DMD č. 2. pro 2. 4. 2023. Téma: Mentální gymnastika

“Je to celý hra, chápeš? Mentální gymnastika jakože.”
Seděli spolu na zábradlí před školou - tahle součást Rozhraní nebyla uživatelům viditelná, takže si tu mohli dělat, co chtěli. Lili cucala lízátko. Fialové. Fialovou byla posedlá. Junior by se vsadil, že fialově i čůrá, ale nahlas jí to samozřejmě neřekl. Měl ji rád.
“Jako že tohle všechno není opravdový?”
Zachmuřená gothička se ušklíbla.
“Juniore, uvažuj. V kterým světě na tebe bude mluvit MEDVĚD?”
Seskočila na chodník, šoupla mu lízátko do pusy a usmála se. Skoro. Horečně přemýšlel.
O Falstaffovi. O ní. A taky o těch pavoucích, co se pořád schovávají pod sýrem.

Titulek Sosáka tento den hlásal "Víte jak být správným Chaosantem?" Pod ním se třpytil text:
Pokud nevíte odpověď na tuto otázku neváhejte si přečíst následující mentální gymnastiku pro vaše mozky!
Za dvacáté nikdy se nesmíte bát způsobit více Chaosu.
Za třetí jakékoliv pořadí čísel je správné, zkuste jako cvik každý den odříkat čísla od jedné do deseti, ale prosím vás ne v tomhle pořadí, zvolte nové pořadí, to které vám bude připadat správné.
A tak text pokračoval, občas dokonce odběhl od tématu, jak procvičovat svůj mozek, dokud najednou nebyl text přerušen uprostřed slova a celý článek nezačal znovu od začátku...

A. je velmi svérázné dítě. Nevím, po které z babiček tu neuvěřitelnou tvrdohlavost zdědil, ale každý den mám chuť padnout na kolena a začít se modlit, aby ho to přešlo.
Velmi dobře rozumí, co po něm chceme. Ale při pohledu do těch rozjařených očí, když po něm něco chceme, prostě vidíme, jak se v tom jeho zatvrzelém mozečku točí všechna kolečka. To je sestava na hrazdě sem, prostná tam a kdyby mozek mohl, vleze i na kladinu (a spadne z ní, jelikož je jeho mozek chytrý po tatínkovi, ale měl by být raději praktický po mně). Radši výmyk, než poslechnout.

Jedna noha, druhá noha. Vytáhnout se. Houpat se je sranda. Ale pak to přijde.
Jak, že to bylo?
Takhle se posunout, otočit se, posunout levou ruku. Ne vlastně, nejdřív musím odháknout tu nohu. Ale když to udělám, tak spadnu. Nebo ne?!
Jak, že to říkala?
Aha, už vím! Jedna noha, druhá noha. Ruka takhle. Druhá sem. A pak se spustit dolů.
"Super a teď propni ty nohy. A narovnej se. A teď něco zkusíme. Pravou rukou se pusť."
Dobrý! Dobrý! Funguje to! opakuju si v duchu a usmívám se.
Ale pak se můj obličej už po stopadesáté setká s žíněnkou.

„Indikace a význam endokavitálních a peroperačních vyšetření.“
Prosím? Jako vážně? Já jsem fyzik! Na tohle můj mozek není stavěný. Vždyť ta slova ani neznám!

Endo. Uvnitř.
Kavitální. Cavity. Dutina. Díky angličtino! Takže asi břicho.
Peroperační. Před nebo po? Integrování per partes znamená po částech, takže asi po. A jsem ready.

Tedy trochu. Peroperační totiž není po, ale během, jak pochopím ze zdánlivě humorné historky o ultrazvukování otevřeného mozku. A na břicho se vlastně vůbec neptal.

„A tou rektální sondou vyšetřujeme co?“
„Rektum?“
„To sice ano, ale dál?“
A pak, anatomií téměř nepolíbená, ale s bohatou znalostí slashe, si vzpomenu.
„Prostatu!“

DOBA KAMENNÁ

"HÚÚÚÚÚH!!! ÁÁÁÁÁÁÁÁH!!!" ozývá se z jeskyně.

