DMD č. 22. pro 22. 4. 2025. Téma: Škrábej se

"Upálil jsi brýlemi šest mravenců,

Utrhal křídla dvěma mouchám,

a kolik si snědl šun-

Škrabej se!" zahleděl se na mě přes pergamen ďábel.

"Ale-"

"To je málo!" Rozžhavil oči do ruda, "ta pokožka půjde dolů celá!“ vycenil zuby.

Otevřené rány svědily, pálily, při sebemenším pohnutí...

Bolestí jsem byl na pokraji šílenství.

A tohle je teprve první okruh, vnuknul mi myšlenku. Co tě asi čeká v těch dalších osmi?...

Roztřásl jsem se a rozbrečel.

Ale v sebepoškozování jsem nepřestal, pod hrozbou jsem si manicky drásal své tělo hruběji.

"Z něčeho ten povrch tady bejt musí," dodal ďábel jakoby k někomu imaginárnímu.

„To jsem zvědavá, jestli tohle zabere,“ mířím hůlkou zpoza rohu na smíchy hýkající studentku Jiskropšouku.
„Pokusy na studentech jsou neetické.“
Kdo jsi a proč se jmenuješ Snape?
(Je vám jasné, proč hodlám na oné dívence páchat nezměrné brachiální násilí.)
„Nebojte se, pane profesore,“ užívá Gwen momentu, kdy lze Snapea beztrestně popleskat po rameni, „my to napravíme.“
„Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ mumlám a probírám své možnosti.
„Smrtící zaklínadla nezabírají,“ upozorňuje San.
„Nepotřebuju. Jen ji brutálně rozptýlit...“
Zašeptám zaklínadlo.
Jeho oběť okamžitě odhazuje tužku a začíná dokonce podnikat amatérský striptýz.
Tak snadno se jich ale nezbaví.
„Modrý blešky zaberou vždycky.“

Tam, kde zítra již znamenalo včera, neměly imperialistické vymoženosti přístup. Jazz, či rock´n´roll by sovětského člověka kazily, škoda vinylu na ně. Ale inženýr vždycky cestičku najde a rock na kostech - to zní tvrdě.
Stačilo obstarat použité rentgenové filmy, nastříhat je na čtverce, do středu propálit dírku a propojit dva gramofony - druhý měl vyhřívanou safírovou jehlu a vyškrabával do filmu drážku zvukového záznamu. Nakonec investice největší - sehnat originální desku pro první gramofon.
Živnost jen kvetla - rentgenizdat stál setinu ceny originálu a šel přehrát nejvýše desetkrát, než se úplně rozškrabal. Skončil po schválení zákona proti kopírování a vynalezení jednodušší záznamové techniky - magnetofonu.

Panter vytahuje cosi tak bizarního, že to překvapí i mě.
"Co to, u Kopretinky, je," ptám se tak obezřetně, až zapomenu na otazník.
"To," zašeptá dramaticky, "je drbátko na záda."
"No, a co s tím sakra...?"
Ušklíbne se. "Není to ledajaké drbátko, Šmoulinko. Je to drbátko ze skladů CIA. Jistěže vypadá jako drbátko, ale je to dron. Dron, který nám tu zatracenou veverku donese zcela bez námahy, zatímco si tady umeleme prémiovou bio mouku z místních lánů. Prostě jen zmáčknu tohle tlačítko, a..."
Jaksi se nic, ale vůbec nic nestane.
"No, a nebo se tím můžeme třeba podrbat," dodá schlíple.

Není nad poobědový výlet do přírody, jen se nesmíte vydat k řece. Tedy v mém případě.

Bylo krásné nedělní odpoledne, když mě otec ukecal k procházce, prý oběd byl vydatný, tak spálíme nějaké kalorie a že zajedeme k řece, dlouho jsme tam nebyli.
Zaparkovali jsme na břehu a vydali se podél toku. Cestou jsme probírali všechno možné, rodinu, politiku, vědu.
Mohly to být příjemně strávené chvíle nebýt komárů. Ty krvežíznivé bestie se na mě vrhly a smlsly si. Zpočátku jsem se snažila ovládat a nedrbat, ale nedalo se
A zatímco táta měl semotamo kousanec, já vypadala, jako bych měla neštovice.

