DMD č. 17 pro 17. 4. 2024. Téma: Babské ucho

Když uslyšel policejní sirény, skláněl se nad nádobkou s pařící se tekutinou a pipetou přidával jakousi chemikálii. Pokrčil obočí. Za hodinu třetí auto. Co se to venku děje?
Když odložil pipetu, byl spokojen. Roztoky v bankách potichu bublaly, látky se pomalu míchaly.
Čekal už jen na poslední surovinu. Nedávno po ni poslal nového asistenta, ale ještě se neukázal.
„Kde jsi byl?!“ skříkl na něj, když se konečně ukázal.
„Promiňte, pane. Chvíli mi to trvalo.“
Nádobka s ledem, kterou od asistenta převzal, byla lepkavá od krve. Při pohledu dovnitř ztuhl.
„Když jsem řekl: 'Dones čerstvé kusy babského ucha', myslel jsem šalvěj!“

“Himl hergot donrvetr!”
Tovární halou se nesla nadávka a rána, jak muž praštil nástrojem. Postarší svačinářka upustila, co měla zrovna v ruce, a vyběhla ze dveří.
Přeběhla ulici do zelinářství, přitočila se k zelinářce a něco jí pošeptala. Ta ničeho nedbala, vyběhla na ulici, potom za roh do trafiky. Trafikantka si poslechla šepot a běžela ho předat uklízečce v průjezdu. Ta bez meškání vzala schody po dvou a vyběhla po čerstvě vytřeném schodišti.
Ve čtvrtém patře na pavlači potkala pána s pejskem. Přistoupila k němu a oznámila: “Gondor volá o pomoc!”
Muž pustil vodítko a vytasil meč: “A Rohan odpoví!”

Sluníčko připalovalo, jahody zrály, po vsi vonělo sušící se seno a otevřeným oknem se až ven nesly dva hlasitě se svářící hlasy.
„Jsi stejnej flink jako starej Čejka! Maminka mě varovala, že si mám radši vzít Frantu Vachoutojc…“ láteřila Rádlová
„Prosimtě, copak já to mám zapotřebí?“ namítal otráveně Rádl. „Jako bys je neznala: Baby se v jednom kuse hádaji a já jim budu dělat rozhodčího…“
„Pepo, jestli se na toho předsedu nepřihlásíš, tak s tebou do smrti nepromluvím!“
„Ale no jo, zase furt…“
„Panečku,“ zamumlala pod oknem Kelišová a rozběhla se směrem k faře. „Velebnosti! To neuvěříte, co se chystá!“

Slyšely.
Tlukot dvou srdcí v jednom těle.
Přerývaný dech, kradený stupňující se bolestí.
Nevyřčené obavy.
Křik loku vzduchu, který jako první naplnil plíce.
Slzy úlevy, zvonící o hrubé pokrývky.
Chvály, kterými příbuzní mimo dohled vítali nový život.
Sání, předávající život z hrudi do úst.
Spánek, usazující se na unavených víčkách.
Náhlé napjaté ticho.
Vojensky přesné, těžké kroky za oknem.
Bouchnutí rozražených dveří.
Zlostnou otázku.
Vyčerpaný strach třesoucí tělem za nimi, tisknoucí náruč, možná trochu pevněji, než by se mělo.
Vlastní hlas, odpovídající.
Polopravdu, zachraňující sotva započatý život.
Zaváhání před odchodem.
Vděčnost, která nikdy nezapomene.
Připomínky svých činů v tisíci generacích.

Když ji Kateřina přivedla, cítila se nesvá. Markéta, Anežka, Libuše… z tolika nových jmen jí šla hlava kolem.
„Tak dámy," Věra, předsedkyně klubu, zatleskala rukama, „když jsme se všechny seznámily, je čas naplánovat program. Bude první čtvrtek v měsíci, máme tu návrh na výstavu impresionistů. V sobotu ranní generálka koncertu filharmonie. A příští středu bychom si mohly dát prohlídku zámečku."
„To všechno?" podivila se. „Ale… nebude to hrozně drahé?"
„Drahé?" Věra zvedla obočí. „Do galerie máme první čtvrtek v měsíci vstup zdarma, na filharmonii dostaneme slevu a na zámečku jakbysmet."
,,Jarmilce je teprve pětasedmdesát," vysvětlila Kateřina, „ještě se tak nevyzná."

„Aaaargh!“ Quark let out what could only be described as a guttural squeak. „What are you putting on my lobes, hu-man?! Are you trying to kill me?!“
„You did ask for natural remedies. Let’s see.“ Julian raised the jar and looked at it under a better light.
„You’re only checking now?!“
„I assure you, it is completely safe.“
Quark sunk back into the chair, awaiting his grisly fate.
„It’s sage! Or Salvia officinalis, if you will.“
„I will not,“ Quark growled.
„On Earth it is also known as old crone’s ear. Fascinating, isn’t it? Quark? Quark!“
The mighty Ferengi fainted.

"Dobrý den, paní Mráčková," pozdraví Věra sousedku s koštětem.
"Holky zatracený, teď jsem vytřela!"
"Promiňte," kaje se Věra a tlačí Jitku před sebou do bytu.
Když ji domanévruje do kuchyně, Jitka už nedokáže čekat.
"Věrko," zachvěje se jí hlas, i odvaha, "já ti musím něco říct, ale slib mi, že se nebudeš zlobit."
"Počkej..."
Věra natočí vodu do sklenice a postaví ji pŕed Jitku. Kohoutek nechá puštěný.
"Co blbneš," zhodnotí Jitka proud vody, který rachotí na dně dřezu.
"Musíme potichu," sykne Věra, "máme tu ucho."
"Co?"
"Odposlouchávají nás."
"To kecáš..."
"Nekecám. Mráčková má v komoře magneťák, ten to všechno nahrává."

I kdyby byly hluché, mají napilno. Bůh vidí, ony slyší.
Četníci zkonfiskovali vůz. Než hrobníci vykopali truhlu, drželi Bencúra v klepetech. Farář šepotal nejstarší modlitby, ozvěna za křížem je násobila. Tělo Kataríny uschovávaly nejdelší hřebíky.
„…všechno, co se stane!“ Ústa stařen rozprašují předpovědi.
Z hřbetů četnických koní padly výstrahy. Prozkoumají tělo, vrátí se, zjistí pravdu. Zatím odvezou starého hulváta.

Nad silnicí, na Strážní skále, ležel Matej s puškou. Když se policejní suita objevila, vystřelil.
„Pusťte starca a padajte!“
Četníci nedokáží odhadnout počty skrytých zbraní.
„Aký rodič, taký...“
Propustili a šli.
Stařenami, míli daleko, trhlo. „Zošalieme, z toho, čo sa ženie!“

Upírají se na ni oči celé vesnice. Nastražené jsou vrásčité uši starých žen i hladké uši dětí. Nikdo nechce přeslechnout jediné slovo. Čarodějka mlčí. Dívá se přes náves přímo na Jakubíčka. Ten stojí pevně a pyšně. Věnuje jí opovržlivý pohled.
Čarodějka stojí klidně. Není z ní cítit nebezpečí. Je to jen drobná, nevýrazná žena s rukama skrytýma v bohatých záhybech suknice. Tak si nikdo nevšimne, že v ruce drží snítku šalvěje svázanou dvanácti stébly trávy.
Jakubíček si myslí, že nikdo není na její straně.
Čarodějka zlomí snítku šalvěje. Než dopadne na zem, trávové uzlíky se všechny rozvážou.
Jakubíček se plete.