DMD č. 26 pro 26. 4. 2024. Téma: Výběr z hroznů

Vítr se prohání mlýnem, zakvílí v mlýnici, rozfouká moučný prach, vklouzne klíčovou dírkou do černé světnice, pokusí se obrátit stránky černé knihy připoutané řetězem, ale marně.
Vztekle zacloumá okenicemi, rozševelí suché listí umírajícího ořešáku, trávu na pláni přitiskne k zemi, z řady nízkých rovů smete střapaté květy kohoutku, které tam Krabat položil, aby uctil mrtvé.
Tady leží, Tonda, Michal a ostatní, které neznal. Ti nejlepší z chasníků, kteří svým životem zaplatili za život mistra; pokaždé v temné poslední noci roku.
Kdo bude další? ptá se Krabat.
Vítr utichne.
Kdo v mlýně na blatech zemře, je zapomenut, jako by nikdy nežil.

Sledovat interakce jednotlivých vojáků osmé armády, té nesourodé sbírky poskládané z trosek předchozích tažení, doplněné o nadšené nováčky, bylo fascinující. Šumař, pochopitelně. Byl hlavním důvodem, proč sem zamířili. Ale i ti další, o kterých byly v knihách jen zmínky. Každý z nich byl zvláštní, jedinečný. Výběr toho nejlepšího, ovšem zároveň také nejhoršího. Hermionu bavili, i dojímali.
Potom tu ale byli ti dva, nad kterými se jí lámalo srdce. Nil a Nether. Mocní záchlumští zaklínači. Opuštěné děti, zlomené smrtí svého velitele. Tolik jim chtěla pomoci. Vysvětlit jim, že jim nikdo nic nevyčítá. Že to oni sami si musí odpustit. Dokáže to?

„Tak kerý?“ Na polici ležely vyrovnané láhve francouzských vín, dárků od Olympy. Pořád rád chodíval „na jedno“ do Prasinek k Rosmertě, pořád si rád dal panáka ohnivé skotské whisky. Ale víno, to bylo něco, co hladilo, jiskřilo, vonělo. Něco, co patřilo k jeho novému životu s Olympou.
„Červený? Bílý? Bublinky? Suchý? Sladký?“ Těžký výběr… „Po takový robotě to chce něco sladkýho,“ rozhodl se. Sáhl po láhvi úplně vlevo.
V té chvíli se to stalo. Přetížená police zavrzala a zřítila se.
Víno z rozbitých láhví se slévalo do jediné veliké louže. Rezignovaně pokrčil rameny. „No tak si dám holt ouplně šecko.“

Polkneš. Jazyk se topí v hořkosti. Dej pozor, ta chuť je návyková. Chceš víc. Naplníš další skleničku. Vypiješ na jeden zátah. Zmocní se tě závrať, není cesty zpět. Jsi závislá. Musíš pít dál.

To pití má zvláštní ráz. Krvavou barvu rudých polí. Sedlinu vlhkosti stoupající z promáčených lesů. Voní ránem. Zapáchá tlejícími odpadky a dýmem z pohřebních hranic.

Svět se točí a houpe. Tvůj život mění tvar. Z etikety vystupuje rozmazaný nápis Made in Nepal.

Vrátíš se domů. Dostaví se kocovina. Nikdo ti nerozumí. Ani ty nechápeš. Co všichni kolem sakra řeší? Mají všechno. Nestačí?

Neboj. Časem vystřízlivíš. Zapomeneš. Zapadneš.

Jak to bylo s tím slavným burgundským vínem, jehož sazenice přivezl k nám Otec vlasti? Dobrovolně přiznávají všichni, že nevědí zhola nic. Sto let o vínu jako by se nepsalo, žádné návody, účty, celní prohlášení. Jen hradní sklepmistr existoval, to víme jistě. O pěstování ani slovíčko.
Vinice přitom táhly se českou zemí, kam jen oko pohlédlo. Od Prahy k Litoměřicím, od Brna až k Olomouci. Co sklízely na nich pracovité ruce? Bylo skutečně trpké, jak Neruda ve své básni píše? A bylo vůbec červené?
O sto let později jakýsi Brňan vypěstoval muškatel. Ale to jsme pořád tam, kde jsme byli.

