Útěky (originální)

Doteď byl pro Alenu Radek jenom položka na seznamu. Přijde, odejde. Ona zůstane.
Horké odpoledne tráví v cukrárně a plkají. Alena vidí gesto. Pohyb, jakým Stanislav setře kapku zmrzliny z Radkovy tváře, jednoznačně ukazuje, že tentokrát je to jinak.
Dech se jí na okamžik zkrátí. Vzpomínky na jedinou noc, kdy se stal zázrak, má znovu před očima. Stáňu měla v posteli tisíckrát. Ale tu noc před odjezdem na kolej jí odhrnul vlasy z ramen a jeho oči se dívaly jinak. Milování bylo tak krásné, až uvěřila, že by mohl být její.
Ale přišlo ráno a další zázrak se nikdy nekonal.

Vzduch nad řekou je příjemně chladivý, hvězdy se zrcadlí v klidné hladině. Všude klid, což je prakticky zázrak. Stanislav s Radkem sedí v trávě u vody.
"Za normálních okolností by to byla romantika jako kráva," poruší Stanislav ticho.
Radek vytáhne lahev vodky a vrazí mu ji do ruky.
"Killer Queen?"
"Moc cynický?"
"Vzhledem k okolnostem..." Stanislav si mohutně přihne, "tak už se kurva zeptej."
Radek má stovky otázek. Ale nechce nést tíhu žádné z odpovědí.
"Kdy si jdeš pro výsledky?" řekne nakonec.
"V úterý."
Radek se natáhne pro lahev.
"Půjdu s tebou."
"Proč?!"
Radek ho vezme za ruku.
"Ty víš."

Displej poblikává. Stanislav při kontrole zjistí, že Helena volala třikrát během čtvrt hodiny, a na malý okamžik se mu zastaví srdce. Něco s Ráďou?
Rychle volá zpět.
"Hanettschlegere!" Helena nadšeně křičí.
"Soukupová?" odpoví tázavě.
"Sedíš?"
"Měl bych?"
"Sedni!"
"Hele, trochu mě děsíš. Je všechno dobrý?"
"V nejlepším pořádku."
"TAK TO KURVA VYKLOP!" ztratí Stanislav trpělivost.
"Můžeme otevřít juniorku. Závodní!" Za Helenou se ozývá nadšený lomoz.
"Jak se to...? Co?"
"Když se rozkřiklo, že druhý trenér našich veslařů bude jistý pan profesor, začaly se nám přihlášky množit jako infekce."
"Co?!" zopakuje Stanislav. "Puberťáci od nás? Jsou šílení?"
"Evidentně šílí po tobě."

"...stejně tě nesnáším. Zase mě v tom necháváš samotnou," vzdychne Helena do telefonu.
"Helu, tohle je fakt důležitý, přísahám, že ti pak všechno vysvětlím." Radek zní tak zoufale, až se Helena raději neptá.
Se vzdychnutím zavěsí a nastartuje motor.
Návrat domů je vždycky tak akorát na žaludeční vředy.
Před čtrnácti dny se poštěkala s Irenou kvůli svetru, co jí do něj před lety udělala díru.
Minulý týden na ni Karolína málem vytáhla kudlu, když označila jejího přítele za narcistického debila.
Tentokrát veze fotky z Lubošovy svatby.
Heleně je jasné, že mámě se bude vzteky vařit krev.
Ale nemůže si pomoct.

Alena se celý večer snaží moc nevrtět. Hlavně nedat najevo, že je něco špatně. Pohoda. Žádné nepříjemné pocity.
U večeře to ještě jde, sedí způsobně na okraji židle. Ale v kině je to horší, strupy na rozdrásané kůži se hlásí o slovo a svědí.
Hlavně se neškrábat, opakuje si. Jak začnu, už se to nedá zastavit.
Ví, že to Mojmír udělal schválně. Podřekla se, že bude mít po čtrnácti dnech rande s přítelem, tak si ji pořádně označkoval.
"Děje se něco?" zeptá se Honza, když ji za ruku vede nocí domů.
"Ehm... strašně se mi zpotil zadek," zalže rudnoucí Alena.

