DMD č. 17 pro 17. 4. 2024. Téma: Babské ucho

„Hagrride! Ty jsi vyrrostl! Skoro o půl metrru!“ vítala Olympa manžela v pátek večer.
„Jo, taky se mi zdá. Esli vono to nejni tim, jak sem se celej tejden rozčiloval. Už dyž sem v pondělí vez prváky do Bradavic, sem vyrost nejmíň vo deset centimetrů.“
„To je pozorruhodné. Vypadá to, že negativní emoce mají na tento typ rrůstu pozitivní vliv. Řříká se přřece, když tě někdo irrituje: Já z tebe vyrrostu.“
„Vono to tak bude. Povidal to i kolega Snape. Ale víš co, holka moje, poď si lehnout. Mám hroznou chuť ti pošeptat do ouška něco vo ouplně jinym růstu…“

Pochopitelně jsem vyrazil s Ferdou. Jednak jsem na něj chtěl dávat trochu pozor, navíc na Alešův výslech se nacpali šéf s papalášem (Rudu nechali jen koukat), takže jsem žádnej valnej výsledek nečekal.

Ferda vyrazil nejdřív do toho Moničina baru a bylo to docela terno.
Barmanka byla dáma v letech, takže všechny místní znala od školky, a jedno velké ucho – snad nebyl drb, o kterým by nevěděla.
Monika tam bejvala často. Obvykle nadávala na manžela, že dělá dluhy, a na tchána, že nepustí chlup, i když je pěkně prachatej. Ten den byla nezvykle tichá a odešla poměrně brzy a poměrně střízlivá.

Ochranný granát na hrudi se neklidně rozechvěje. Probleskne skrz tenkou látku trička jako krvavá krůpěj.
Evžen zbledne, přikryje amulet dlaní.
„Jsi zraněný?“ hlesne Bořek. Avšak odpověď ho vlastně nezajímá. Zavalí ho drtivý pocit naprosté marnosti a beznaděje. Pod tíhou žalu se choulí do sebe.
Evžen vyškubne z Bořkovy kapsy modrý achát, jeho pomocný kámen, pevně ho vtiskne chlapci do dlaně: „Prober se!“
Světlo sféry bodá do očí.
„Cítíš to? Truchlící kámen! Musíme najít toho panáka s pytlem! Sebral ametyst a rozsypal sůl! Zatraceně, kde je?“
Horečně prohrabává trosky. „Potřebuju šalvěj, spoustu šalvěje, možná černobýl, víc soli, turmalín… Rychle, hněte sebou!“

"Tak to vybalíme a něco zahrajem ne?" pobídl Mael.
"Jááásně, odpálim jeden abych zahnal ten vztek a můůžem."
Aira dojedla sýrový sendvič: "Co to tam máš, to není jen tráva?"
Gazen vyfoukl velký oblak dýmu: "Moje směska, tabáček, mařenka a šalvěj."
Mael sáhl do futrálu pro trsátko, a při tom si všiml něčeho zastrčeného, co tam dříve nebylo.
Vytáhl a rozbalil bankovku v hodnotě pěti tisíc kreditů.
"Ty vole!" všiml si Robal.
"Co to? WOW!" zadívali se ostatní.
Mael zíral a otáčel barevným obdélníkem, jakoby nevěděl k čemu je, pak vzhlédl k ostatním: "Vidíte to co já? To číslo série!"

Babky. Matka a sestra. Spolu s mojí rodinou bydlí namačkané v nouzovém přístřešku z vlnitého plechu. Sedm lidí, ohniště, postele a zachráněná křesla. Už celý rok.
Musely být opravdu krásné. Stále jsou. Jen mládí se na prudkém slunci rychle vypařilo. Útlé postavy se křiví, husté černé vlasy jsou minulostí. Jemné rysy prorůstají hluboké strže vrásek.
Nemluví anglicky. Vůbec. Kdo ví, jestli někdy chodily do školy. A přesto...
Naslouchají a slyší.
Rozumí.
S úsměvem vypráví svoje příběhy.
Dohlíží na mne.
Starají se.
Učí.
Pomůžou. Poradí. Pohladí.
Připomínají moji vlastní babičku, jen místo lásky a knedlíků rozdávají ohromné porce rýže s pochopením.

