DMD č. 17 pro 17. 4. 2024. Téma: Babské ucho

„Ty už jsi zase na pohotovosti, hvězdičko?“
Edward se na vyšetřovně prosmýkl kolem Siriuse tak těsně, že mu na malou chvíli uvízla v hlavě vzpomínka na včerejší noc.
„Tohle jsem nemohl prošvihnout,“ odpověděl, jakmile se vzpamatoval, a prstem v rukavici ukázal na pacientku.
Byla to dáma úctyhodného věku, jejíž uši se leskly nespočtem ocelových kroužků a pecek. To levé ošklivě hnisalo.
„Záliba v piercingu?“
„Už třicet let. Mám jich celkem čtyřiapadesát. Většinu v kalhotkách. Nebude to ucho muset pryč, že ne? Nevím, kam bych to všechno dala!“
„Do výkupu železa?“
„Do starýho železa šoupneme tebe, zlato. Ucho bude v cajku.“

Henryk jde zvolna za vozem. Ještě se pořádně nevzpamatoval z hrozivého snu a chce být chvíli sám. Modlí se, aby mu Bůh ukázal, co je příčinou snů, které v něm zanechávají pocit nesmírné ztráty.
Silná vůně mu připomenula starou Danutu. Jistě by věděla, nač je tato rostlina dobrá. A hubovala by, že neví, nač šlape.
Henryk ji má rád a bolí ho, když vidí její oči věčně zalité slzami. V bylinách a vůbec v léčení se vyzná jako nikdo jiný. Nejvíc věří babskému uchu a chebzí.
Henryk ví, že bez jejího léčení by nepřežil tu strašlivou horečku před 15 lety.

"Neznáš? Uvidíme."
Ellie jej bleskurychle chytila ze shora za prsty a bolestivě mu ruku zkroutila v zápěstí.
"Neznáš, poznáš." A druhou rukou jej chytila za ucho a také zakroutila. "Z tohohle si udělám lektvar."
Barman začal pištět bolestí.
To přilákalo pozornost návštěvníků i holohlavého chlápka v černém tričku s logem pizzerie. S drsným výrazem mířil k Ell.
"Slečno, uklidněte se. Pusťte jej!"
Ellie pustila barmanovo ucho, sáhla do kabelky a hodila po plešatci sešit.
"Předej to ihned Paolovi. Že jej tu čekám."
Svalovec se zarazil, mrknul dovnitř sešitu, zbělel a vyrazil do zázemí pizzerie.
"Připrav Paolovi pití," pronesla, pouštěje barmana.

Shrbená bába natahuje uši. Snad aby zaslechla pokřik rudého náčelníka či šeptání nočních duchů.
Ve vrásčité ručce vyčuhující z rubášku svírá lucerničku. Ve světle na ni mrkají nebeská očka. Opatrně našlapuje. Je hluboká noc. Omylem však zavadí o hlavu mnicha. Řeholník nezvedá oči, je ponořen do modlitby. Marie se k němu v odpovědi sklání a podává mu růži.
Stařenka sahá k pasu a z měšce vytahuje několik čertových třešní na posilněnou. Čeká ji cesta přes umrlčí louku plnou karafiátů.
Jak říkala matinka jejího nebožtíka manžela, když ležela na smrtelné posteli a svlažovala si jazykem oschlá ústa: „Boží dar nezískáš snadno.”

Bába z bažin prokecla snad vše, co se jí k ní dostalo, ať už to, co jí někdo řekl sám, či to co slyšela za rohem, zatímco poslouchala cizí rozhovor.
Jednou se k bábě dostalo něco, co král nechtěl aby se k někomu dostalo. Podvedl svou manželku s jejich služkou. Bába to vykecla hned prvnímu kolemjdoucímu, což se dostalo ke králi rychlostí blesku.
Král si ji tedy nechal přivolat, ještě toho dne ji připoutal na náměstí, aby po ní občané mohli házet shnilé ovoce či zeleninu, což mu nestačilo.
Proto dalšího dne nechal bábě useknout ucho, což jí dalo lekci.