Poslední Radkovy myšlenky se točí kolem toho, že fousy na stehnech trochu lechtají a trochu škrábou. Rád si na ně zvykne. Pak už není na myšlení prostor. Mozek se odpálí, když ucítí horký jazyk, pevné rty a precizní rytmus.
Za pár chvil se s hlasitým řvaním naprosto bez zaváhání udělá Stanislavovi do pusy.
Blažená tma trvá neurčitě dlouho.
Bože, tak strašně jsi mi chyběl, lásko.
Přitáhne si ho blíž, chce cítit známou váhu na těle.
Zajede rukou do kalhot, které nestihli sundat.
Stanislav mu ruku zachytí.
"To je dobrý. Nechci," zašeptá.
"Prosim?!"
"Ne dřív než..." bolestivá pauza "budou výsledky testu."

Radek a Stanislav zůstávají osamoceni v baru. Radek se ho snaží ignorovat. Zvedá židle, zametá.
Pak přijde první vzpomínka. Ne na Standu. Na Jakuba. Na prvního, který to s ním myslel vážně, jak to jenom v sedmnácti jde. Vodili se za ruce po Budějkách, tulili se na lavičkách. Oslovovali se slovy jako 'zlato', 'zlatíčko' nebo 'poklade' a bylo to sakra krásné. Než na ně jednou plivnul dědek. Najednou z nich byla 'špína'. Kuba to nedal.
Podívá se do hnědých očí.
Stalo se ti to taky?
"Můžeme si promluvit?" zeptá se Stanislav.
"Potom," řekne Radek a přisaje se mu na rty.

Radek u práce nepřemýšlí. Pohyby dělá tak, jako je dělal tisíckrát. Jako když Japonec krájí okurku na stejně velké kousky, tak i on pohybuje sklenicemi a šejkrem. Pro zákazníka je to zábavná hra. Pro zkušeného barmana rutina.
V Radkově baru Space Oddity je nával. Lidé si nosí sklenky i před bar do horkého večera.
Radka potěší objednávka čehokoliv neobvyklého, ale celý večer drtí jako robot jedno mojito za druhým.
Když mezi zákazníky uvidí Stanislava, jak se prodírá davem, rozbuší se mu srdce.
Po měsíci bez jediného slova si sem ten parchant prostě nakráčí?
Automatika selže. Sklenice se tříští o zem.

"Nechápu, že jsme tu z celé rodiny zase jenom my dva," zašeptá Radek Heleně.
"Taky jsem doufala, že aspoň máma dorazí," vzdychne Helena.
Vzápětí oba nasadí úsměv, když se objeví svatebčané.
Luboše, starou vodní krysu, přivážejí kamarádi na pramici, nevěsta v kožené kukle a brýlích sedí uvelebená v sajtkáře Harleye Davidson model 1965.
U oltáře se sejdou. Ženichovi teče do bot. Nevěsta má zaprášenou půlku obličeje.
"Ty vole, to je fosilie," zamumlá Helena.
Radek vyprskne smíchy, až se pár lidí otáčí.
"Takhle bys ale o Dáše mluvit neměla," upozorní sestru.
"Jaká Dáša? Ta motorka, to je vykopávka."
"Závidíš, co?"
"Strašně."

"Mimochodem, asi bys měla vědět, že se budu ženit," pronese Luboš najednou. Heleně zaskočí lok chlazené dvanáctky.
"Co?" Kašle. "Chci říct... gratuluju. Asi..."
"Asi?"
Helena si utře pusu.
"Ále, to víš. Vždycky jsem tak nějak tajně doufala..."
"Helenko, Helenko. Tvoje máma mi dala před pětatřiceti lety košem a vybrala si tvýho tátu. Znovu ji žádat nebudu."
"Já vím," kývá Helena, ale dětský sen se nadobro rozplynul.
"Ochutnej to." Luboš jí nakrojí kus uleželého sýra. Rozplyne se na jazyku.
"To dělala Dáša. Už mi rozumíš?"
"A ženíš se s ní, nebo se žrádlem?" rozesměje se Helena.
"Jídlem si mě rozhodně koupila."