenkrát v Punta Sabbioni skvělý kemp, s úžasnou psí pláží. Užívali jsme si bar na pláži, blbnutí ve vlnách, výlety lodí nejen do Benátek, ale i na okolní ostrovy. Cora byla všude za hvězdu a náležitě si to vychutnávala.
Netušili jsme, že zanedlouho nám Coru vezme rakovina a situace nebude přát ani cestování.

Betty a Rob si to náramne užili. Taký úlovok sa často nepodarí, ale tentokrát Rob doniesol mrtvoláka kompletného. Keď si s ním v posteli užívali, vypadlo mu síce oko, ale stálo to za to. Po skončení ho zavesili na stenu. Trochu z neho tieklo, ale to vyriešilo pár tanierov položených na zem pod neho. Oko odložili ku ostatným.
Bolo jasné, že im mrtvolák dlho nevyrží, takže ho Betty chcela využiť čo najviac. Keď ďalší deň Rob odišiel do práce, zvesila ho a položila ho do postele. Mazlila sa s ním, čítala mu príbehy a došlo samozrejme aj na zaujímavejšie veci.

Jo, tady jsem doma. Nic moc, ale co zbývá chlapovi, kterýmu se zčistajasna všechno zhroutí. Říkali, že je konec, myslel jsem, že kecají. Nejsem žádnej sralbotka, abych převlíkal kabát. Jednou jsem naší věci přísahal věrnost, a to platí pořád.
Takže jsem žil tady, ve tmě, zimě, vlhku, jenom v noci jsem chodil loupit. Až jednou jsem se asi neprobudil. Ale straším tu dál.
Kdovíproč mi sem lezou ti vandráci. Někdy na ně mám i náladu, trochu si pohrát. Tady jsem pověsil kus kolejnice. Stačí zaťukat a přijdu. Vždycky je někdo tak blbej, že to udělá. A bajonet mám ostrej pořád.

„Poslední pacient, než odjedete na líbánky?“ mrkla na něj Denisa.
Společně vešli na vyšetřovnu.
„Ano, za 15 minut končím. Sirius už startuje, slyším ten kravál až sem… Zdravím, pane Crockforde. Co vás trápí?“
„Ptáček necvrliká, nehopká, popravdě řečeno, tak nějak visí na bidýlku.“
„Mluvíte o svém penisu, předpokládám, jinak byste navštívil veterináře.“
„Jo. Nepostaví se a nepostaví!“
Edward vetchému staříkovi trpělivě hleděl do očí.
„Pane Crockforde, kolik vám je?“
„96!“
„Hmm… A nechtěl byste se raději věnovat třeba… vnoučatům?“
„Na tom právě pracuju! Ale nejdřív to chce vlastní děti, filuto!“
„Čerstvě ženat?“
„Týden.“
„Gratuluji. Deniso, natočíme EKG a předepíšeme viagru.“

U mě na zdi visí nástěnka s diplomy. Jsou to archivní kousky velmi průměrných výsledků, diplom za uplavání padesáti metrů, za jedenácté místo ve slalomu, za čtvrté místo v dámě...
Má žena se jim směje, říká, že jsem jako Rimmer a jeho bronzový diplom za plavání. Proč je tedy nevyhodím?
Možná jsem v životě ničeho významnějšího nedosáhl, možná představují hezké vzpomínky a možná se objevily při vyklízení stolu mojí mámy, potom co loni zemřela a nechal jsem si je proto, že pro ni byly natolik cenné, aby je měla u sebe dvacet let.
Tak či onak, diplomy s námi zůstávají.

SCINDAPSE, kdyby pohledy mohly vykořeňovat, víš kolikrát bys už byl o květináč kratší? Jak tě nenávidím vždy, když do tebe hlavou vrazím, jak se tak plíživě spouštíš ze stropu mého (!) pokoje... Zkrať se!

KARAFIÁTE, nestydíš se, žes byl tak dlouho jejich květinou? Zaprodanče krásy, proč jsi dříve nevadl, když tě zneužívali? A neříkej, že jsi nemohl... Jen jsi usnul na vavřínech.

HYACINTE, těžké květy ti padají až k zemi a já se ptám, jestli mě nenávidíš za ten drobný kousek země, kde ti dáno žít. Snad jsme si ublížili navzájem, ale věř - modlím se za tebe, abys šel ke světlu.

Do prachu cesty dopadly první kapky deště.
"Honem, Uriáši!"
Čert zůstal stát za dveřmi. Anděl šel dál.
"Co se ti nelíbí?"
"Já nevím. Něco tu smrdí."
"Nic necítím," začichal anděl.
"Já taky ne," ozvalo se od oltáře a mezi lavicemi se objevil patron kostela.
Hubený, zamračený muž, asi padesátiletý.
Uriáš se ušklíbl.
"Tys mi ještě scházel."
"Něco mi dlužíš, ďáble."
"Nevzpomínám si."
"Tady visí pohlavek."
PLESK!
"Tenhle?"
Petronel zalapal po dechu.
"Podruhé si-"
PLESK!
Anděl ustoupil ke dveřím.
"Stačí? Nebo ještě?"
"TÁHNĚTE! A jen počkej! To si vyřídíme!"
"Budu se těšit!" čert posměšně zasalutoval a vypadl ze dveří.
Už nepršelo.

Nad dveře svého pokoje jsem si pověsil vzácný drahý kříž. Cítím z něho jakousi skrytou sílu. Jako kdyby uměl nahlížet až na dno duše.
Dívám se na ten kříž a myslím na to, co se stalo. Co všechno jsem byl ochotný udělat, abych ho získal. Pořád vidím toho starého kněze, jak se na mě dívá vytřeštěnýma očima.
Kříž náhle padá na zem. Srdce mi buší a tuším, ne, vím, že přijde trest. Protože kvůli tomu kříži jsem se dopustil vraždy. Jsou to snad oči toho mrtvého, co vidím na místě kříže?
Slyším nějaký zvuk. Dveře za mnou se pomalu otevírají.