Útěky (originální)

"Jsem čůrák a chcípnu sám." Sklenka se vyprázdní a Stanislav ani nemusí mávnout, aby mu číšník dolil.
"Oceňuji přesnost tvé sebereflexe, ale pochybuju, že umřeš sám. Spíš tě klepne při snaze někoho sklátit," mudruje Alena. "Nebo si mě vezmi," vypadne z ní nečekaně.
"Lenny, na světě není tolik peněz, aby sis mě mohla dovolit," zakření se, ale najednou zvážní. "Ale můžu ti udělat děcko, kdybys chtěla."
Lenny zamrká.
"Tak za pět let," kývne nakonec. Oba mlčí.
Ťuknou si.
"A teď zpět k tématu Radek, pane Čůráku, jak to hodláš vyřešit?"
"Eh... odjedu na dovolenou. A pak... budu muset hodně škemrat."

Poutní cesta je vyhřátá sluncem. I teď, když zapadá.
Stanislav položí Radkovi ruku kolem ramen. Je to tak nečekané, že ho kolem pasu ovíjí značně váhavě. K poutní kapli kráčejí mlčky.
"Jsi hrozně napjatý," konstatuje Stanislav po chvíli.
"Čekám, že poletím do kopřiv, až se objeví silueta na horizontu."
Ruka kolem ramen ztuhne.
"Nezačínej zase..."
Radek se vymaní z objetí, aby mu viděl do očí.
"Už jsem na téma 'musím si hlídat osobní život, jsem učitel' slyšel dost. Snesu hodně, ale... ale láska... aspoň ta, co cítím já, ta je bezmezná."
Stanislav sevře oči.
"Tak to tě asi nemiluju dost."

"...opravdu to spěchá." Stanislavův hlas zní v telefonu zkresleně, ale naléhavost rozhodně nepostrádá.
"A mám zastavit u školy, nebo si naskočíš bokem?" zeptá se Radek uštěpačně, ale ironie zřejmě neprochazi éterem.
"Co?"
"Můžu se polepit jako taxík nebo dám za sklo ceduli 'manipulačni jízda', co ty na to?" Radek už skoro vrčí.
"Co to meleš?"
"No aby ses nebál, že tě někdo uvidí, jak lezeš k neznámýmu chlapovi do auta. Třeba by si pak o tobě mohl něco domyslet."
"Ehm..." Trapas se nese vzduchem.
"Včera jsem byl 'kamarád', dneska jsem 'řidič'. Chápu to správně?"
"Radši zavolám Lenny. Ty vychladni."
Cvak.

Plátky uzeného hovězího jazyka s hořčicí přistanou před Helenou na stole.
"Dělaný s láskou," mrkne na ni strejda Luboš a Helena se na oběd hladově vrhne.
"Zpomal, takovou delikatesu nemůžeš polykat jak zvíře. Copak tě nikdo nekrmí, ženská?" směje se Luboš a bez dovolení přisedne na volnou židli.
Helena žvýká, ústa plná, hořčice stoupá do nosu.
"Nekrmí," pokrčí rameny, "nikdo nevaří jako ty. Lepší už byla jenom Markéta."
Luboš zadumaně kývne.
"Hovězí jazyk dělala s křenovou," pokračuje Helena a žvýká další sousto. "Ta Pavlova nová je vegetariánka..."
"Pf," odfrkne si Luboš.
"Moje řeč," kývne Helena a nalije do sebe pivo.

Pár kilometrů za městem se voda vymyká kontrole, koryto se zužuje a zahlodává do skalnatého údolí. Tok se začne kroutit a celý zdivočí.
Stanislav tudy běhá často, rychle kluše v rytmu bušícího srdce.
Sezení v trávě je nezvyk.
"...seš tady?" Radek mu trhá myšlenky.
"Hm..." zamumlá, oči přilepené k řece.
"Tak to vyklop."
"Problémy v práci," zamumlá Stanislav nepřítomně.
"Mluvíme spolu, pamatuješ?" Radek se ho opatrně obejme kolem pasu.
"Ráďo, víš, že mi na tobě záleží."
"Vím?"
Stanislav konečně odtrhne pohled od vody.
Nevíš?
Vytáhne z kapsy načatou krabičku cigaret a vrazí ji Radkovi do ruky.
"Zkusím přestat. Kvůli tobě."

