DMD č. 25. pro 25. 4. 2023. Téma: Páka

Sotva si Shizuko pobalila věci, hlavní dveře se rozletěly, do serverovny vlítla banda ozbrojených magorů a začali po nich střílet.
Schovali se za rackem. Keith se rozhlédl za sebou a houknul na ostatní: "Jdeme, hned!"
Rozběhl se k únikovému východu a zatáhl za páčku požárního poplachu.
Ozvalo se syčení hasícího plynu a nouzové východy se otevřely.
Celým skladem houkal alarm. Vyběhli do chodby, kde už na plno jely sprinklery.
"Ven z baráku!" zavelel Keith a vyrazil, kam si podle plánku matně pamatoval, že vede východ. Zbytek skupiny mu byl v patách.
Chodbou se za nimi stále rozléhal dusot mnoha nohou.

Byl večer a Horáček s Pažoutem seděli v hospodě a popíjeli pivo. Ale pak Horáček řekl, že co takhle dát páku a Pažout chvíli uvažoval, ale uvažoval jenom o nedopitém půllitru a tak nakonec řekl, že teda jo. A Horáček se potutelně usmíval, protože věděl, že má na Pažouta páku a tak určitě vyhraje. Takže jak začli, Horáček se naklonil k Pažoutovi blíž s tím, že na něho svůdně zamrká a Pažout neodolá a nebude se soustředit. Jenže Horáček zapomněl, kolik už měl v sobě piv a tak se naklonil, padl hlavou na stůl a tu páku přeci jenom nevyhrál.

„Co kdybychom jeli za Anatémou?“ navrhl Brian.
„Tam jsme byli včera,“ zamítl to Adam a dál si kousal ret.
„A co kdybychom jeli k jezeru?“ ozval se Wensleydale.
„Dnes nemám náladu na koupání.“
„Tak co kdybychom jeli na špičák?“ navrhla Pepřenka.
„Dnes ne… a vlastně proč ne. Jdeme na špičák!“
„Jo!“ odpověděli sborově, popadli kola a vyrazili. Když odbočili na posledním rozcestí vlevo, čekalo je nemilé překvapení. Cestu zahradil obří spadlý strom.
„Jejda, asi spadl při poslední bouřce,“ věcně podotkla Pepřenka.
„Nebo ho shodil zákeřný bobr,“ umanul si Adam.
„Kdybych měl páku, pohnu zeměkoulí,“ povzdechl si Wensleydale.
„Cože?“ nechápal Brian.

Jsou jedním a v jedno se mísí jejich krev, v malé lahvičce splývá rozechvěle tlukot jejich srdcí.
„Jsem tvůj,“ zašeptá Gellert.
„Jsem tvůj,“ odpoví. Položí dlaň na jeho srdce a beze slov mu slíbí věčnost.

*

„Kolik lidí zemře, než přestanete zavírat oči?!“

*

„Nezeptáš se, co na mě má? Nebo... proč to má?“ hlesne Albus.
„Na takové otázky jsem na světě příliš dlouho,“ řekl jemně Nicolas, „ale... budeš to ty, budeš to muset být ty.“

*

„Albusi,“ pousměje se.
Po letech se mu dívá zpříma do očí; hledá v nich odlesk střepů společného pouta a má strach, že se o něj pořeže.

Byla vyvolena jako králova nevěsta pro svou krásu. Neočekával od ní nic než poslušnost.
Zničehonic však jejímu lidu hrozila naprostá zkáza. Jedině ona mohla zvrátit strašlivé královo rozhodnutí.
Co ale měla dělat, slabá, bezmocná?
Jen přijít ke králi bez pozvání mohlo znamenat smrt.
Nezbývalo než se odvážit.
Přijal jí vlídně, sliboval splnit všechna přání.
Jen opatrně. Králova rozhodnutí zcela ovládal ničemný rádce.
Třikrát nechala vystrojit hostinu pro oba, podvakrát mlčela a vyčkávala.
Pak teprve promluvila o krutém rozhodnutí a žádala milost. Dosáhla svého.
Pohroma byla zažehnána. Špatný rádce skončil, jak zasluhoval.
A Ester si získala úctu vladaře i veškerého lidu.

