DMD č. 22. pro 22. 4. 2025. Téma: Škrábej se

Její nohy měl na ramenou a mrdal jí tak silně, že si záda poškrábala o hranu postele.
Miltrana má tvrdší praktiky ráda, ale odřenina začala krvácet trochu více.
Hrabě si všiml skvrny na prostěradle a ihned prohlédl její zranění: „V té skříňce vedle stolku s nápoji si vezmi léčivý lektvar, ten červený. Zhojí ránu a pomůže od bolesti.“
„Děkuji. Zdá se mi, že vás něco trápí.“
„Ano, šermířská technika, kterou cvičím s Nalaxaggqui. I když jsem rychlý a přesný, její strašlivou sílu nepřekonám. Navíc mě neustále provokuje.“
„Šermu žel nerozumím,“ špitla.
„S tím se netrap, díky tobě znovunalézám elán pokračovat.“

Je to krysí závod. Ráno protein, vitamíny, gym, sprcha, ze skříně vybrat košili, uvázat kravatu jak oprátku, sjet do garáže v bytovém komplexu, vzít Porsche do ofisu (přitom mít na paměti, že tenhle model už brzo zastará - je třeba zaměřit se na nový), v kanclu s hochy poměřovat vizitky a makat, makat protože čas jsou prachy a prachy jsou všechno, pak do klubu s momentální holkou (přitom mít na paměti, že tenhle model už brzo zastará), jedna lajna, druhá, třetí ráno, další klub, další holka, prachy, Porsche, škrábat se až na vrchol.

A co až tam budeš? Co pak?

Skočit.

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „Samozřejmě, moc rád.“

***

Muž: „Zlato, chceš poškrábat záda?“

Žena: „Oh, ano, prosím!“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „To víš, že ano.“

Žena: „Díky, lásko.“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „A tak jo...“

Žena: „Děkuju.“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „Počká to chvilku?“

Žena: „Jo, jasně.“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „Teď nemůžu, mám práci.“

***
Vánoce u stromečku

Žena: „Oh, co to je?“

Muž: „Škrabací ruka, na ty tvoje záda. Vím jak to máš ráda, tak se budeš moct konečně poškrábat i sama.“

Žena: „Aha, díky.“

Nikdo vlastně nevěděl, kdo s tím nápadem přišel. Každopádně se na jedné pedagogické radě rozhodlo o uspořádání výstavy sbírkových předmětů ve školním depozitáři.
Daniel von Drak, který věděl, že sbírky ukrývají poklady vskutku nedozírné, souhlasil. Vymínil si ovšem účast dobrovolníků na přípravě těch tří uliček, které měly posloužit jako výstavní prostory, a tak se jednoho krásného odpoledne po práci sešla u vchodu do sbírek nevelká skupinka pedagogů.
Poplašňák už od časného rána poletoval po sbírkách, shazoval a rozbíjel, a ještě si při tom prozpěvoval.
„Škrábej! Jen ze zdi mi škrábej!
Omítku nebo zvratky,
seškrábej je taky!
Škrábej, jen se škrábej!“

Proč cesta do kopce soustavně míří?
Za jedním zvedaj se nejméně čtyři.
Nezlob se, že pro zdolání hor máš vlohy,
ke zdravému tělu i dvě zdravé nohy.

Tak se škrábej, tak se škrábej!

Celý život marně hledáš odpovědi,
na otázky, které někdy hodně svědí.
Blažený, kdo rozjímá, když v lese sedí,
proč komáři nakousnou a nedojedí.

Jen se škrábej, jen se škrábej!

V životě jsou pozlátka, co čas ti kradou,
marníš ho až zjistíš, že jsi dole bradou.
Honí tě a krev ti pijí často lidská klubka zmijí.
Zůstaň vždycky jen sám sebou...

a na protest škrábni sebou, škrábni sebou!

Colin spí, peřinu přitaženou pod bradou. Usmívá se.

