Když ostuda, tak pořádná

Bývaly doby, kdy jsem po každém společensky aktivním pátku či sobotě absolvoval následující ráno aktivní cvičení. Ani ne tak fyzického, jako spíše psychického rázu. Sestávalo se z mentální gymnastiky, která byla více, avšak častěji méně úspěšná. Začalo to rozběhem a skokem do dálky směr vzpomínky z předchozího dne. Bohužel, doskok byl málokdy úspěšný. Následoval maraton běhu v černém tunelu, ozvláštněný záblesky přihlížejících fanoušků. V důsledku celkového vyčerpání organismu následoval velmi rychle úprk i fyzický. Tam se trénoval vrh. Dále jsem mohl pokračovat v mentální rozcvičce. Celkový sportovní výkon byl zakončen oslňující morální kocovinou.

Časem se to zlepšilo. Bohužel jen trochu.