DMD č. 25. pro 25. 4. 2023. Téma: Páka

Asi jsem zvrácená, ale miluju, když k obědu vykuchám vnitřnosti zvířat.
Ten pocit, když držíš v ruce ještě teplé orgány… Hmm tak ten je k nezaplacení.
Pamatuju, když jsem to cítila poprvé.

„Dědoooo, co děláš?“
„Co by? Připravuju si tady kladkostroj.“
„Kladkostroj?"
„No, pomocí kladky a páky zvednu toho čuníka, abych ho mohl vykuchat.“
„Smím se dívat?“
„Jasně.“

Dlouhým nožem rozpáral jeho bříško, ze kterého vytékaly litry krve. Jednou rukou do něj hrábl a do lavoru se vysypaly vnitřnosti.
„Pojď si sáhnout.“
Přihopkala jsem.
Dotkla se střev.
Projel mnou naplňující pocit.
Od té doby jsme s dědou nerozluční kuchači zvířat.

Karolína mi zarve za ruku, až mi ji málem utrhne. Upírka, ach jo. Zase bude rychlejší a silnější než já. Mít tohle zelenooké blonďaté stvoření jako skorosestru je neštěstí.
„Tobiáši!“ zasyčí zlověstně. „Nehraj si se mnou a koukej prozradit, co s panem Ho chystáte.“
„Překvapení,“ zachechtám se. „Počkej si, sestřičko. A pusť tu ruku. Sice by mi dorostla, ale chvíli to zabere a strašně nepříjemně to svědí, víš?“
„Snad by ses nebál ženské,“ vysmívá se. „Zahrajeme si. Přece jsi přeborník v páce, onehdy jsi vykládal, jak jsi během svého hrdinského útěku před Wriesem a Van Vrenem ožebračil nějaké dva chudáky.“

Gabriel seděl v Nočním dravci a pozoroval nacpanou hospodu. Lidé a Nelidé volně promísení, povídali si, smáli se. Pořád si nemohl zvyknout, že vyhrál, pořád si připadal jako v jiném světě.
Dejte mi dost dlouhou páku a pevný bod a já pohnu zemí, řekl jeden starý filozof.
Páku měl Gabriel ve svých kontaktech a vzdělání, ale pevný bod? Od jisté doby se cítil věčně zmítaný proudem událostí.
Evangeline kolem něj prošla s rundou piv. Vzala objednávky od skupinky studentů a zkušeně odrážela jejich podnapilé návrhy. I přes halas plné hospody jasně slyšel její smích.
Přece jenom ten pevný bod mám.

Vetinari si nejistě prohlížel obrovskou konstrukci před palácem. Jedna její část vedla kamsi do města.

"To je páka!" vysvětlil Leonardo da Quirm.

"Ano, ale nechápu..."

"Říkal jste přeci, že potřebujete nějakou páku na nového představeného cechu zlodějů."

"To jsem myslel obrazně, potřebuji na něj mít vliv. Třeba informace o korupci nebo, že si po setmění hraje na mima."

"Nechcete to alespoň vyzkoušet?"

Kratší část páky byla pomocí zátěží stažena dolů. Ta delší vystřelila nic netušícího pana Flanelnohu z jeho kanceláře do připravené provazové sítě.

Při pohledu na vyděšeného představeného musel Vetinari uznat, že na tomto druhu nátlaku možná něco bude.

Ruční řadič neboli páka řízení (knipl, chcete-li) se ovládá levou rukou, což je pro vyhraněné praváky nastoupivší do kurzu řidiče tramvaje poněkud diskomfortní. Kolega Bivoj u sebe po dvou měsících pravidelného řízení vozu 14T (kterým se jednotlivé stupně jízdy zadávají opravdu ztuha) zaznamenal zhoršující se bolest a sníženou hybnost levého zápěstí. Návštěva lékaře přinesla diagnózu: zánět šlach. Bivoj možná pravačkou uzvedl kance, ale řízení tramvaje bylo na levačku.
„To je fakt na levačku, hochu,“ povídá Ctirad. „Musíš trénovat.“
A tak začal Bivoj ruku posilovat a více zapojovat v každodenních aktivitách. Třeba s ní škrtal zapalovačem nebo v ní držel půllitr.

