DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

Druidova chýše byla nepříjemně temná a vlhká. A také dřevěná - to dost komplikovalo Doktorovo obligátní řešení "Budu na to mávat šroubovákem, dokud se něco nestane".
I tak, nejdřív se museli rozvázat a najít klíče k Tardis.
Uprostřed soustředěného boje s uzly Jack zabloudil očima ke stropu. Usmál se.
Doktor jeho pohled sledoval… až k svazku posvátného jmelí, zavěšeného přímo nad jejich hlavami.
"Ne."
"Je to tradice," nedal se odbýt Jack.
"Na tohle teď není čas!"
"Takže později?"
Doktor tiše zavyl: "Jestli nás dnes o půlnoci obětují, žádné později nebude. Takže zkus deset minut ignorovat jmelí a soustředit se na útěk!"

Oči plné slz se zavrtávají do obrazu majáku.
Měl by ho vyhodit, tak jako se zbavil těch proklatých knih.
V JEHO kajutě není místo pro sentimentální serepetičky.
Nepohne se.
Zírá na obraz a hlavou mu běží vzpomínka na okamžik, kdy on a Stede zatracený Bonnet oba najednou vyhrkli, že musí vytvořit maják.

Nahoře na palubě je z něj děsivý Černovous, který stříhá svým mužům prsty u nohou a háže přes palubu změkčilé hochy.

Tady dole se krčí poslední zbytky Eda, který nedokáže vyhodit všechny Stedovy věci a který dobře ví, že Fang hodil Luciovi záchranné lano, když se nikdo nedíval.

Ten kožich, co tam visí, je můj. Jste nikdy neviděli medvěda, kterému je vedro? A který potřebuje čelist k trochu delikátnějším činnostem? A který umí použít slovo delikátnější?
Pokud si chcete zachovat čistou zvířecí duši, nezačínejte si nic s bohy. Hlavně ne s těmi inteligentními. Ani když vám náhodou třeba uvízne hlava v dutině stromu.

Když se můj zachránce dosyta zasmál a vytáhl mě ven, udělal mi návrh.
Nemravný.
Lákavý.
Kouzlem ze mě sundal ten kožich a většinu medvědích atributů, takže jsem vypadal jako rozložitý chlupatý člověk. S fakt dlouhým medvědím jazykem. No a pak –

Už se probouzí. Radši vypadněte.

Největšími poklady bytu paní Song jsou dva zarámované obrázky. Pověsila je v centrální místnosti tak, aby na ně viděla z kuchyně i chodby. Obrázky na ní ze zdi dohlíží celý den. Po ránu se na ně usměje a s jemnou úklonou jim poděkuje, že nad ní v noci držely ochrannou ruku. Když vaří oběd, děkuje jim za jídlo, které naplní její stárnoucí útroby. Večer, když se cítí obzvlášť osaměle, jim někdy vypráví, o svém dětství i nepříliš šťastném manželství. Cítí se před nimi malá, ale doufá, že něco z jejich velikosti dopadá i na ní. Vůdci. Vděčí jim za tolik.

Severus sledoval Harryho, který přešlapoval u dveří.

„Tak já půjdu,“ povzdechl Harry a položil ruku na kliku. „Snad se ještě uvidíme,“ vydechl a smutně se pousmál. Věděl, že by měl mít ze Severusova propuštění radost, ale bál se, že už ho neuvidí. Otočil se.

„Harry?“ oslovil ho Severus tiše. „Kdybys chtěl, můžeš přijít zítra na čaj,“ navrhl obezřetně.

Zářivý úsměv mu odpověděl dřív, než Harry stihl promluvit.

Jakmile Severus osaměl, začal plánovat. Čaj, sušenky, možná víno, hudba… Zarazil se. Sundat obraz Albuse, který visí v obýváku, důrazně připomněl sám sobě. Vážně nechtěl, aby jim do toho ten všetečný stařík kecal.

Ah, another fine piece of art. Nolan carefully hung his latest steal next to an original Monet - not his most expensive piece, but beautiful enough to keep.
After admiring his collection for a while, he headed to the mini-bar to make himself a drink. He took out three glasses, because - if he wasn't mistaken -
"Nolan? We're back!"
Here they were. He could hear them in the foyer. Really, one would expect a couple of thieves to move stealthily.
Despite himself, Nolan smiled.
He would exchange every single thing he'd ever stolen for a second spent with them in a heartbeat.

Marilla nevěřila, že by mohla být někdy sentimentální, ale Anne ji změnila víc, než si kdy dokázala představit. Co byla Anne na koleji, chodila se každé ráno dívat do jejího prázdného pokoje a pozorovala slunce, jak pomalu vstupovalo oknem a svítilo na Anniny trofeje. Nejprve sušený květinový věnec, potom sbírka peříček, mušlí a korálků, pak se plné pozornosti dostalo starému zmačkanému klobouku u dveří.
Marilla se těšila z těch obyčejných věcí, které znamenaly celý svět. Jednou se Anne vrátí, ale tenhle pokoj už nebude její, bude jiná, větší, připravená pro nové století. Ale tyhle věci budou navždy představovat její dětství.

Pruský císař Vilém II. žasl. Každý kout zámku ho překvapil, tu svou precizností, tu krásnou dekorací, tu modernizací, o které mohl ve svém sídle jenom snít. Koupelna s tekoucí teplou vodou, splachovací toalety, více než polovina sálů s elektrickým osvětlením.
"A nyní moje největší chlouba, prosím tudy," pronesl pyšný majitel Konopiště a uvedl ctěného hosta a jeho doprovod do loveckého pokoje.
"To je... Chci říct, kolik jich tu je?" Císař se marně snažil spočítat trofeje parohaté zvěře, jež zdobily místnost doslova od podlahy po strop.
"Je jich tu nad tři sta tisíc. Všechny jenom moje."
"Jste úctyhodný lovec, Františku Ferdinande."

Hrála líbezná hudba, na leštěných dubových stolech se vršila lahodná jídla, ovoce z východu, jemně i silně kořeněná masa a voňavá vína.
Mezi stoly se ladně pohybovaly tanečnice a vrhaly směrem k sedícímu králi svůdné pohledy zpod nalíčených víček.
Král se mračil.
Když hostina skončila, sebral odvahu a vladaře oslovil.
"Co se ti na večer nelíbilo? Já mít to, co máš ty, radoval bych se."
Král mu otcovsky položil ruku na rameno.
"Zítra budeš sedět na mém místě."
Druhý den vše vypadalo podobně, hudba, nábytek, jídlo, víno i dívky.
Jen s tím mečem zavěšeným nad hlavou si to Damokles neužil.

Fenris zamyšleně sledoval název hospody.
"U Viselce? Proč u viselce?"
Varric se usmál, jako predátor cítící příležitost. "Když se hodně opiješ, tak tě hezky pověsí za nohy tady vepředu, abys vystřízlivěl."
Fenris nadzvedl obočí.
"A tobě nevadí, že ti tady visí pod oknem lidi? Nadávají a smrdí?"
"To dělají i když nevisí. Je to takový Kirkwallský kolorit."
"Mohli bychom tady příště pověsit Isabelu," navrhl Fenris se zcela vážnou tváří.
Hawke se konečně odhodlal do konverzace vstoupit.
"Varric lže jako obvykle. Viselec je eufemismus pro opilého člověka."
"Škoda, doufal jsem, že ho donutím Isabelu pověsit, aby mně přesvědčil," zasmál se Fenris.