Markétiny rty jsou stažené do tenké pevné čárky. V ruce drží obrovský nůž a zdolává nekonečnou horu cibule.
Gulášek pro Pavlíčka, když už se uráčil přijet.
Ale ne moc ostrý, Elke nerada ostrý. A taky, aby ho ochutnal Max. Jsi nejlepší, mami.
Venku bouchnou dvojí dveře od auta. Markéta nahlédne přes záclonku, po víc než roce se dívá na syna jako na cizince. Ženu s batoletem v náručí uvidí poprvé, ale nemá ji ráda. Nemůže si pomoct.
Helena byla jedinečná snacha.
Můj nejstarší syn je vůl.
Vzdych.
Pak vezme nůž a vylije si hněv na cibuli.
Aspoň má důvod brečet.

Místo deseti kilometrů dvacet.
Tři cigára.
Flaška vína.
A vztek nemizí.
Stanislav zavrčí. Prostě to potřebuje vyšukat. Vymlátit. Zneuctít a odkopnout.
Jenomže, napadne ho okamžitě, tohle si Ráďa nezaslouží.
Ledaže... A vzpomene si na Davida.
Zkontroluje čas. Radkova práce končí za dvě hodiny.
V telefonu otevře dlouho nepoužívaný seznam beze jmen.

O hodinu později si zapaluje vytouženou postkoitální cigaretu. Tělo konečně opouští napětí.
"Už jsem myslel, že se neozveš," zavrní David. Zítra bude mít všude modřiny, ale zamilovanost ho neopouští.
"Zase za týden?"
"Nemyslím si," řekne Stanislav trochu studeně.
Davidovo srdce puká.
Ale Radkovo je to jediné, na kterém záleží.

"To si dělá prdel?" zakřičí Stanislav tak, že se jeho hlas odráží od stěn vnitřního dvorku. Cigaretu spíš šňupe než kouří, jak je rozrušený.
Markéta se na něj dívá se směsicí soucitu a únavy.
"Nemohla jsem s tím nic udělat," prohlásí omluvně, zatímco si připaluje, "trvala na tom."
"To nemůže," vrčí Stanislav a návrh rozvrhu na příští rok vztekle zmuchlá a zahodí, "nemůže mi sebrat veškerou češtinu."
"Obávám se, že může. Ostatně... uznej, že s Macháčkem to byl..." Ani to nedořekne.
V očích jejího chráněnce blýskne zuřivost.
"Mám nějakou další možnost?"
"Rekvalifikaci na školníka," ušklíbne se Markéta a vyfoukne kouř.

Je pozdní ráno. Pro některé čas na vstávání, pro jiné pomalu čas na oběd.
Stanislav mhouří oči na svět okolo sebe.
Radek spí.
Slunce prostupuje mezerou mezi závěsy a světlo dopadá přímo na stěnu s fotografiemi. Stanislav má konečně čas a možnost si je prohlédnout.
David Bowie očima Antonína Kratochvíla se topí ve tmě, ze světla vystupuje jenom oko a půlka úsměvu. Jedna z těch fotek je podepsaná.
Jak se k ní asi Ráďa dostal?
Tělo vedle něj se zavrtí.
Stanislav stáčí pohled od stěny.
"Ty jsi tady?" usměje se Radek a zní to, jako by tomu snad nechtěl věřit.

Magdalena má dětí jako smetí. Teda dětí... děvčátek už má doma pět, před pár chvilkami se narodila šestá. Už ani nevědí, jaké jí dát jméno, nápady docházejí. František skučí a neví, jestli ho nestihla nějaká kletba. Přece není možné, aby to byly pořád holky.
***
Irena rodí potřetí. Jožan je s Lubošem v hospodě a oba jsou přesvědčení, že tentokrát to bude kluk.
Inu, Karolína.
Jožan úpí. Copak se u vás v rodině se chlapi nerodí?

***
Helena už ani nepláče. Vyplakala si oči u osmi předchozích pokusů.
Holka nebo kluk, všechno by brala.
Ale její prokleté lůno umí jenom mrtvé děti.