DMD č. 13. pro 13. 4. 2025. Téma: Tok

Malý balíček nevinnosti. Bezbranné miminko. Jeho bezmocnost umocňuje povijan, bránící v pohybu. Měkká deka příjemně hřeje. Maličké ještě nemluví a svoje potřeby vyjadřuje pouze pláčem. Dlouho říkalo svému okolí, co chce, ale nebylo vyslyšeno. Nakonec vysílením usnulo. Ještě se ale kaboní. Víčka překryla nespokojenost.
Spí. Copak se mu asi zdá? A mají vůbec nemluvňata sny?
Veškerá pozornost je zaměřena na děťátko. To působí osamoceně. Není tu nikdo jiný. Žádný předmět, jenž by po probuzení mohlo pozorovat. Trochu tristní pohled k němuž přispívá velmi tmavé pozadí. Miminko však leží v záři světla, které symbolizuje život. Jak asi bude jeho tok dlouhý?

Slza bohyně skanula na seschlý list a z něj ovlažila zem, suchou a popraskanou, neúrodnou a vyžitou, zem, jež mrtvo hleděla na nebesa bez kousku zeleně, bez špetky života, bez naděje, jen bezútěšnou, vyprahlou svou netečností.

Za ní následovala další a další, celý proud slz a země pila a pila, nenasytně, jako by celá staletí ji trápila nesnesitelná žízeň po probuzení a po nalezení své staré síly.

To, co nestihla vypít, tvořilo tůně a tůňky a říčky proměnivše se v řeky klokotaly, bublaly a zurčely, že to až vzkřísilo moc bující přírody, rostlin a stromů.

I země se konečně zazelenala.

Před nastoupenými katolickými veličenstvy a vznešenou infantou Marií si připadal ještě menší než ve skutečnosti. Navlékli ho do těžkého růžového brokátu, protože byl toho času ve Španělsku v módě, napudrované vlasy ho svědily a navíc se po něm vyžadoval tanec. Po něm... kulhavém nedochůdčeti z ostrovů.
Infanta byla nádherná a on měl jediný úkol. Nakrucovat se, tokat, vábit... a zalíbit se jí. Kroky toho směšného tanečku trénoval poslední měsíce denně. Stejně já maličko přišlápl sukni.
"A teď mi zazpívejte," usmála se Marie.
Nebohý koktavý princ z Walesu dostal do ruky loutnu.
Tohle tokání nemělo dobrý konec.
Infanta se smíchem odešla.

Pár kilometrů za městem se voda vymyká kontrole, koryto se zužuje a zahlodává do skalnatého údolí. Tok se začne kroutit a celý zdivočí.
Stanislav tudy běhá často, rychle kluše v rytmu bušícího srdce.
Sezení v trávě je nezvyk.
"...seš tady?" Radek mu trhá myšlenky.
"Hm..." zamumlá, oči přilepené k řece.
"Tak to vyklop."
"Problémy v práci," zamumlá Stanislav nepřítomně.
"Mluvíme spolu, pamatuješ?" Radek se ho opatrně obejme kolem pasu.
"Ráďo, víš, že mi na tobě záleží."
"Vím?"
Stanislav konečně odtrhne pohled od vody.
Nevíš?
Vytáhne z kapsy načatou krabičku cigaret a vrazí ji Radkovi do ruky.
"Zkusím přestat. Kvůli tobě."

"Dnešní cvičení je o tom překonat vodní tok taktickým plaváním."
Hlas velitele byl nadšený. Pravdou bylo, že on sám se na to těšil.
I když to znamenalo, že bude večer sušit nejen maskáče, ale i kanady.

"Boha, já nesnáším, tyhle vodní hrátky,"Pedro už byl po pás ve vodě.Vodní tok byl silný, podtrhával mu nohy.
"Nekecej a hejbni se, proud nás strhne, a měli bychom doplavat přesně v cíli."
"Teoreticky."
"Jo."

V tu chvíli to podtrhlo Crevanovi nohy.
Vyjekl.
Hladina se nad ním sevřela.
Musel bojovat s proudem.
Na druhý břeh se dostal.
Jen kanady sušil celé dva dny.