Přežiju plískanice. Potkat partnera? Pitomost. Partnerku? Provázání? Propojení?
Pche. Přežitek. Pouta. Provaz.
Přehmat, přešlap!
Potkala personu. Počalo psaní příběhu.
Plkaly. Prozpěvovaly. Procházky. Pohledy.
Pocity. Prožitky.
Pak poodešla.
Posmutněla. Plakala. Prohra, podvod! Pád. Pouhopouhá prázdná pustina.
Potom přišla. Prosila. Plakaly. Prominula.
Příhoda pokračuje!
Pousmání.
„Páku?”
„Páku!”
Prásk!
„Pšík!”
„Pukni, potvoro!”
Popichování, pobavení. Pohled. Pohmat. Poklep. Poslech.
„Píseň…”
„Plíseň?”
„Píseň, pitomče!”
„Pako!”
Pak…
Porucha. Prázdno. Ponížení. Padám propastí. Peklo.
„Pomůžeš? Pomoz, prosím,” pípla.
Podala pomocnou paži. Pomohla. Podpořila.
Pohromadě pokračují.
Posun.
Pohladila. Padla pusa. Pravý polibek. Poklekla, požádala.
Pocity plní plíce, paže, podbřišek.
Patřit.
„Postel?”
„Prasátečko.”
Přátelství. Příchylnost. Přízeň.
Pouta? Pouto.
Pokračování…

Edith si přála mít páku na někoho, kdo měl informace.
Na reprodukční klinice toho nakonec moc nezjistila. Vymeteno, uklizeno, naleštěno.
Jako kdyby tady ještě před pár týdny nepečovala o nenarozená miminka.
Když zjistila, že stopy tady nikam nevedou, rozhodla se prověřit ten polemický článek, na který před pár dny narazila.
Autor jmenovitě zmiňoval senátora Gerarda Lockwella. Ale kde pro svoje tvrzení bral podklady?
„Hledám toho, kdo napsal ten článek o výpadku inkubátorů,“ zkusila své štěstí v redakci.
„A kdo jste vy?“ Opatrný tón prošedivělého novináře.
„Jen někdo, kdo je teď díky tomu bez práce.“
„Tak to možná máme společný cíl.“

„Víte, proč jsme si vás zavolali?“
„Netuším. Snad jde o nějaký omyl?“
„Ale kdepak. Myslíme si dokonce, že moc dobře víte, o co jde.“
„Opravdu nevím. Proč ta facka?“
„Abyste nebyl drzý!“
„Ale pánové…“
„A dost! Čekám, že budete spolupracovat a řeknete nám, co víte o panu M.!“
„Toho já neznám. Au!“
„Nestačilo? Klidně přidám!“
„Pana M. neznám, viděl jsem ho jednou v životě na nějakém večírku. Nikdy jsem s ním nepromluvil.“
„Myslím, že si vzpomenete, až vám ukážu tuhle fotku.“
„Ale… ale… to přece…“
„Ten chlapec na fotce s vámi nebyl plnoletý. Takže?“
„Pan M. je můj dobrý známý...“

Sešli se v léčebně. Všichni tři.
Geralt promluvil: "Půjdu za ním, trpaslík tvrdil, že je to dobrý čaroděj."
"Blázníš, viděl jsi už dobrého čaroděje?" oponoval Marigold. "Snad jen čarodějku..."
"Ale já to musím zkusit, chci vyčerpat všechny možnosti abych Elzee pomohl. Pokud nepomůže přesvědčování, sliby, lichotky, tak zaplatím nebo budu i prosit."
"To spíše budeš drsný, jako měkotu tě neznám. To nejsi ty, Geralte."
"Proč bych to nemohl být já, dokážu být i lidský, nejsem jen chodící zabiják."
"To netvrdím, ale..."
"Já mu rozumím," špitla Elzee. "Chce splnit slib, který dal mé matce. A chce pro to teď udělat cokoliv."

"So," Varric continued, "there we were, just me and Hawke, an angry mob heading toward us, and no way out except this giant, metal door."

"Metal door?" Sera frowned. "I thought dwarves did everything in stone."

Behind her, Dorian giggled into his goblet, literally too deep in his cups. It was that sort of night.

"Yeah, they're also big on metal."

"They?" Sera raised an eyebrow.

"Hey, you're one to talk. Anyway; Hawke suddenly realizes - the door's handle is an arm. So..." He gestured.

"She... wrestled it open?" Cassandra snorted? "Please."

Varric shrugged and drank. "You had to be there."