DMD č. 2. pro 2. 4. 2023. Téma: Mentální gymnastika

Dny na Pomstě nebyly veselé.
Frenchie zašíval děravé plachty a Jima vídal jen zřídka.
Kapitána nevídal nikdo a veškeré rozkazy vydával Izzy Osina v zadku Hands.

A potom tu bylo to klepání ve zdech.
Frenchie nebyl hloupý. Věděl, co to znamená.
Duchové!

Sůl, kterou sypal do rohů, ho pálila v rozpíchaných prstech. Tolik toužil držet v nich svou mandolínu!

Z chmurných myšlenek ho vytrhl duch ve tvaru Luciuse, který se zjevil zdánlivě odnikud.
Výkřik mu zmrzl na rtech a jeho mysl předvedla ukázkový kotrmelec.
Žádný duch nemůže vydávat tak hmatatelný odér!
"Mýdlo!" zachraptěl Lucius. "Já už vážně potřebuju zatracené mýdlo!"

Upíjel čtvrtou sklenici a svět se kolem něj začínal točit, když dorazil poslední člen klanu. Jeho tvář mu byla sotva povědomá, ale kdyby se potkali naživo, pamatoval by si to. Tenhle Weasley byl jiný. Přeměřil si Charlieho od hlavy až k patě.

Hmm. Deset bodů pro Nebevír.

Působil divoce, nezkrotně, vyzývavě. Nejen díky svým jizvám, ošlehaným tvářím a přívěsku ve tvaru dračího zubu. Uvědomil si, že mu buší srdce a může za to nějaký Weasley. Jejich oči se na okamžik střetly. Hnědý pohled ho hltal a Draco se pod ním ucítil nahý.

Ta mentální gymnastika mu udělala čáru přes rozpočet.

„Tak co, co ho naučíme?“

„Ho? Je to kolonie neuronů v Petriho misce.“

„To sice jo, ale je to v podstatě počítač a ty, stejně jako já, s počítačem mluvíš v mužském rodě.“

„To je asi pravda. Tak zkusíme něco jednoduchého. Třebáá… Třeba něco hrát.“

„Co hrát? Hry jsou moc složité. Pravidla jsou moc dlouhá, a navíc to budeme muset naprogramovat.“

„Co třeba Pong? To zvládne i malé dítě a zdrojový kód je open source.“

„To dává smysl. To by se naučil i počítat. Bude to teda pro něj docela gymnastika.“

„A když to zvládne, tak ho naučíme hrát Doom!“

Marně si hlavu lámu
připozdívá se
hodina míří k ránu
čím déle jdu na západ, tím spíše na východě jsem
a to i přesto
že jdu rovnou za nosem
všechny drobné paralely, co tu byly
se v plyny proměnily
Pluto s Charonem tančí vesmírem kolem centra masy
já sedím na povrchu zemském a rvu si vlasy
cestovat časem bez prostoru se nedá
planeta už dávno není tam, kde kdysi byla
dva a půl milionu světelných let
rychlostí tři sta kiláků za sekundu
uletí Andromeda
za čtyři až pět miliard let
ta první léta totiž nejsou roky
jsou to vesmírné kroky

Podvečer, pracovna.
Oscar u stolu píše, Bosie se povaluje na gauči.

Bosie: “Oscare!”
Oscar: “Nejsem tu.”
Bosie: “Vidím tě. Mám otázku.”
Oscar: “Odpověď je ne.”
Bosie vstane, přejde místnost, vyskočí na stůl, a sedne si do tureckého sedu (hned vedle kalamáře). Nakloní se, takže má obličej těsně u Oscarova.
Bosie: “Mám. Otázku. Proč se říká zavři oči a mysli na Anglii?”
Oscar: “To aby Angličanky věděly, že jsou i horší věci než soulož s vlastním manželem.”
Bosie: “Působivé.”
Oscar: “Zákeřné. Přišli s tím Francouzi.”
Bosie: “Že jsem se ptal.”
Oscar: “Otázky jen na vlastní nebezpečí. Příště radši mysli na Anglii.”

