DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

Momenty, okamžiky, obrazy milovaných, střípky roků. Letošní bruslení, mamka, sestry, předháníme se, kdo jako první spadne. Vedle dávno zamlžený obraz, sjíždění Vltavy s tátou, necvakli jsme se! Noční telefonát s babičkou, zvedne mi to vždycky, i kdybych volala ve tři ráno. Pobíhání po louce, s kamarádkou si hrajeme na indiány. Tábor, druhý, třetí, bubnování na ešusy, rozhovor plný pláče pod hvězdami, hraní deskovek až do rána. Piknik v parku, tančírna pod širým nebem, bouřky strávené divokým zpěvem, přezpíváme hrom?
Kýčovitý citát tvrdí, že domov je tam, kde je srdce. A v srdci mám na barevných bavlnkách momentky všech svých milovaných.

Snažili se probít k zádi. Margarita byla chromá. Ne však její posádka. Frances pátrala po jejím kapitánovi. Pak ho spatřila. Zastřelila muže, který jí stál v cestě. Znovu nabít nestihla. Přijal nevyslovenou výzvu. Břinknutí kovu o kov. Tanec na hrotu porážky. Prudký náraz do zábradlí. Šátek na paži mokval krví. Staré rány křičely bolestí. Nohy se podlomily. Koutkem oka spatřila Skřivánka. Cáry plachet visící z ráhen. Zpřetrhané lanoví. Vrtkavá Štěstěna šklebící se uprostřed zkázy. Hořkost porážky na prahu vítězství.
Ztratí svou loď.
Výstřel zprostřed vřavy. Poslední rána nedopadla.
“Zajatci osvobozeni, madam,” hlásil pan Keith.
“V pravý čas.”
Vlajka odevzdaně klesla.

Slunce na vesmíru.
Mraky na báni.
Pavouk na nitce.
Štěstí na vlásku.
Ryba na vlasci.
Padající kapka na jepičím čase svého krátkého trvání... a přece věčná.
Vůně deště nad hladinou.
Pramínek větvičky smuteční vrby.
Na neviditelném vlákně visí, neviditelným větrem nadnášeno vše.
I ruce na mém těle, dočasném domovu mé duše.
Nehmotný křížek na krku.
Dýchám a sám napůl visím a napůl se vznáším v teplajícím dubnovém deštíku, hladím hladinu dojatým pohledem pokorné něhy, která ve mně tiše rostla celá desetiletí.
Jak jsem to mohl nevidět?
Už od útlého dětství jsem tě miloval.
U tebe, milá Sázavo jsem doma - celý.

Nemotorně se objali na pozdrav. Simon se usmíval, ve tvářích ďolíčky. Přesně, jak si je pamatovala.
"Už jsem si začínala myslet, že jsi pustil škeble k vodě," řekla Marie.
"To by mě ani nenapadlo!" Simon pokynul ostatním příchozím na pozdrav. "Nemohli jste se mě dočkat, co?”
"Nám jsi nechyběl, Simone," rýpla si dívka s váčkem přes rameno. "Zato Marie poslušně čekala doma a visela na každé zprávě zvenčí. Hlavně na těch o utonulých plavcích."
"Ha ha," řekla suše Marie. "Potřebuju s tebou mluvit," dodala pak tišeji směrem k Simonovi.
"To je dobře, protože já s tebou taky. Nebudeš mi věřit."

Lidé jsou divní. Pořád to říkám a čím jsem starší, tím víc mě v tom utvrzují. Tedy v lepším případě jsou jen divní.
Věší si doma česnek. Prý na ochranu před upíry. Kdyby ho raději denně jedli, byli by zdravější.
Věší si doma krucifixy a svaté obrázky. Prý na ochranu před uřknutím a zlou kletbou. Pche! Když já se rozhodnu uřknout nebo proklít, nic jim nepomůže. Jen jim ty hlouposti doma prach lapají. A ty jejich škapulíře je neochrání ani před učnicí našeho řemesla.
To mně doma visí jen samé potřebné věci. Pytlíčky s bylinami. Plášť. Koště. A poštovní netopýr.

