DMD č. 13. pro 13. 4. 2025. Téma: Tok

„Juhů!“
Vévoda Štěpán II. Bavorský se vrhnul k oknu.
„Domluvili jsme se na ptačích zvucích!“ zvolal do temna šeptaje.
„Já bych přísahal, že jsem měl tokat,“ ozvalo se zdola a do zdi narazil žebřík. „Lezte!“
Vévoda okamžik zvažoval cenu své svobody, vtom zaslechl blížící se kroky paní Ofky a vmžiku byl venku. Co všechno člověk neudělá, aby se vyhnul fraucimoru? Císař opevní hrad a šlechtic z něj hanebně prchá.
„Držte mě,“ povedlo se mu prodrat skrz zuby, když křečovitě sestupoval do propasti.
„Držím,“ řekl mu do ucha král Petr I. Kyperský, když mu z poslední příčky padl rovnou do náruče.

Vesnice, ve které obvykle mívaly na vrch zvířecí hlasy, dnes se svítáním změnila tóninu. Nejdříve narušilo ranní kohoutí snahy skřípání vozíku, plně naloženého věcmi. Jeho majitelé, zaprášení a nejistí, dojeli na náves a čekali, zda pro ně někdo otevře dveře, nebo zda jejich příjezd zatáhne všechny záclony, zasune petlice a vystele kliky židlemi. Byli prvními vyslanci, ale brzy do vesnice proudili další a další lidé, množství je zbavilo nesmělosti a vyslalo do větru barevnou směsici zvuků, hlasů a nálad. Volavka poplašeně odletěla pryč, i plukovník na to procesí hleděl s nedůvěrou. Kdo přišel o domov, už možná nemá co riskovat.

Pomalu dopíjím kafe a přemýšlím, co je vlastně potřeba udělat.
Meruňku zastřihnout, má na větvi klejotok.
Posbírat všechny větve po kácení.
Zastřihnout trávník pod keři, stromy a kolem malin, aby se mohlo v klidu vyjet s traktůrkem...
Myšlenky se hromadí jedna na druhou, až mám pocit, že pod nimi padnu.
Tak, ale první dodělat rozšíření prutníku.
Beru hrábě, kolečka, lopatu a rukavice.
Z okrasného záhonu shrabuji starou štěpku (musíme dát novou), nakládám do koleček a přes celou zahradu ji navážím a pak rozkládám kolem starých vrb i nových řízků.
Tok myšlenek se ustaluje a já vnímám už jen zpěv ptáků.

"Jistě, Vaše Veličenstvo," odpověděl hlas z vedlejší místnosti a vynořila se známá tvář.
"Proč máš předloktí v obvazu?" zamhouřil oči král Karel.
"Ehm, pořezal jsem se o rozbité sklo."
"V tom případě ti přeji rychlé zahojení. Nicméně, teď provedeš tady Vratislava Krlce sklepením do bibliotéky, ukážeš a přečteš mu všechny listiny, které ho budou zajímat a pohlídáš, aby nic nepoškodil nebo nevzal. A ne že uslyším téct víno proudem. Vše jasné?"
"Zajisté."

"To tady máte tak tenké zdi, že by bylo slyšet i tekoucí víno?" prohodil Vratislav při sestupu do sklepení.
"Tenké nejsou, ale ozvěna je ve sklepě strašně silná."

Den mění se v měsíc
a měsíc zas v rok
a každý rok nese nám
pár nových slok.

Pár nových slok
a pár nových vrásek,
pár nových vzpomínek,
pár starých lásek.

Pár starých lásek,
pár ztracených iluzí,
hrst smíchu, hrst pláče,
pár ohnivých diskuzí.

Pár ohnivých diskuzí,
pár žhavých vzplanutí
i pár něžných doteků
se sladkou příchutí.

Kráčíme životem,
míjíme vteřiny,
tak jako od jara
rok plyne do zimy.

Rok plyne do zimy,
jak voda se valí,
od pramene pod horou
k moři tam v dáli.

Kráčíme životem,
čas je jak řeka,
kdo může předem říct,
co na něj čeká?