Stojím na břehu a hledím na rychle uplývající hladinu.
Pregel. Řeka mého dětství. Sem jsem chodíval s bratry a sestrou, když nás propustili z domácího vyučování. Tady jsem sedával, když jsem nechtěl, aby mě někdo viděl rozzlobeného. Zažil jsem tu i první krátké milostné vzplanutí.
A tam, na konci cesty zpět, se rozkládá hrob mé dospělosti. Rozpačití duchové dávných svazků, které jsem svou mlčenlivostí zpřetrhal.
Po tváři mi stékají krvavé slzy ran, které jsem dostal i dal. Tok vzpomínek je jako nezadržitelný příval.
Domov, který již není domovem.
Kostel, ve kterém pro mě není místo.
Láska bližních, kterou jsem zahodil.

Překvapivý výtrysk silné magie uzavřel průchody.
Zlatí tvorečkové prchají zpět do temnoty, záře mnohých pohasla, avšak přitékají další, je jich nepočítaně, tenké cestičky se slévají v široké proudy, proudy se mění v provazce, provazce se splétají, mohutní, tuhnou, pulsující světlo vyplňuje prázdnotu. Všechno se přetváří v pevnou hmotu.
Pohyb se konečně zastaví, proměna je dokonána.
V temnotě se vztyčí jediné tělo, obří postava bez tváře, ale s mnoha končetinami, odhodlaně rozkročená a prohnutá jako drak před útokem.
Zběsilý tok vzruchů v její mysli klokotá nezměrným úžasem, vře hněvem, až se ustálí na jediné myšlence:
Je zpátky! Teď nastává čas účtování.

Je krásný den a u vodního toku sedí rybář. Hladina je jako zrcadlo, všude je klid přerušovaný jen slabým tik-tok jeho hodinek a vzdáleným tokáním tetřeva. Najednou sebou splávek zatřepe a rybář táhne a táhne, a vytáhne zlatou rybku.

„Prosím rybáři, pusť mě zpátky do vody a já ti za to splním tři přání,“ žadoní rybka.

„Tak jo,“ povídá rybář. „Já chci být bohatý, mít krásnou ženu a chci být slavný.“

Když se ráno vzbudí, kouká – všude zlato, obrazy, luxus. Otevřou se dveře, vstoupí překrásná žena, přijde k posteli, políbí ho na čelo a říká:

„Vstávej, Ferdinande, musíme do Sarajeva!”

Rozrazila ji zima. Příliš neváhala a vzala si esesákův kabát. Na úzkoprsost a falešné ohledy byla v osmaosmdesáti už příliš stará. Navíc Obersturmführer svůj mantl dávno nepotřeboval…
Posadila se na jednu z beden s tím ohromným pokladem, skrčila kolena, objala je pažemi.
Potřebovala přemýšlet!
Vstoupila do zrcadla tvořícího bránu, zničila je a cesta zpět nebyla.
Jenže co se stalo pod Mlíkárnou? Slyšela za sebou křik. Byla to Mařenka, kdo ječel, jako kdyby ji vraždili? Všechno se v ní sevřelo. Co když pustila tu ludru ven?! Co když praneteř vůbec nezachránila?
Co když…

Tok jejích myšlenek přerušil zvuk kroků v chodbě.

Hrabě vstoupil do komnaty, kde na něj v posteli již čekaly Hedoa, Dirdula a Nawatri, v doprovodu elegantního módně oděného muže řka: „Toto je bratr Tok, mistr symbolu Gondiem.“
Dívky způsobně pozdravily.
„Filosofií Gondiemu je potěšení ve všech podobách, což souzní s mou povahou. Rozhodl jsem se, že se nechám zasvětit a zdokonalím se tak v nejednom směru.“
Bratr Tok se usmál: „S vaším svolením vás naučím jeden jednoduchý a příjemný rituál, jenž se provádí za úplné nahoty.“
Hedoa cosi špitla Dirdule do ucha.
„Takže teď budeme chodit souložit do chrámu?“ optala se Dirdula.
„Nikoli, má postel se stane svatyní.“