DMD č. 22. pro 22. 4. 2025. Téma: Škrábej se

"Přidej, Massimo," volá mistr a ani se neotáčí. Opírá se do každého kroku a za zády má nebohého učně ověšeného deskami a všelijakým náčiním. Chlapec funí, a kdyby neměl plné ruce, určitě by posunkem naznačil, co si o mistrovi myslí.
Poslední stavení minuli před drahnou chvílí. Pastýři se mohli údivem hlavy i brady uškrábat. Ostatně, kdyby ovce měly ruce...
"Mistře..." volá zadýchaně Massimo. "Kam až?"
"Nahoru."
V kamenném moři už ztrácejí dech oba, přesto se statečně škrábou dál.
Pod vrcholem padne chlapec nazad.
Mistr Brunelleschi si ho nevšímá, vytáhne skicák a začne načrtávat město pod sebou.
Jeho dílo bude perfektní.

Aninu nad ránem probudil podivný zvuk. Tma, ještě neředěná svítáním, jí nedovolovala poznat jeho původce. Beztak to bude Melchior, pomyslela si a otočila se na bok. Měla bych říct Medě, aby se od něj držela dál. Pořád jí něco vykládá… Zase! Škrábe se, jasně, že se škrábe. Kdo ví, co má za nemoc. Jestli nějaké boláky, mohla bych mu uvařit odvar ze šalvěje. Možná někde objevíme kalenduli, usušila bych květ…

I Melchior se probral a hleděl do tmy. Podivné škrábání zaslechl už včera. Odkud se line? Januš i Meda spí klidně, to Anina se vrtí… Blechy? Balšám by přece… Usnul.

Nejmenuje se tak, ale každý mu tak říká, pro ten jeho nepříjemný zvyk drápat si pahýl až do živého masa.
„Tak povídej, Škrábejse, cos tam eště zažil?“ pobízejí ho dychtivě.
A on mluví. Vypráví temný příběh o hladovém obléhání, nekončící střelbě a o krvavých záplavách z řeky Peene.
Grošíky zacinkají v mastném baretu. Někdo před něj postaví holbu piva.
Neřekne jim o smrti svých druhů, ani o bolestech z rozdrcené nohy. Neřekne jim o požáru trénu, při kterém zahynula jeho rodina. Nechtějí slyšet pravdu. Chtějí se bavit.
Další dotek na bolavé noze. Další šrám.
Kdo nařídil válku, sám zaslouží zemřít.

Když se mluví o naději, tak si ji lidé většinou představují jako efemérní éterickou bytost setkanou z paprsků. Já si naději představuji se zašpiněným, omláceným a rozškrábaným obličejem. Má zakrvácené klouby na rukou a krev pod polámanými nehty. Ve vlasech má štěrk a bláto z kočičích hlav. Oblečení má potrhané a nerozpoznatelné zbytky límce jí visí kolem krku. Na kolenou má díry, přes které jsou vidět krvavé odřeniny s přilepeným pískem a štěrkem. Z krvácejících rtů právě vyplivla rozbitý zub. Avšak zase se škrábe na nohy a staví do postoje, hotová mlátit, škrabat a kousat. „Tak si dáme další kolo!“

Je ráno, do koupelny svítí sluníčko a před zrcadlem stojí chlap po brutální chlastačce.

Kouká na sebe zleva zprava, poškrabe se na zadku a ze rtů mu jde odečíst: „To asi ne…“

Po chvíli chytne hlavu do dlaní, poškrabe se ve vlasech a potichu pronese: „To taky ne…“

Za okamžik zajede prsty mezi nohy, poškrabe se na koulích a to již jde slyšet po koupelně: „Do prdele tak jak?!“

Tu se ze dveří ozve žena: „Klidně se tu ještě škrábej, Franto, ale budeš pak chtít kafe nebo čaj?“

