DMD č. 25. pro 25. 4. 2023. Téma: Páka

Skrumáž holých stěžňů připomíná torza polámaných stromů po vichřici. Ční k nebi v marné snaze konkurovat věžím chrámů na obzoru.
Drkotání bryčky přerušil povel kočího.

„Potřebuju pomoct, chlapi.“
„Takhle to nepůjde.“
„Musíme na to vzít páku.“
Rozhovor tří mužů na břehu zaniká v přístavním halasu.

„Dnes to vypadá na klidnou plavbu,“ přemítá muž, který pozoruje vykasanou plachtu. „Tak hlavně, aby doplul v pořádku. Na moři jeden nikdy neví. Paul si plavbu nenechal vymluvit. Chce poznat dobrodružství.“
Nemá mu to za zlé. V mládí byl taky takový, ale bojí se o něho. Vyčkává. Neodejde, dokud loď nevypluje. Chce ještě synovi zamávat.

Lucius přikývl. „Ano, já vím. A slibuji, že budeš mít mnoho času mi to vyčítat a já budu vysvětlovat a odpovídat na všechny tvé otázky. Ale teď...“

Více už nemluvil. Na to bude čas později. Využil jejich propletených prstů a pevně přitáhl svého snoubence k sobě. Jen krátce mu pohlédl do očí a nechal ve svých promítnout všechny city, a následně už ochutnával lahodné rty.

Líbal ho dravě, vášnivě, hladově. Přetahoval se s jeho jazykem o nadvládu v jedněch i v druhých ústech s úmyslem vyhrát, přestože tato bitva nemohla mít vítěze. Přesto nepolevoval.

Přestal jen, když mu docházek dech.

„Dokaž, že to není tak, jak říkám,“ ušklíbnu se vyzývavě na toho mladého rekruta, co přišel z Vlach.
„Já ti nemusím nic dokazovat! Pomlouvačný jazyku!“
„Poraz mě v přetlačování a nechám tě na pokoji.“
Snaží se. Vydrží déle, než jsem čekal. Ale nakonec uhodím jeho rukou o stůl. Sykne bolestí. Další znamení.
Mračí se, ztěžka oddechuje a mne si zápěstí.
Pohladím ho – ne, ji – po té nateklé ruce. Je mi líto, že jsem jí musel ublížit. Ale když to tak sama chtěla…
"Není už načase přestat předstírat?" zamumlám.
Oči pod kloboukem se zúží.
„Když si mě vezmeš, nikomu to nepovím.“

„Ty můj malý sladký myšíšku. Ahoj, pupíku.“
Pomalu se přiblížila ke kleci a otevřela jemně dvířka.
Osmák degu již čekal v horním patře, kam vyběhl, když slyšel šramocení ořechů ve sklenici a dvířka od skříňky, kde je uložena.
„Ty to víš, že ti něco nesu, viď?. Ty to víš! Ty jsi malý chytrý ulišník. Ńojo.“
Jak mu podávala oříšek, osmáček se natahoval víc a víc... až se opíral o vrátka.
„No pojď si pro oříšek, chlupáči, pojď.“
Zvířátko už bylo napnuté jako struna a hop, vlezlo do dvířek.
„A mám tě! Na, tady chroupej. Já tě dám zatím do přenosky.“

"Tak co by nemělo chybět v dárku, který postavíme pro Tróju?" zeptal se vojáků Odysseus.

"Svíčky a zápalky," odpověděl jeden voják.

"To je dobrý nápad. Svíčky a zápalky na to, abychom si mohli kdykoli rozsvítit. A prosím vás, zakrývejte oči tady vojákovi Fobiovi, protože on má panickou hrůzu z ohně, tak aby to neuhasil," řekl na to Odysseus.

"Mohli bychom tam mít nějakou páku na ovládání," navrhl další voják.

"Páka je sice také dobrý nápad, ale nedáme to tam. Jen ať si Trójané hezky zamakají, až nás budou i s tím koněm tlačit," odpověděl Odysseus.

"Dobře. Takže svíčky a zápalky."