„Takže abych si ujasnila fakta,“ rozhlédla se Evangeline po pouti, plné elementálů, sirén a jasnovidců, „lidé nenávidí všechny magické bytosti, protože magie celá léta vládla světu a lidem?“
„Jo,“ přikývl Scott.
„Proto nás po válce pozavírali do ghett a ven nás pouští jen s povolením?“
„Jop.“
„Ale sami dobrovolně chodí za těmi bytostmi, které podle nich chtějí vyhladit celé lidstvo, dokonce mezi ně vodí svoje děti?“
„Přesně tak.“
„Aby viděli ohňovou show?“
„Jsou tu i další atrakce.“
„Jaké kotrmelce musí někdo udělat, aby si tohle před sebou obhájil?“
„Asi takové, jako dělá támhleta nága, jen mentální. Dáš si cukrovou vatu?“

Byla jednou jakási země, kde někteří lidé vždycky mluvili pravdu, zatímco druzí jenom lhali.
Vypadali všichni stejně.
Všichni tvrdili, že mluví pravdu (logicky).
Jiné lidi většinou pomlouvali.
Často mluvili o budoucnosti. Nejlépe s nějakou podmínkou. „Až mě zvolíte…“ „Když koupíte..." „Pokud uvěříte támhletomu…“ A kdo zná věci budoucí?
Naštěstí lidé přemýšleli a pozorovali.
Pokud někdo sliboval všem přidávat a zachránit státní kasu, samozřejmě lhal.
Pokud velkopodnikatel, co skoupil nejvýznamnější noviny, vykřikoval, že velkopodnikatelé vlastní média, byl pravdomluvný.
Pokud někdo vyzdvihoval národní zájmy, zatímco přisluhoval mocnosti, která uznávala jedině vlastní zájmy, bylo vše jasné.
A pravidelné bystření mysli obyvatelstvu velmi prospívalo.

"Chytili jste ji?"
"Ano."
"A kde tedy je?"
"Utekla..."
"Takže jste ji nechytili!"
"Ale ano, chytili. Utekla až pak."
"A víme, kam utekla?"
"Ano,"
"Tak ji chyťme tam!"
"To nejde."
"Proč?"
"Protože tam není,"
"A jak to víte?"
"Tam už jsme byli."
"Kdy, proboha?"
"Před tím."
"Před tím?"
"Než jsme ji chytili."
"A?"
"No, nebyla tam!"
"No tak je tam teď!"
"Pochybuji..."
"Cože?"
"Tam totiž nemůže být."
"A proč by nemohla?"
"Tam už to neexistuje."
"Ale řekl jste, že víte, kde je..."
"To je pravda."
"Tak kde teda je?"
"Tam určitě není."
"Kde je?!"
"Kdekoliv jinde, ale jenom ne tam!"

Na rozdíl od Kubajzze Libor své spoluharcovníky znal líp, takže nemával nově nabytým patentem všem před nosem celej první trénink (aspoň se mu ho nepokusili zmačkat a narvat do chřtánu), ale musel uznat, že Kubajzzovo nadšení z víkendovky sdílí.

„Čumte! Kubajzz mi bodne, já to vykreju čepelí, přenesu na dýku a zamknu – takhle snadno – “ zbytek skupiny kluky dost nedůvěřivě sledoval.
„ – a současně pravou střihnu a seknu mu pod rukou ruba na ucho. Podle mě na tom postavíme celou novou chorošku!“
„Jako dobrý, Libore, ale nezůstaneme radši u vosvědčenýho hlava-bok-hlava?“
Jak Libor čekal, šermířsky posouvat vlastní skupinu bude taky dost gymnastika.

Nemohu popřít sám sebe. Každý den slyším mnoho slov, zvědavé dotazy naštěstí téměř vymizely. Přesto se pokaždé najde někdo, kdo se zeptá. Odpovědět tak, aby pochopil, je téměř nemožné. Ale už jsem si zvykl.
Když se mne kolegyně zeptá, proč jsem se nikdy neoženil, řeknu "Nechtělo se mi." a odcházím. Když se zeptá Jaroslav, odpovím, ale rozmazávat to nebudu. Svým studentům to vysvětlím za pomoci altruismu a dětí své sestry. Většina se jich již nezeptá, jak často k sestře jezdím.
Vraspír jednou řekl, že vymlouvat se z manželství je můj druh mentální gymnastiky. Může to tak být, koníčky má každý.