DMD č. 25. pro 25. 4. 2023. Téma: Páka

„Cymbalov byl někdy během občanské války odsouzen k smrti. Možná dokonce víc než jednou. Potom měl nějakých osm devět let klid – a najednou si na něj ve Svazu vzpomněli a pokusili se ho otrávit dvakrát během půl roku. V obou případech přitom málem zabili jeho kolegu, který, pokud jste mi zase něco nezatajil, neměl s celou touhle záležitostí nic společného. Nezlobte se, ale zní to dost nesmyslně.“
„Jinými slovy jste přesvědčená, že je to hloupost. Na druhou stranu by nebyl první, na koho si po letech vzpomněli. A kdo ví? Třeba vůbec nezapomněli, jen na něj předtím neměli žádnou páku.“

Naposledy zkontroloval nastavení.
Čtyřrozměrné vektory měl správně, připočíst setrvačnou odchylku nezapomněl, a spaciotemporální drift by se měl u tohoto modelu vyrovnávat automaticky, ne? Pro jistotu to ještě zaklepal na zuby, zašeptal jména všech Pradávných, a zmáčknul tlačítko.
Tardis zakvílela, zachvěla se, a dosedla.

Pobledlý instruktor vyhlédl ze dveří. “Lepšíte se. Minul jste jen zhruba o sto let a jeden kontinent.” Pak něco přepnul na ovládacím panelu. “Příště ale zkuste přistávat s zařazenou jedničkou. A ta ruční brzda taky motoru zrovna nesvědčí.”
Doktor tiše zaklel. Příště? Takhle bude poslední z ročníku, kdo ještě nemá řidičák.

Na tyhle formální hlouposti neměl trpělivost.

"Jak jsme na tom?" zeptala jsem se kapitána našeho týmu, když přišla řada na mě.
"Je to remíza," pokýval smutně. "O všem rozhoduješ ty!"
"Já to dám, neboj," ujistila jsem ho.
Oba jsme se podívali na mého protivníka. Velmi vysoký kluk, fakt dobrý basketbalista.
"Tvůj soupeř je extra silný, takže po tobě chci hlavně jedno... Soustřeď se a nevyvíjej víc energie, než kolik bude potřeba, abys nepovolila. Když to vydržíš dost dlouho, vyhraješ. On má sílu, ale ne výdrž..."
"Ty mi nevěříš!" obvinila jsem ho. Nemusel odpovídat, bylo to zřejmé. "Jestli vyhraju, budeš mi do konce tábora nosit batoh!"

Nosil!

Neděle, narvané parkoviště před obchodním domem.
K autu přichází blondýna, ruce plné taštiček a balíčků, na uchu telefon přimáčknutý ramenem.
Po troše manipulace se jí povede odemknout kufr a hodit tam nákupy.
Za stálého švitoření do telefonu přejde ke dveřím, otevře, usedne a zhrozí se.
Přeruší hovor a vytočí jiné číslo.
„Prosím vás, to je policie? Rychle přijeďte! Z auta mi ukradli volant, rádio, přední sklo, tachometr a dokonce i řadicí páku!”
„Už tam jedem,” slíbí policista.
Za chvíli na policii opět zvoní telefon, je to zase ta blondýnka a říká:
„Už nemusíte jezdit. Já jsem seděla na zadním sedadle!”

Byl mladý, plný ideálů, byl plný - lásky.
Stalo se to jako tolika jiným. Láska vykvetla a přinesla plod.
Byl zodpovědný.
Ke škole práci, pak jen tu práci.
Odvodová komise.
Opustit rodinu... na dlouho... moc dlouho...
Jiný muž, jiný táta.
...

"Prosím tě, kolik máš té bakalářky?" optala jsem se svého muže.
"Nóó, už sedm stránek." zahlásil mi hrdě.
"Úvod, abstrakt, poděkování...? Jsi se zbláznil. Makat! Jedem!" zavelela jsem a pustila se do zapisování: Didaktické prostředky, Učitelovy pomůcky, Žákovské pomůcky, Výslednice soustavy sil působících ve společném působišti, Rozklad síly, Dvouramenná páka...
Kapitoly naskakovaly jedna za druhou.

V červnu si hrdě vyzvedl diplom.