Před tou spoustou let jsem udělal správnou věc, připravit Chrona o rohy… získání trůnu byla, jen třešnička na pomyslném dortu. Lucifer ani Ilyon o mrtvém strýci nevědí a království vzkvétá, i když já už nevládnu. Tok démonových myšlenek přerušilo zaklepání na dveře.
„Vstupte!“
„Lorde Doriane, chtěl jste vědět o démonech, kteří žijí mezi lidmi. Jeden žije na faře, mezi jeptiškami.“
„Opravdu? To bych se tam měl podívat.“

Tmavovlasý Dorian na sebe vzal lidskou podobu, zatímco procházel farní zahradou.
Cítím démona, zastavil se, zadíval.
O květiny pečoval mladík s barevnými proužky ve vlasech, ale ty oči… zaskřípal zuby.
Chrono přežil! Jak?

Doma ju čakali štyri steny, balkón a jeden kvet na umretie. Mala nevyhnutnú potrebu vody. Sledovať pokojnú hladinu jazierka. Vykročila jeho smerom úplne podvedome, nič naokolo si nevšímala. Keď kráčala popri potoku, ktorý doň ústil, vyrušil ju tiesnivý pocit. Obzrela sa. Za ňou kráčalo dievčatko s plavými vlasmi. Myšlienky jej lietali k prípadu. Oficiálne ho odložili, nemohli sa pohnúť z miesta. Cítila sa vinná. Znovu pocítila nepríjemné chvenie. Obzrela sa. Znovu len to dievčatko s blankytne modrými očami, ktoré boli nalepené na ňu. Zamrazilo ju. Chcela pokračovať v ceste. Otočila sa. Dievča úplne za ňou.
"Mám ťa," prehovorilo mužským hlasom.

Jan je přesvědčen, že v kriminále nepřišel o sluch. Přemítá, jak je na tom s rozumem.
Jinak si neumí vysvětlit, co otec Müller právě navrhl:
„Mohl bys jí pomoci…“
On?
Je na faře tři dny, stihl se hlásit na úřadě, dostat umístěnku do n.p. Okula.
Ví, že tu nemůže zůstat dlouho - oba jsou pro režim vlastním rudým praporem.
Nemá vyhráno, ani zdaleka.
Proč tedy kněz mluví o ženě, které v amoku málem vysklil okno kamenem? Té, kterou pro jeho hulákání sousedka obdařila slovy o špinavých courách?
Tok života, zvláštní hra.
Sotva vstoupil do vody, volají na něj: Tak plav!

Jeho život byl jako divoká řeka, kterou se nechal unášet a jejíž peřeje občas zdolával proti proudu prostě jen tak, z hecu. Nebo proto, aby si dokázal, že na to má.
Když si potřeboval oddechnout, nastoupil do člunu. Který byl zpravidla superrychlý, poněvadž líně plovoucí bárky považoval za nudné.
Když měl problém, hlasitě křičel o pomoc.

Život byl řeka plná zákrut, jezů i dlouhých klidných úseků. Voda, v níž se neustále učil plavat a se kterou často sváděl nerovný boj.
Občas uvízl na mělčině nebo nějakém zlovolném balvanu. Občas se topil. Jako právě teď.
A jako většina tonoucích nebyl slyšet.

Konečně vyjeli na kopec. Zatímco Koník odpočíval, Mikael se díval dolů na vesnici, odkud právě přijeli. Najednou…
„Mistře! Do vesnice jedou vojáci!“
Nožíř Elin se bleskově otočil. Zamračeně sledoval tři vzdálené postavy.
„Jedou cílevědomě, ale nijak nespěchají. Třeba je to jen hlídka.“ Znovu utáhl Koníkovi postroj.
„Mizíme. Snad se nám povede dostat přes řeku.“
Mikael se lekl.
„Těžko. U pekaře říkali, že voda je po deštích vysoká a proud nebezpečný.“
Elin se rozhlédl a zamyslel.
„Zkusíme k ní dojet. Kdyžtak se schováme v lese. Nemůžeme riskovat, že tě najdou.“
Mikael nervózně sevřel pěsti. Málem už zapomněl, že je vlastně štvanec.