Naše člověk je lidská samice, česky ženská, pomoravsky baba.
To u lidí většinou znamená dlouhou srst na hlavě a žádnou na obličeji. Pro tu moji to platí, jen ty vlasy se někdy zamotají a vytvoří pelech akorát pro jednoho většíno netopýra.
Skrz vlasy chodím fakt nerada, je to fujtajbl a motá se vám to všude.
Naštěstí na lidské hlavě jsou struktury, které se dají použít jako schůdky nebo držáky.
O nos se chytá blbě a má díru špatným směrem. Navíc klouže.
O ušní boltec se dá dobře zachytit nebo opřít. Když ale zarazím křídlo dovnitř ucha, ozve se jekot. Zvláštní.

Podpatky naleštěných holínek cvakaly po nástupišti.
Mladý desátník v polní šedi bystrým okem vděčným za to, že není na východní frontě, sledoval téměř liduprázdné nádraží.
Jediným dalším člověkem tu byla Lies, babka, která trávila své dny tím, že vysedávala na peronu a pletla.
Ještě před pár týdny se ji snažil vyhánět, ale vždy se vrátila. Od belgických četníků zjistil, že během předchozí války z tohoto nádraží navždy odjel její manžel a Lies se zbláznila a je neškodná.
Když kolem ní prošel, nehnula brvou, koukala do blba a pořád pletla.
Popletená bába, uchechtl se voják pro sebe.
Pak začaly vlaky vykolejovat.

Byl to nuzný kamrlík. Blikavá petrolejka a zašlé závěsy byly svědky našich hříchů, našich slabostí – když umlkla ústa a promluvily rty. Když nahá těla zpívala. Pak se bědný pokoj rozzářil jako hvězdy na hladině zimní Moskvy.
Žár zchladl. Jako zloději jsme se plížili do noci, když bytná – nízké stvoření, prosáklé vodkou – natáhla dlaň. „Viděla jsem a slyšela dost,“ zaskřehotala, „znám Vaši i jeho rodinu. Činže se zvedla, milej pane.“
Představil jsem si to hnusné staré ucho, jak se tiskne na dveře, slídivé oko v klíčové dírce.
Zachvěl jsem se a zaplatil.

Týden na to narukoval.
Na podzim padnul u Sevastopolu.

Kirilla ukázala na nenápadnou bylinu.
„Babské ucho,“ vysypala ze sebe Lycva pohotově. „Čaje na bolesti zubů a krvácení dásní, proti nadýmání, proti ženským bolestem. Nejlépe funguje s písní proti černé krvi a písní na uvolnění.“
„Tak ji utíkej natrhat.“
Sledovala, jak Lycva sbírá bylinky, a i přesto, že svítilo slunce, se jí do srdce vkradl stín. Už skoro neměla co dceru učit. A co potom? O Lycvu se jako o jedinou ze svých dětí bála. Měla otevřené, zranitelné srdce, skoro předurčené k tomu, aby ho někdo zlomil. Jestli se to stane, ani tak mocná bylina jako babské ucho jí neuzdraví.

Dívat se dolů do coruscantské zástavby při západu slunce je hrozný kýč. Světelné odlesky mění mrakodrapy v ohnivé sloupy, z dolních pater vystupují první nesmělá chapadélka mlhy, proud vozidel všeho druhu se mění v 1000W světlušky. Kýč. Ale dobrý na rozhovor. Ve společnosti Fralrruy se spoustou smíchu, protože basic je pro wookie těžký.
"Škoda, že se nemůžeš zdržet dýl. Ne, že by s klukama nebyla řeč, ale... no..."
"Lepší babské ucho?" zazubila se Fralrrua.
"Ano. Lepší ženské ucho."
"Ženské?"
"Baba se říká starým ženám."
"Ale kluci říkali..."
"Aha. No, ono se baba taky říká atraktivním mladým ženám."
"Basic je těžký..."