DMD č. 17 pro 17. 4. 2024. Téma: Babské ucho

"ČSÚ není jedinou organizací, která bojuje s omezením svého rozpočtu. Významným problémům čelí obecní rozpočty. Například v Nymburce se vedení města rozhodlo celý rozpočet vynaložit na pořízení jediného uměleckého díla, což je skoro tak pitomé jako řízení našeho úřadu," kvitovala pobaveně místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá.
Na tradičním místě u Plivacího kamene má být vztyčena socha paní Havránkové, zachránkyně světa před zombie apokalypsou, z růžového diamantu za miliardu korun.
Autor památníku Vincenc Magúš zhodnotil těžkosti zjištěné už u předběžné studie díla:
"Boha jeho, aj ten šibnutý lúčomet som vystihol, ale najradšej by som tej babke ucho urezal, to sa mi [-cenzurováno-]."

"Ty, babi, já ti nevim. Fakt nechceš radši tu černou? Poiej," napodobila Karolína ironicky Jardu Sapíka, "vypadá mile a normálně mňouká. Tahleta se tváří pěkně nasraně a štěká jak nějakej hafan," dodala Karolína tváříc se pochybovačně.

"Prosimtě, Kájinko. Určitě se tak tváří jen proto, že se jí tady nelíbí. Hájek je věčně nadranej jak kos, kdoví, jak je vůbec krmí," zahartusila babi rozhlížejíc se, jestli pan Hájek, majitel útulku, zrovna nejde.

***
Když si babička chtěla na zahrádce adoptovanou manulí samičku pochovat, šelma ji rafla do ucha a zdrhla.

Od té doby kolují na Zeměšsku legendy o nasraných, tlustých, divokých kočičkách.

"Maminko, tady přiletěla ta sova." natahovala jsem ručku a ukazovala na řadu dřevěných domečků s voliérami se sovami.
Za pletivem na větvích seděl sýček, puštík, výr velký, sovice sněžní a hlavně - sova pálená.
"Mamííí, podívej, tady je ta čarodějka. Já chci být taky čarodějka. A proč ona nechtěla zůstat čarodějka..." brebentila jsem nahlas, až se okolo nás začali zastavovat kolemjdoucí.
"No protože našla svého Honzu a pak vypila ten lektvar z ucha." houkl za mnou můj nejchytřejší brácha.
"Hm, tak uši bych teda nepila."
Smutně jsem koukla na čarodějnici a cupitala k medvědům.
A pak ke lvům, kočky nezklamou.
"wraaáuuuúúú"

Ošetřovna čpěla zatuchlinou, potem a směsicí doktorových dryáků.
"Je s podivem, že za poslední týden tu mám jen čtyři úžehy a jeden úpal," konstatoval suše felčar.
"A ti tři?"
"Mladý John se zotavuje. Ukažte..." změnil směr rozhovoru.
Neubránila se syknutí, když se dotkl její tváře. Měla je spálené do ruda, na lících opuchlé.
Felčar jí podal nádobku s jakousi mastí. Cítila z ní sádlo a silnou bylinnou vůni. Připomínala dávno zapomenutý domov.
"Tohle pomůže. A klobouk se širokou krempou."
Nestihla ani poděkovat, když na ošetřovnu vtrhl jeden z mladších kadetů.
Doktor se ho chystal spražit. Chlapec byl rychlejší.
"Madam, loď!"

"Vážení,

oznamuji, že Richard Ptáček, Vodičkova 17, Praha 1, t.č. student gimnasia Jana Nerudy poslouchá ve svém bytě zahr. rozhl. a to jmenovitě svobodnou Evropu, za kterýmž to účelem pořídil s otcem R. ptáček sr. zesilovač. Ptáček sr. jest zaměstnancem u státního podniku Tesla, pro čež zesilovač mohl podomácku zmontovati s dílů vynesených s pracoviště.
Poslech stanice koná se pravidelně od 20:00 a přítomny jsou i spolužáci R. Ptáčka z gymnasia, jmenovitě Julie Kubelková (nebo Kubálková) a Jindřich Votava.
Rodiče Ptáčkovi jsou často též přítomny.
Žádám nápravu.

