DMD č. 26 pro 26. 4. 2024. Téma: Výběr z hroznů

„Ne! Chci být s dědou!“
Gerem si vzdychl. Nechtěl vnučku opustit, ale nešlo to jinak. Musí vrátil loď – za světla.
„Už roky jsem neseděla na koni!“
Toto si vzdychl. Raději by vracel loď!
Nasedl na koně, otěže druhého chytil do jedné ruky a druhou natáhl k dívce.
„Pojď, pojedeš se mnou, koně budeme střídat. Za dva dny se s dědou sejdeš.
„Ne!“
Chápal její odpor. Slyšel stráže. Jenže tohle byl jediný způsob, jak to udělat. Musí ji přesvědčit.
„Postarám se o tebe. Jako táta.“
A sakra! Otec se jí přece vzdal!
Zmlkla.
Vzhlédla.
„Jako opravdový táta?“
Kývl.
„Tak jo. Pojedu.“

„Fyzicky má jen lehká zranění.“ Fyzicky. „Dokážeš mu pomoci?“
„Nevím.“ Tohle jsem dělala mnohokrát. Traumata, fobie, averze, úzkosti. Nikdy na člověku.
Lidé nejsou zas tak odlišní.
„Dokážu. Teoreticky. Možná mu nepomůžu, ale ani neublížím.“
„Nic lepšího pro něj udělat nemůžeme.“
Adamovy mentální bariéry jsou rozmělněné. Důsledek spánku pod sedativy. Nemůžu se zeptat na souhlas. Rozhlížím se. Opatrně. Mohu něco ubrat. Přidat. Mám tu moc. Odpuzuje mě.
Zahlédnu koutkem oka obraz. Realita se převrací naruby. Telepat mě topí v iluzích.
Drobnosti. Chybějící rezavá tečka v Nořině oku. Odřenina, která nekrvácí.
Trauma koření ve vzpomínkách. Musím je z nich vyplít.
Velmi.
Opatrně.