Vzpomínky tryskají ve vodopádech emocí, nemůže spát; svědomí kouše jako pytel blech. Převaluje se na posteli, jako by to byl rozpálený rošt. Nedávné setkání vzkřísilo dávno zapomenuté komíhající se plaménky paměti. Zamčené dveře najednou vypáčeny vypustily ven ty živé střípky, jež nad myslí třepetají svými třpytivými křídly času, jenž měl být nenávratně pryč. Řadicí páka dala zpátečku a zážitky se rozsypaly barevně po dráze, zážitky, které voní, hýbou se, vnímají, zážitky, které probudil ve svém bezesném snu, obživlé, volající, dýchající. Jeden podnět a voda provalila hrázi vystavěnou, aby vše držela v hlubokém, ztraceném nitru. Kámen se změnil v procitnutou zeleň.

Za poslední rok se z Tipoca city stala poloprázdná, skomírající skořápka sama sebe.

Zatáhl za páčku a doufal, znovu a zbytečně, že poteče teplá voda. Co nejrychleji se umyl a usušil, myšlenkami už u sebe na ošetřovně s hrnkem čaje.
Praštil do tlačítka otevírání dveří.

Nic.

Zkusil to znovu. Technika občas potřebovala trochu přemlouvání.

Nic.

Žádný z obvyklých triků nefungoval.
Povzdechl si. Když ho kdysi přeřadili k medikům, nenapadlo by ho, že jednou bude mít mozoly od páčidla.
Protáhl se na chodbu. Na upršené obloze za oknem se rýsovaly stíny křižníků.
Třeba dorazí někdo, kdo to tu dá do pořádku.

Nevšímat si bolesti, vytáhnout bezvládného syna z ohně, dovléci ho k potoku, najít studánku, neomdlít, spojit se s Budčí, nevšímat si bolesti, navést je na místo, neomdlít, dovést léčitelku k synkovi, nevšímat si bolesti.
"Jak se cítíte?" zeptala se ho, když konečně došlo na jeho popálené ruce a nohy.
"Jako starý spráskaný pes," připustil.
Společně sledovali, jak čarodějové deaktivují zbytkovou magii pastí, prohledávají spáleniště, a pak stojí v kruhu a vyslovují zaklínadla.
Mýtina začala zarůstat.
Les si bral zpátky, co mu patřilo.

"Přemístím tě zpátky," řekl Pasr pobledlému Filipovi.
"Co to máte?"
Profesor zatřásl plátěným pytlem.
"Páku na Leyin strach."

"Tak a jsme v řiti," oznámil Saša.
"Co je?" odtušil Jindřich.
"Šel jsem na cígo a nevšim jsem si, že je tam ten podělanej schod. Mám výron jak prase. S tím fakt nemůžu řídit."
"Já už jsem měl sedm piv a jednu zelenou," zanotoval Ivan, nikoliv však vesele. Restaurační zařízení, kde se nacházeli, stálo dvanáct kilometrů od civilizace.
"Já můžu řídit," navrhl Jindřich. "Když nemám řidičák, nemůžou mi ho vzít!"

"Musíš vycouvat. Dej tam revers," radil Saša Jindřichovi.
Hyundai zběsile zařvala a začala rotovat v soustředných kruzích.
"Píčo vole, co děláš?!"
"Dozadu to jede, když přetočim volant, ne?"
"Páka, vole!"

Otevíral dveře každý den o chvilku dřív. Věděl, že holčička čeká. Přinesla obrázek. Jen pro něj ho namalovala. Nevěděl, jak poděkovat. Nečekala díky. Sedla si a koukala na vláčky. Nemluvila. Ani on. Přemýšlel. Objednal želatinové medvídky. Děti rády sladké.
Máša naložila medvědy do nákladního vagónu. Podívala se po Jaroslavovi, jestli může. Přikývl.
„Pojedeme k moři. Máma, táta, bráška, babička, Máša, ty.“
Šest medvědů. Strnul. Všimla si.
„Jenom jako, neboj.“
„Neboj? Pojedu, Mášenko.“
„Ještě potřebujeme vodu, jako moře.“ Stačila miska.
„A písek. Na pláž. Postavíme spolu hrad.“
Chytila ho za ruku a dotáhla na dvůr, nabrat písek.
Malá holčička. Velkého muže.