Dveře bytu se samy od sebe otevírají, zaznívá monumentální hudba (kterou podvědomě identifikuju jako „něco od Wagnera“) a dovnitř majestátně vchází ohromný bílý kůň s duhovým rohem na čele. Po jeho boku kráčí mladá, zářivě se usmívající žena.
Stop. Něco je hodně špatně. Tolik jsem toho fernetu zase nevypila.
„A vy jste…?“
„Moje dcera.“ To byla Adelaida.
„Olga Sergejevna,“ promluví konečně přízrak. Ovane mě smrtící dávka šalvěje. Asi si ráno omylem udělala ústní vodu z dvojnásobné dávky babského ucha. „Plním přání Esti Veře a přivádím vám do seriálu jednorožce. A taky vám pomáhám napsat sluníčkové drabble a dodržet daný slib.“

Rybář sedí na břehu u vody, hodinu, dvě hodiny, a pořád nic, už začíná mít hlad a přemýšlí, že půjde domů, když vtom najednou něco zabere a rybář vytáhne z vody zlatou rybku.
Zálibně se na ni kouká a nahlas si brumlá: „Budeš na másle, se šalvějí, trochou tymiánu…“
Rybka ho přeruší: „Rybáři, to ne, já jsem kouzelná rybka, a když mě pustíš, splním ti přání.“
Rybář se zamyslí a pak povídá: „Přál bych si, abychom měli v parlamentu samé slušné, poctivé a inteligentní poslance.“
Rybka se smutně podívá a zeptá se: „Říkal jsi na másle, se šalvějí a tymiánem?“

Jsme děti hvězd.

***

Na obloze září hvězdy, jejichž srdce tlučou temnotou, a ony skýtají naději. Přání a sny vznášející se někde tam v dáli. Nedosažitelné body, které lidskému oku skýtají útěchu a klid stejně jako babské ucho.

***

Nakonec jsme s nimi spojeni. Zrnko každé hvězdy se nachází uvnitř našich srdcí. Jedno jediné zrníčko na obloze znamená jeden život tady dole... nebo někde jinde. Když září, záříme i my. Když jedna vyhasne, zmizí s ní i život, se kterým byla spojena.

***

Jsme odrazy hvězd na zemi a díváme se k těm na nebi. Navzájem si plníme přání. Jsme na sobě závislí.

Nejlépe se sbírají za měsíčku. Dává jim prý větší sílu. Nikdy jsem na to nevěřil, ale ona zjevně ano.

Odtrhnul jsem mnišskou hlavu a dal do košíku. Na tomto místě jich bylo tolik, že jsem měl za chvíli slušnou hromádku.

Letmým pohledem jsem se ohlédl za starými, ohnutými zády, jak se prohrabávají ve změti toho, čemu říkávala boží dar.

Doma brávala do zkostnatělých rukou tu dózu s babským uchem, tam sáček s husí nožkou, když k ní přišel nějaký vesničan s kdejakou bolístkou a trápením. Bolístku vyléčila, trápení zahnala.

Narovnala se a její moudrou, laskavou tvář osvětlila stříbrná stuha úplňku.

Lancre halila temná, větrná noc. Na blatech zářilo jediné světlo. Oheň, u kterého stály tři postavy, a nad kterým byl zavěšen nikoli kotlík, ale pánev.

"Takže?" zeptala se Bábi Zlopočasná, "máme všechno?"

"Stařenka říkala, že v tom jídle musí být od každé z trojice něco," řekla váhavě Anežka.

"A musí to bejt to, symbistický," doplnila ji Stařenka Oggová. "Vždyť víš, Esme: za pannu, za matku, a za tu třetí."

"Ale já jsem sehnala jen šalvěj přeslenitou a mateřídoušku," dodala zkroušeně Anežka.

"Vždyť jo, podej mi tu pánev," řekla Stařenka, bez mrknutí oka sáhla do kapsáře a vytáhla šrůtek panenské svíčkové.