Chlap koukne do zrcadla na pomačkaný obličej a zajásá „No jasně, Franta!“

Člověk nás zase po ránu naložila do boxu a vyrazila s námi vem.
Obvykle to znamená jednu ze tří věcí:
1. Jedeme k veterinářce, kde často dostaneme manikůru.
2. Čeká nás rachota na veřejné akci.
3. Jedeme ne hlídání k tetě.
4. Bere nás s sebou na cesty.
Bylo to jasné, jakmile začali lidé čistit box, aby byl hezky průhledný.
Julián si na úvod počůral břicho, protože se mu nechtělo zvedat a už vůbec ne otáčet zadečkem dolů.
Já se začala česat drápky a lidé byli nadšení! Co vidí na hygieně?
Tak jsem dloubla Juliána, aby se začal čistit taky.

Konstantinopol byla pro Nikolaje peklo na zemi. Bez manželky, bez syna, sotva uzdravený – v páchnoucím, přeplněném městě. Teď už bude dobře, myslí si, když se před ním rozprostře Sofie. Vždyť za několik dní za ním přijedou i jeho milovaní.

O sto pět let později a třináct set kilometrů severozápadněji rozespale zamžikám do tmy, překulím se a spím dál.

Vasil sedí na zemi před sofijským nádražím. Zvedne ruku. Pokrčí prsty. Přitiskne nehty pod loket. Sjede jimi až k zápěstí. Opakuje. Opakuje! Opakuje!!! Opálená kůže se trhá a krvácí. Vasilova duše sedí na zemi v zákopu. Ti okolo nesedí. Zabily je granáty.

Byl to úžasný pocit, po té dlouhé cestě z Aleppa být přímo tady, v tomhle domě. Bylo jí to trapné, ale když viděla nápisy okolo... Vzala do ruky uhlík, a napsala drobným písmem ...ya al-Ḥalabīya

***

"Vole dobře ty, ten obrázek se poved, ale co má bejt ten erb nad Spasitelem?"

"Ať se pozná, že jsme Askánci, ne?"

***

"Táto, napiš tam 'Vánoce a letošní rok'".

***

"Na co ten uhel?"

"Přece nebudu rýt jméno do zdi jako barbar!"

"Ale prd! Koukej se tam naškrábat, ještě aby to někdo smáznul. U Alláha (On je vznešený), proč já musím za muže mít takovýho ňoumu."

Lenka si povzdychla. Narovnala záda. Opřela se o platan.
Škrabala se nahoru nejméně podvacáté. První krok, ještě s dopomocí stromu. Nádech, uklidnit se. Pustit. Rozpažit. Buch.
Nahoru, klid, holka, to dáš. Vyrovnej těžiště. Nemysli. Dýchej. Buch.
Hubený ji sledoval jen po očku. Po pátém pokusu se povzbudivě usmál. Po sedmém ukázal, jak sám našlapuje. Jako po dálnici. Nekouká na lajnu, zírá před sebe. Jak to dokáže.
Nahoru. Přilepená ke kmeni, strach se pustit.
Blížil se přes louku. V pruhovaném triku a zase bez bot.
Postavil se pod Lenku a zvedl ruku. Záchrana, kdyby bylo třeba.
Kolem krku měl barevná vajíčka.

Přilbáč zaútočil podle a nečekaně. Vůbec mu nevadilo, že od protivníka stál skoro dva metry. Vrhl se kupředu velmi dlouhým a hlubokým výpadem, čímž překonal většinu vzdálenosti. Ohnal se Vratislavovi po noze, a v průběhu seku ještě pustil meč pravou rukou, takže ho držel jen za hlavici. Bez problémů tak dosáhl na nepřipraveného Vratislava, který ještě viděl rudě a nestihl uhnout. Ten se skácel k zemi jako hruška a chytl se za kotník.
"No, ještě se tam poškrab, to ti pomůže," ušklíbl se zloduch.
Salvátor stihl vytasit meč a uskočit. Vypadalo to, že se s nepřítelem bude muset vypořádat sám.