V Praze 6. září 1973,

podepsána
Jirsáková Aloisie, soudr., domovní důvěrnice"

Stařenka krčila se v koutku sedničky, rukama lomila, prosila, ale sluchu jí nedopřál nikdo. Hned před rychtáře ji dovedli a ukazovali materiál důkazní.
Na ošuntělém papíře rychtář tak tak vzdělaný louskal: semeno z kozorožce, býčí noha, tlapa kočičí, babské ucho, tré jehněčích jazyků, čertovy jahody, císařská svíce, patero žebráků.
Marně vysvětlovala, že mast, co horkost z těla vytahuje, jen z bylin míchá, ortel už byl jasný.
Druhý den povolal rychtář inkvizitora, pátého dne už utopená byla.
A že pak náhle nejprve strašné sucho přišlo a pak povodně veliké, celá ves uvěřila. Co na tom, kolik životů zachránila znalostí zdravého býlí.

Dynamika populace mírně zaostává za změnami politického klimatu.
Ne tak na Letné.
Úprk po dobytí pláně byl nastartován už před volbami.
Kavárenští povaleči, kteří obvykle s lehkým úsměvem na rtech při dopoledním šálku tradiční čekankové kávy s ručně nadojeným mandlovým mlékem povzneseně glosovali zrychlené pohyby okolí, si začali potají googlit výrobce přepravních bio beden pro rostliny avokáda, vlastnoručně vypěstované z pecek.
Dávno narozené dámy si otřely látkovým kapesníčkem s decentní krajkou z koutků úst zbytky Mozarta s pistáciovým krémem a šouravě opustily Erhartovu kavárnu.
Fytocenolog Petr, zkoumající kulturně-naturální jevy na rodu Salvia, popsal ústup původních rostlin.
Rychlost nebyla dostatečná.
Bohužel.

Tmu ředí jen svit hrotu kouzelné hůlky.
„Filippo, nemá to cenu. V tomhle labyrintu nic nenajdeme…“
Oslovená jen netrpělivě mávne rukou. „Ticho,“ sykne. Zastaví se.
Róza zmlkne.
Filippa přiblíží světlo až ke zdi. Nerovná omítka vrhá pokroucené stíny.
Lady spokojeně přikývne. Prstem se dotkne precizně vykroužené spirály.
„Co…“
„Tiše! Celé podzemí je protkáno babským uchem.“
Róza údivem otevře ústa. „Ale…“
„Ano,“ zašeptá Filippa. „Úzké trubičky. Vedou zdmi. Stačí sedět na jejich konci a slyšíš, co se kde říká.“
„Ale…“
„Správně. Když budeme potichu, můžeme něco zaslechnout taky.“
Přiloží ucho k otvoru.
„…. Kdo jsi… kdo jsi… kdo jsi…“ zarezonuje kdesi tiše.

2023, Londýn

Shahara našlapovala krokem kočky, když z ulice viděla jen tmavá okna. Jawad spal v její posteli, v tom pyžámku se superhrdinou, jemuž pořád nemohla přijít na jméno. Spal v tom nežném hlubokém spánku, jaký umějí jenom děti.
V kuchyni se rozsvítilo malé světlo.
"Doufal, že se tě dočká," zašeptal Shahařin otec s tím drobným podkresem výčitek.
"Uvařím ti čaj," usmál se na ni a odšoural se ke světlu.
Když Shahara za nějakou chvíli, čistá a unavená, usedla ke stolu, začichala a podívala se po otci tázavým pohledem.
"Jestli budeš zase ponocovat, mladá dámo, aspoň nebudeš mít žaludeční vředy."

To se tak někdy sejde více věcí.
Přemnožená divoká prasata v zdejším kraji.
Drahouškův skvělý recept na černou zvěřinu s hořkými bylinami.
Návštěvník, který na posezení spořádá stejné množství divočáků, jako normální člověk sní knedlíků ke guláši.
Platný lovecký lístek.
Zatímco jsme s předsedou porcovali maso, poslala Obelixe Drahoušek pro bylinky.
Nevrátil se.
Zato po několika hodinách volal pracovník Záchranné stanice, jestli bychom si pro něj (Obelixe) nepřijeli. Snažil se dodat ještě něco, ale přehlušil ho Ježibabin jekot.
"Povídám vám, že mně nikdo uši trhat nebude!"
"Vždyť jsem jasně říkala, že šalvěj roste na záhonu před chaloupkou," divila se Drahoušek.