V kožešinách oděný muž s hustým obočím a zacuchanými vlasy si dodá odvahy a s napřaženým kyjem opatrně vstupuje do sluje připravený na cokoliv. Co však uzří, nečeká.
Jeho kamarád, Kámen, se pohodlně rozvaluje ve svém kamenném křesle a sténá a vije.

"HÁÁÁÁÁÁÁÁH!!!!"

"Kameni, Kameni, jsi v pořádku? Není ti něco?"

"Cvičím! Právě jsem vynalezl nový druh cvičení. Říkám tomu gymnastika. Zrovna pracuju na novém přemetu!"

"Ale vždyť se vůbec nehýbeš"

"Ano, to je v pořádku, já začínám od hlavy."

"Ale ani tvoje hlava se nehýbe."

"Je to mentální gymnastika. MENTÁLNÍ, Kameni!"

Bývaly doby, kdy jsem po každém společensky aktivním pátku či sobotě absolvoval následující ráno aktivní cvičení. Ani ne tak fyzického, jako spíše psychického rázu. Sestávalo se z mentální gymnastiky, která byla více, avšak častěji méně úspěšná. Začalo to rozběhem a skokem do dálky směr vzpomínky z předchozího dne. Bohužel, doskok byl málokdy úspěšný. Následoval maraton běhu v černém tunelu, ozvláštněný záblesky přihlížejících fanoušků. V důsledku celkového vyčerpání organismu následoval velmi rychle úprk i fyzický. Tam se trénoval vrh. Dále jsem mohl pokračovat v mentální rozcvičce. Celkový sportovní výkon byl zakončen oslňující morální kocovinou.

Časem se to zlepšilo. Bohužel jen trochu.

Legolas sundal Arodovi veškerou výstroj. Lehce na koně vyskočil a obešel s ním menší kruh kolem nich.
Jeden Rohir se naklonil k sousedovi a ve svém jazyce řekl, že slyšel, že elfové umí mluvit s koňmi.
Aragorn mu rozumněl a neubránil se úsměvu. Učil se jezdit na koni v Roklince a věděl, že ten pověstný vztah s koněm jsou léta dřiny. A to nejen fyzické. Taková dovnitř záď a dovnitř plec mu dokázaly pořádně zamotat hlavu.
Toto si však nechal pro sebe a nechal lidi dále věřit, že elfové oplývají nadpřirozenými schopnostmi, které se jim přisuzují od západu po východ.

Měl jsem za to, že mít dokonalý klon rovná se pozemskému ráji. Jenže už dva týdny si rvu holografické vlasy nad svou naivitou.

Nejsme stejní, to ani omylem! On je… Jidáš! On mě chce uhnat! Ty jeho nápady, to je nehoráznost! Mentální gymnastika, kdo to kdy slyšel! Prý: Vstaň o hodinu dřív a cvič si mozek. Uvidíš, jak budeš hned o 50 % výkonnější! Křížovky, osmisměrky, sudoku? V pět ráno?

Pche, tos uhodl, starý páprdo! Nemysli si ani na okamžik, že jsi vyhrál. Arnold J. Rimmer se nebude podřizovat rozmarům nějakého nabubřelého, panovačného, do sebe zahleděného...

„Tak Arnie, čas něco dělat!“

„Takže jste diagnostikovala postupující gangrénu a já mám jít okamžitě amputovat,“ shrnul rozmrzele lékař, jehož probudila uprostřed noci.
Na takovéhle povýšené pohledy a jízlivý poloúsměv byla Toninka vysazená. „Možná byste se na to chtěl jít aspoň podívat!“ ucedila drze.
„Nechtěl.“
„Ale půjdete,“ konstatovala. Doktor Kilián byl až příliš zodpovědný, aby pacienta nezkontroloval…
Vzdychl. „Vy jste vážně umanutá!“ Procítěně zívl. „Profosor Grübner mi o vás něco málo pověděl, a taky jsem si všiml, jak pořád koukáte doktorům pod ruce.“
Vypadalo to jako docela slušný myšlenkový kotrmelec, ale nebyl. Toninka pochopila, že jejímu úsudku důvěřuje.
„Tak pojďte. Zvládnete mi kdyžtak asistovat, že?“