Slabý závan kůže a sněhu. Tony ví, že stojí za ním, dřív než mu zvedne bradu špičkou dýky.
“Na čem pracuješ, muži ze železa?” zašeptá Loki.
“Chyběl jsem ti?”
Tlak dýky na hrdle zesílí. Tonyho mozek připomene Tonyho ústům, že by tohle setkání rád přežil.
“Ověřuji základní fyzikální principy,” pronese Tony klidným hlasem. Proklíná se, že do dílny vešel bez náramků.
“Například?”
“Páku.” Tony pomalu, velmi pomalu zvedne pravici a prstem odtáhne dýku od svého hrdla. Srdce mu buší jako splašené.
“Akci a reakci.” Opře se o tělo za sebou. Tam, kde před chvílí studil kov, ucítí rty a zuby.

"Loď tři čárky na levobok!" zahalekala hlídka z rahnoví.
Tom roztáhl dalekohled. Poznal ji. Plula pomalu. Težkopádně. Pak si všiml pahýlu stěžně.
"To je Skřivánek! Kurz přímo k němu! Zdá se, že mají potíže."
Kormidelní kolo se otočilo. Dvojpalubník zamířil fregatě vstříc.

Setkání bylo neobvykle rozpačité. Zahledl svého synovce. Držel Francesina střapatého vořecha.
"Pane Whitfielde, kde je kapitán?"
Pan Whitfield vyprávěl.
"Pošlu vám pomocníka tesaře. A ukažte mi ten ostrov."
Zaplašil nutkání vzít Benjamina s sebou. Neměl na to páky. Už tak překračoval své pravomoci.
"Pane Miltone, dejte mi toho psa."
Najde toho kapera. A možná ty, kteří snad přežili.

Z neklidu už mě konečně propustili. Také mi zrušili ochrannou léčbu. Dostala jsem se na oddělení pro pacienty, kteří se léčí se závislostí a současně s psychickou nemocí.

Je to tu teda dost náročné. Budíček je už v sedm. A večerka už v deset. První týden je adaptační fáze. Předseda komunity mi přidělil patrona. Naštěstí to je Martin, kterého znám už tři roky. To ale nevědí. Po večeři můžu zavolat mamce. Ptám se jí, jestli jsem nebezpečná. Její odpověď mě zdrtí.

Musím nasadit všechny páky, abych to tu zvládla.

Po večeři mě ještě čeká mytí nádobí. V osm vyčerpaná usínám.

Hospoda byla ve stavu opuštěnosti, smutku a rezignace. Hospodský a několik vesničanů seděli u stolu, nešťastní jak šafářův dvoreček.
"Prostě si už nevim rady. Nikdo z nás. Co můžeme dělat? Oni mají spoustu známostí. Až nahoře."
"A peníze," dodal jeden z vesničanů, "spousty peněz."
"Co můžeme dělat?"
Místní se beznadějně zadívali na člověka ve stínech, sedícího naproti nim.
Na ty, stojící za ním.
"Lidé, jako oni... společnosti, jako ta nahoře, mají hodně peněz, mají velkou moc. A využívají je, aby lidi jako jste vy... odklidili pryč. Právě teď trpíte pod nehorázným břemenem. My vám poskytneme..."
Pod kápí blýsknul úsměv.
"... páku."

Kdo má na to páku správnou
může spoustu věcí zvládnout.
Už Archimedes kdysi věcně
řek: „S pákou dlouhou dostatečně
klidně pohnu celým světem.“

Zároveň však jedním dechem
dodal: „Bych moh‘ páku užít,
nestačí jen svaly tužit.
K páce přišel by mi vhod
správně daný pevný bod.“

A to dodnes, milí zlatí,
co se páky týče platí.
Pokud si ji neopřete
Jenom svaly namůžete.

Druhá věc již třeba zvážit,
je zda se máme vůbec snažit.
Snad je pravda nakonec
jak to jednou řekl Lec,
že vůbec ani nutné není
pokoušet se šoupnout zemí.
Hodně věcí totiž změní,
pohneš-li lidi k přemýšlení.