„Už nebudu ustupovat, Malfoyi! Teď poznáš skutečnou bolest!“

„Pche, to chci vidět, jak se náš ufňukanej malej Pottřík pochlapí!“

„To máš za to! Škrábej se!“

--------------------------------

Ron se podíval na zmatenou Hermionu. „Vážně vytuhl tady, v nebelvírské společence?“ otázala se nejistě.

Zrzek dusil smích. Harry v polospánku máchal rukou před sebou, jako by rozháněl vlnky ve vaně a přitom mumlal: „Imperio… Malfoyi… škrábej se… úplně… všude…“

Ron se poškrábal na hlavě. „Hele, to je ta kletba, co se nepromíjí, ne? Moody to říkal. Ale když proklíná bez hůlky, tak se to nepočítá, ne?“

„Nevím, Rone. Ale radši mu to nebudeme říkat.“

„Co kdybychom místo výšlapu vyrazili příště na písák? Celkem bych si zaplavala,“ navrhla jsem, když jsme se vraceli domů.
„Máš tady Labe…“ zakřenil se škodolibě můj parťák.
„Ses posral, vždyť je to špinavý. Tam vlízt, tak se můžu rovnou odstěhovat na gyndu.“
„Co bys v Labi asi tak chytla?“
„V tomhle bordelu úplně všechno,“ povzdechla jsem si při pohledu na kalně hnědou vodu.
„Takže gynekologické choroby od A do Z…“
„Hele, abecedo, napadá tě na F něco jinýho než filcka? Nevím totiž, jestli ta umí plavat…“
„Fuj, neříkej to. Jen to zmíníš, začíná mě svědit…“
„Tak se poškrab a jdeme…“

„Chtěl jste se mnou mluvit?“
„Ano, mistře Raxine. Prosím, tykejte mi; jsem Hort a… jsem vlkodlak.“
„Obávám se, že mám akorát něco na potlačení krvežíznivosti.“
„Na to používám šťávu z půlnočenky orosené. Kapka na nos v den před proměnou dělá divy. Problémem jsou blechy; dopalují mě k nepříčetnosti. Přípravky od mydlářů a bylinkářek nepomáhají - přeměněný se sotva budu koupat nebo třít srst bylinami. Potřebuji nějaký amulet, který působí, i když se přeměním a změní se můj pach.“
„Náhrdelník šířící vůni levandule a měsíčku? Výroba zabere nejméně týden.“
„Ale úplněk je už pozítří! Co mám dělat?“
Raxin pokrčil rameny. „Škrábej se.“

„Škrábeš se,“ konstatovala Margaret a poněkud znepokojeně si prohlížela mladší, blonďatější, prsatější verzi sebe sama.
„Včera byl úplněk…“ odpověděla Angua automaticky, ale uvědomila si, že by to měla vysvětlit. „Jsem vlkodlačice. Můžu se přeměnit kdykoli, což je ve službě u Noční hlídky praktické. Ale o úplňku se přeměnit musím. To pak přejímám i vlčí návyky. Teď mám třeba utkvělý pocit, že mě koušou blechy…“
„Jak vypadáš ve své zvířecí podobě?“ vypadlo z Margaret, když si v hlavě přeskládala tucet otázek, na které by se chtěla zeptat.
„Vrumf!“ složila jí Angua přátelsky hlavu do klína.

Obě se cítily úplně v pohodě.

Na lavici v ošetřovně seděl soudruh Studnička, člen závodní stráže ostrahy tajného vládního krytu, s potlučenou tváří, opuchlým uchem, škrábanci a modřinami na pažích.
Vedle něj seděl další soudruh Studnička, s obrovským monoklem pod okem. Vedle něj seděli dva další soudruzi Studničkové.
Všichni by se podobali jeden druhému jako vejce vejci, nebýt zranění a skvrn jódu.
Vedle nich seděl soudruh vedoucí údržby, v aksamitových montérkách se šroubováky z meteorického železa v kapse.
"Chlapi, prát se, to jo, ale roztlouct mi rozvodnou skříň?"
"Neškrábejte si ty rány," přerušila ho zdravotní sestra.
Vedoucí údržby chmurně zahučel:
"Ale jen se škrábej, škrábej se!"