Zplodí-li suchar samé skotačivé čtveráky, taškáře a šibaly, že by se Enšpígl šel zahrabat, začnou mu dřív nebo později lézt na nervy. Na nejstarší Ofélii už si tak nějak zvykl: než vleze do pěkně napěněné vany, tutově se z vody vynoří s utonule vyboulenýma očima. Prostřední Romeo nevynechá snídani, oběd ani večeři, aby mu nepřipil na zdraví, zakuckal se, zmodral a práskl hlavou o desku stolu. Nejzákeřnější ale benjamínek Vilém, který se pověsí, kamkoli přijde: posledně si utíral zadek, otočí se a na splachovací šňůře oběšenec!
„Asi bych se měl odstěhovat,“ říká svému psychoušovi.
„Nebo své děti oplakat,“ dí ten.

Studený závan. Studí pokožku pokrytou studeným potem.
„Tady nemůžeš zůstat.”
„Proč ne?”
Povzdech. „Nemám tohle místo rád. Víš proč.”
„Tak mě tady nech.”
Pomyslí na svého otce. Kolikrát chtěla přijít k němu a říct „Vzpomínáš na Irynu? Jsem tvoje a její dcera”? Jednou to udělala, a on měl jen starosti, co řekne jeho manželka. Kvůli ní Irynu opustil. Kvůli ní mu Iryna o dceři nikdy neřekla.
Vidět mámu. Vidět otce. Vidět…
„Jste tady ještě?”
„Nenechám tě tady.”

Bezpečný dům vyšehradských. Jednou tady byla.
„Kde je…”
„Aleksandr? V nemocnici.”
Doklopýtá k zrcadlu. Musí se podívat. Něco se stalo s její tváří.

Tři chlapi se opijí v hospodě a chvástají se, komu visí doma nejzajímavější věc.
První tvrdí: „Já mám originál obrazu Vojtěcha Hynaise!“
Druhý proklamuje: „Já mám zlatého Ježíše!“
Třetí vykřikne: „Mně visí doma mluvící hodiny!“
Tak chytí taxíka a jedou si to ověřit, a první má v hale obraz od Hynaise, druhý Ježíše ze zlata.
Pak přijdou k třetímu, kde na zdi visí obrovský mosazný gong.
„Co to proboha je?“ ptá se nechápavě jeden z mužů.
„Sleduj,“ odpoví chlapík a udeří do gongu vší silou kladivem.
A zpoza zdi se ozve: „Ty jeden zasranej hajzle, je čtvrt na čtyři ráno!!!“

Co mi visí na zdi?
Umrlec.
Ach, neděste se.
To je jen dávno zapomenutý umělec,
co měl touhu namalovat obraz ženy,
celé nahé, jen vlasy přes rameno přehozeny.
Co mi visí na zdi?
Maska,
kočičí hlava.
Ne jen jedna, je jich víc, každá jedna kráska.
Vyjela jsem, zvědavá, na karneval do Benátek,
vzala jsem je s sebou domů, nazpátek.
Co mi visí na zdi?
Paměti
na ty, co nejsou.
Na každé stěně v rámečcích, znám je už zpaměti.
Po tetě tepané plastiky, podobenku babičky,
pár fotek z cest, pokrývají kousek zdi každičký.
Co mi visí na zdi?
Život můj celičký.

„Věrnost sama, ne?“ rozhlíží se po Vilémově domově virtuál Dahua Serpense, „Zlatý moje ručičky!“
„Hodiny mi obyčejně visí nakřivo,“ opisuje VR helma půlkruh jako hlavy diváků tenisového utkání, „židle mám pohodlnější než to vaše zpropadené elektrické křeslo a v posteli mi zřídkakdy leží někdo cizí!“
„Cizí? Tvoje mrtvá matka, bajdvej, už se trochu rozpadává…“
„Ale moje maminka ještě žije!“
„Tísnivá představa, že? Vlastně jsem geniálně zvrhlý, všechna čest mě! Dávám ti tak tři dny, než…“
„Než co?!“ zajíkne se zajatec jak lapený zajíc.
„Než seznáš, že ruplá bedna a zašplouchaný maják stojí za starou bačkoru. Že bude možná lepší spolupracovat.“