Hlava bolí jako střep. Zvedám číši na tvé zdraví, Večernice. Víno teče proudem – hrdlo osvěží, myšlenky chmurné zažene.

Nalejte mi červené, ať tě vidím v těch šatech světla, co ti sluší, že z nich nemůžu spustit zrak. To lampa vloudila se mi do cesty – princezna na mé noční cestě městským oceánem rozsvícených reklam, projíždějících aut a beztvarých chodců.

Sem s tím bílým – přilej mi do té sklenky! Nohy mi tancují, když jdu rovně, pomalý rokenrol po asfaltovém parketě. Bezděčně mrknu do rozmazaného keře. Vyzvu teatrálně do tance popelnici.

Dej sem šampus – stále nemám dosti! Vyvolávám déšť zapomnění a hrst radosti…

"Začalo národní kolo soutěže o nejlepší statistický plakát. Soutěž je určena pětičlenným týmům žáků druhého stupně základních škol. Tenaty letošního ročníku je životní prostředí, biologie nebo udržitelný rozvoj.
Soutěž se koná v rámci Mezinárodního projektu statistické příčetnosti, jehož posláním je podporovat aktivity podporující statistickou příčenost. V ČR soutěž organizují Ministerstvo zemědělství a ČSÚ," hlaholil předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
"Tématy, ne tenaty," opravil ho hlavní analytik Oddělení statistiky zemědělství a lesnictví Štepán Kohoutek, soustředěně očichávající papír sálající divokými barvami. "První soutěžící už poslali své dílo," pochvaloval si.
"Mák, lysohlávky nebo konopí? zeptala se místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá.
"Mozkomíšní mok hroznýše. Výběrový."

Budivoj registruje houkání jakoby z hlubin. Vzápětí se s rachotem otevřou vrata tunelu a přijíždí známá vlaková souprava s vyobrazením hroznu. Otevřou se dveře a z amplionu uvnitř se ozve:
"Budivoji Klápště, nastupte si!"
Budivoj naskočí, ani si nepovšimne, jakou odrůdou vína je souprava pojmenována. Ale to je mu srdečně jedno. Netouží po žádném výběru z hroznů, ba ani po stolním vínu. Na toaletě se hltavě napije vody.
Vlak se rozjíždí a mizí v tunelu. Obrazovka opět odpočítává kilometry. Budivoj se těší domů, do Evropy, do České republiky, do svého města, do... Ale ne, tam určitě ne, tam už byl!

První vlna síly se převalí, průzračná a purpurově jiskřivá, opojně sladká, hebká a omamná jako doušek těžkého vína. Láká oblouzené smysly do zdánlivě hedvábné temnoty, odplavuje myšlenky, utlumuje čarodějné schopnosti, zahlcuje vědomí.
Klamně hladkým magickým vírem nepozorovaně prosáknou černé kapky jedu, hořknou na jazyku, zákeřně vnikají do žil, ochromující trpkost se rozlévá celým tělem. Shluky oblaků těžkých jak olovo nutí nořit se stále hlouběji do nekonečného moře beznaděje, odkud není návratu.
Těžký příkrov načas rozežene provoněný dotek slunce. Drobná kotva šalvějových čar, křehká hráz mezi rozumem a šílenstvím, tenounký nejistý chodníček zpátky k sobě.
Evžen se vzchopí.
Ametyst vyzývavě zazáří.

To by nebyl Bedwyr, kdyby něco nevyzkoušel, neohmatal nebo do něčeho neznámého nestrčil ten jeho všetečný nos.

Rozvázal stuhy a vzpínající se objekt vzal do obou rukou. Pozorně si prohlížel značky a obrazce. Lžíce se zničehonic uklidnila a zůstala nehybně ležet.

Potom se stalo něco, co oba neočekávaně vylekalo. Předmět se prudce rozsvítil pulzujícím azurovým světlem. Všechny rýhy a prohlubně, které tvořily jakousi šifru, zářily oslnivě a házely odrazy symbolů různě po místnosti.

Oči jim osleply. Fergus si zaclonil tvář. Bedwyr se zapotácel a strhnul na poličce stojící láhev vína, která se hlučně rozprskla po podlaze. Lžíce dopadla na stůl…