Ze života

Zamrkám.
Právě jsme utrpěly citát.
Sirael se s nechutí, ale podivným uspokojením stýkala se Serendirem a obden trávila večer s Nicholasem. Všichni její kamarádi se domnívali, že Simona už dávno vymazala ze svých myšlenek, ale právě to byl on, který jí chyběl ke štěstí. Serendira nemilovala, jen ho potřebovala a Nicholas byl jen výborná fyzický společník - o její psychice neměl ani ponětí. Simon a Sirael si vyhýbali, bylo to jako telepatické rozmlouvání a vyhýbání se.
„No to mě podrž,“ chytne se za hlavu Gwen. „Jak se v tom mám vyznat?“
Vytáhnu roli balicího papíru a barevné fixy.
Tohle nedělám poprvé.

Ještě omámení z toho, že se jim splnilo jejich životní přání, postávali s ostatními fanoušky před plotem parkoviště, kde stál zpěvaččin autobus.
„Podle mě k nám nepůjde, jestli vůbec přijde, tak zaleze do busu a bude.“
„A co když ne.“
„Tak počkáme do půl jedný a pak půjdem.“
Jak to dořekla, za plotem se objevila zpěvačka a všichni naprosto zešíleli.
Peggy tak na to šíleství, ze kterého byla okamžitě vyvržena ven, zírala, a rozhodla se to zkusit o kousek dál. Třeba tam zpěvačka také dojde. Peggy i Radim tu noc odcházeli s podepsaným lístkem. Za jednu noc tolik splněných snů!

Tu povídačku, jak Mamut ke jménu přišel, již znáte (jojo, spadla do jámy na odpadky).
Že jsem toužila být Nancy nebo Baby nebo jiná lepá přezdívka (ale, furt dokola).
Jenže nakonec jsem mohla být za Mamuta, tehdy ještě Mamutíka, vděčná.
Po pár vandrech se totiž ukázalo, že ze mne mohla být Žába - Greenhorn - Zelenáč. A co vyroste z takové žáby? No přece ropucha.
Na prvním, druhém třetím trempu si vás všichni opečovávají a hýčkají.
Ale když si na tak desátém vandru uvědomili, že jsem vlastně totální nemehlo, že sama budu jíst syrové maso, málem mě přejmenovali na...

Pořád Zelenáč, jójó.

Je polovina osmdesátých let, já a táta sedíme v hospodě. Já se žlutou limonádou (je mi sedm), táta má pivo a zelenou. Jelikož je pivo už třetí, má táta povznesenou náladu a začíná kouzlit.
"Sleduj, dcero!" praví, a nacvičeným pohybem spustí panáka peprmintky do plného půllitru. "Magické oko!"
Zelená se na dně půllitru překlopí a rozlije.
"Mám zatleskat, tati?"
Otec mávne rukou a poručí další pivo a zelenou.
"Sleduj, dítě moje!"
Pokus dopadne stejně. Otec znovu povolá číšníka. Ten rovnou nese další zelenou. Nad otcovými pokusy se jen usměje.
"Nemám donést i vaječňák? Takový žabí hlen* je přeci jen snadnější."

Někdy mám pocit, že musíš být jen přelud, sen, který se mi zdá. Že něco tak krásného ani není možné a až se probudím, budeme znovu jen dva kamarádi, kteří kolem sebe bloudí a nemluví o tom, kteří spolu chodí lézt, chodí na puťáky a chodí na výstavy, ale nechodí spolu.
Pak ale někdy ráno otevřu oči a ty tam jsi. Z masa a kostí, jen kousek ode mě. Nebo tam nejsi a já můžu vzít telefon a napsat, že mi chybíš. Jasně, radši bych, abys mi chybět nemusel. Ale aspoň už nemusím nic skrývat. Ne to, že tě miluju.

Drobnou nevýhodou studia teologie je, že po vás časem budou chtít, abyste kázali. Zoufale se rozhlížíte po spolužácích, ten to má za sebou, ta taky a tahle vypadá ještě zoufaleji než vy. Tak je asi rozhodnuto.
V biblickém textu se povrtáte na hodině, ale pak už je to na vás. Co z toho stojí za sdělení?
Sedíte doma, nechápete. Já mám kázat? Já? Já která ani nejsem nováček, jak moji spolužáci konvertité, ale prostý, nepokřtěný heretik?
Ano, ty, odpoví naše liberální, ekumenická školní parta.
Tak jdete. I se svou, trochu heretickou, zkušeností s Bohem.
Protože o té to nakonec je.

Večer sa rozhodol napísať závet. Musí to spraviť, kým čas neotupí jeho rozhodnutie.
Och nie, nechystal sa umrieť, ešte nie. Ale niet dôvod si zvyšok života nespríjemniť predstavou švagrinej, keď zistí, že jeho peniaze nedostane...
Niežeby ich potrebovala. Švagor bol bohatý dosť a plnil, čo jej na očiach videl. Ale bola to.. spoločenská záležitosť. Po rodine, hoci nie pokrvnej, sa predsa dedí. Je to SLUŠNÉ. A byt naviac sa hodí pre deti..
Mali rozdielny názor na slušnosť.
Jeho vianočné darčeky pochválila a rozdala kamarátkam.
O krstinách neterí sa dozvedel náhodou. Nechcela neveriaceho obťažovať...
Pohreb jeho ženy? Príliš traumatické pre deti ...

Jsou témata, sotva je přečtete, už vám v hlavě naběhne příběh.
A pak jsou taková, se kterýma se trápíte. Ne, že byste neměli nápad, jen nevíte, jak ho zpracovat, aby dal sto slov.
Pro inspiraci mrknete na knihovnu, uvidíte Děti z Bullerbynu. Ty si určitě hrály ve křoví, a taky ano, budovaly si tam chodby a skrýše. Ale nějak s tím nesouzníváte Snad za to může dětství mezi paneláky, kde jste o dřevinu nezakopli.
Nezbývá než kontaktovat strýčka Googla. Věděli jste, že na Vysočině je obec Křoví?
Nebo že i u nás najdete rostliny, které se kutálejí jako westernové křoví?

Ta rudá kráska je tu zas.
Ovíjí své paže kolem mého pasu a pevným tlakem mne ukládá do peřin.
Hodiny se sbíhají jedna v druhou. Nevnímám ani tikot ručiček.
Realita se rozpíjí do snů a do iluzí. Chvíli si s někým povídám, náhle jsem ve vzdáleném místě svých stínových bytostí a obratem jsem zpět a obdivuji sýkorky na jemných větvích vrby.
Jenže to nikdo neví.
Jen přiloží další deku.
Přesně tři dny se takto potácím mezi světem a nesvětem a pak, jako když luskne, hlava je čistá, tělo připravené, jen kolem trupu podpis - horký rudý pás.
Zlá krev odchází pomalu.

Vážení přátelé, ano.
Ano, křoví mne provází celým mým životem.
Jako malá jsem se v něm schovávala, když máma velela "Domůůůů!"
Pak jsem byla vedena důstojným pánem inžinýrem Svobodou k vědění a i ze suché větévky poznání, co to vlastně za křovíčko je.
Následně jsem provozovala na provazech jištěná akrobatické číslo průklestu jižních svahů Špilberku, nováček týmu údržby zeleně.
Ovšem nikdy jsem do jisté doby netušila, že mne křoví naučí běhat.
Vlastně to křoví v tom bylo nevinně, vinna byla ta svině bachyně, co se z něj vynořila.
Já - neběžec - jsem totálně porazila Usaina Bolta.
(ani ještě nebyl na světě)