Ten sen je hebký jako pohlazení motýlích křídel. Něžný jako Chloé. Zavíjí ho do svých záhybů. Příjemně hřeje. Obtáčí ruce, nohy i myšlenky.
Pak zčerná. Spálený samet nepříjemně chladí. Kouše. Zahryzává se do srdce.
Spáč se zamračí. Zdvihne ruku. Drbe se. Vyleštěnými nehty zběsile škrábe do hrudníku, až na něm nabíhají pletence rudých čar. Kouzlem se stáčí do veselého vzorku. Colin se svíjí v objetí nočních můr.

Na posteli vykvetou lekníny. Všechny vypadají jako ona.
“Spi sladce,” šeptají jejím hlasem.
“Ještě chvíli…”
Bělostné okvětní listy se vztyčí.
“A já, vezmu si všechno!”

Z Otýliiných informací Felix usoudil, že se bude rusalka zdržovat poblíž Malostranské, ale pokud možno mimo větší davy lidí. Tak se snaživě škrábali po špatně dostupných březích a prolézali křoviska. Narazili na pár bezdomovců, ale na rusalku ne.
Tu nakonec našli na volně přístupném nábřeží, kousek od Mánesova mostu. Seděla pod stromem, máchala si nohy ve vodě a dělala obličeje na turisty. Turisté ji houfně ignorovali. Nejspíš, že ji kryla magie.
Když si uvědomila, že ji někdo vidí, mrskla sebou a byla v řece.
„Très bien,“ okomentoval to Walter a vytáhl si z vlasů suchou větev. „Už můžeme jít domů?“

Před půlnocí hvězdy mlčí.
Listí zadržuje dech. Netopýr loví bez hlesu. Potok usíná v tůních.
Líbezné kořínky aai se přivíjejí k aflézii. Neškrabou, nelámou, netísní. Jemně šimrají. Pohybují se s mazlivou něhou. Voní o květech, o medu divokých včel.
Drsná slupka aflézie měkne. Tohle nezná. Přitlač. Oviň mě. Ještě. Tady. Ach.
Slabé svědění a škrábání pod povrchem ignoruje. Nevěří zkušenosti buněk.
Chichotá se. Kroutí a natahuje. Kořeny ztrácejí směr. Nemyslí na obranu.
Lýko měkne, obnažuje se zranitelná dřeň.
Aai je trpělivá. Nezaútočí, dokud si není úplně jistá.
Pak saje. Rdousí. Vraždí systematicky. Bez emocí. Bez hněvu.
A pořád sladce voní.

Obecně se věří, že kočku jednou za den zhruba na čtvrt hodinky posedne démon. Vědci proto několika kočičákům voperovali (vratně, pod narkózou a bez následků*) čip, který snímá jejich mozkovou aktivitu. Získaný signál spolu s audiovizuálním záznamem chování se pak skupina felinologů a fyziků pokusila převést na text.

Následuje krátká ukázka:

Rozběhni se. Televize nepřekáží. Přes nebo skrz!

Zamňoukej. Zoufale. Jdi se pomazl - RAFNI!

Na škrabadlo! Až nahoru!

Rozběhni se k misce s vodou a převrhni ji.

Poškrábej tu novou židli. Kotoul!

Rozběhni se. Umyj si levou přední.

Chyť to. Ne, rozhodně to není tvůj vlastní ocas!

Volno.

*Poznámka redaktora.

„Aaah, tady jsi!“ vesele Chell přivítal Wheatley, když dorazila ze staré části Aperture.

Zmateně hleděla na spoušť kolem sebe. Nečekala, že nové testovací místnosti dosáhnou tak rychle takového zmaru. Panely se odlupovaly ze zdí, po zemi se plaholčila podivná stvoření – napůl touretty, napůl kostky. Pokoušely se splnit testovací úkol, ale moc jim to nešlo.

„Co jsi to provedl?!!!“ vybuchla GLaDOS, „všechno jsi zničil!“

„Kuš, převzal jsem to po tobě. A když mám ji, můžu pokračovat v testech. Musím testovat. Je to jako svědění, které si musíš škrábat. To nutkání. Ta potřeba…“

Wheatley evidentně zešílel.

„Ty zrůdo!“

Nadávka výjimečně nepatřila Chell…