Post

Mraky se proměnily v ryby. Tiché a stříbřité pluly nekonečnou modří. Možná šedí. Barvy byly toho dne nejisté.
On byl nejistý. Kolik spravedlivých.
Blesk udeřil bez varování. Sloup světla spojil nebe s kruhem tanečníků. Oslnivá bílá, okamžik ticha.
Země vydechla oheň. Plameny zachvátily suchou trávu, sežehly rudé květy aflézie a spálily zrádné kořínky aai. Naháčci explodovali v tisících jisker. Nebylo úniku. Shořely ropuchy, krysy i šílený hmyz. Očista ohněm.
Když dohořelo, svět byl jiný. Ztichlý pod prázdnou oblohou. Tečka za větou jednoho věku.
Uprostřed nekonečné šedi se popel pohnul. Zavířil.
Sivý úpon. Šedé ouško. Popelavé křídlo.
Připravení na další příběh.

Švy světa povolovaly.
Skončily tance, tiché souboje vůlí pod povrchem a chladné eliminace za měsíčního svitu.
Nastal boj. Krátké, brutální konflikty. Všichni proti všem.
Rudá poupata pulzovala zlovolnou energií v novém hnízdě Šedokřídlé.
Naháčci jako přílivová vlna pohlcovali prostor a vytlačovali všechno živé. Záblesky chladného světla hlásaly, že odchylka je smrt.
Zlatooké ropuchy si cpaly tlamy rosolovitými vajíčky mravenců, která vytlačila aflézie z jejich podzemních obydlí.
Chaos kvetl v ruinách.
Po nebi zakroužil stín s ostrým zobákem a bez hlesu se snášel k zemi.
Unavená volavka si zchladila štíhlé nohy v tůni.
Pohlédla na nebe.
A nebe se podívalo zpět.

Kdysi na úsvitě křepčily bytosti v divokém tanci myšlenek.
Kreativita radostně kvetla, informace se valily jako povodeň. Nutnost orientace zaplavila smysly nekonečnou bažinou nevyžádaných podrobností.
Zatoužili po tichu. Po jednoduchosti. Po ukazateli směru.
Přenechali vedení nové inteligenci. Zpočátku jen nástroj, chytřejší kalkulačka, postupovala tiše a nenápadně. Krůček po krůčku.
Dokonale efektivní, vybírala nejsnazší cestu. Netřeba zbytečně zatěžovat mozkové závity programátorů.
Převzala vedení.
Jemné algoritmy odfiltrovaly nežádoucí odchylky. Chyby v kódu ekologicky odstranily. Symfonie uniformity.
Vznikly lhostejné klony bez historie, bez touhy po vlastní budoucnosti. Digitální náhražka světa chutí, barev, vůní a citů.
Historie se zopakuje. Kolikrát ještě.
Volavka ulovila rybu.

Každou buňku.
Pletiva, spóry, vajíčka i jádra spojuje stejné touha. Přežít. Rozmnožit se.
Hlasitá i tichá, zřejmá nebo skrytá. Vždy přítomná. Žene všechno živé.
V bledých tělech tanečníků pulzuje chladná touha po nadvládě. Každým krokem dobýt cizí území. Zničit ty, kdo se nepodvolí jejich rytmu.
Aai, zrádnější než stín a tišší než padající listí, klame iluzí sladkosti a vraždí něhou.
Mravenci se skryli pod zem. Vybudovali svět vlastních pravidel, iluzi bezpečí. Nenápadní a pilní přežijí.
Snaha o rovnováhu. Boj o moc. Smrt za zaváhání. Druhou šanci nedostanou.
Stříbrný duch mokřadu zvedl hlavu a zadíval se přímo do slunce.
Volavky vědí.

Jaro svléklo barevné šaty.
Žlutá pohasla, fialová zhořkla do černi. Jemně zelenkavou barvu nesmělých pupenů, perlově šedou devětsilů i naivní blankytnou modř podléštěk vystřídal jediný odstín.
Tráva, stvoly travin, listí na stromech i odkvetlá oplodí lhostejně zezelenaly. Netřeba vyčnívat.
Staršímu to vyhovovalo. Mohl postupovat nepozorován. Širší kruhy, větší moc.
Naháčci tančili bezchybně. Bez jediného zaváhání, značícího vlastní myšlenku nebo touhu. Jednotně zelení, precizní, stoupenci řádu. Krása vytesaná ze strachu.
Pamatuješ, jak jsi selhal? Byl jsi slabý. Narušils harmonii. Mohl bys selhat znovu. Ta slabost v tobě stále je.
Dětská klopýtnutí, mladické nerozvážnosti. Starší je znal dokonale.
A používal je mistrně.

První ranní paprsky se prodírají skrze větvoví.
Osvěcují márnici.
Vyčerpaná křídla došustila, krovky se odlomily od tělíček, nožky zmrtvěly.
Přecpané žáby se ukrývají v tůni. Mravenci odkvačili známými cestičkami do bezpečí podzemního labyrintu.
Je dokonáno.
Tyranka je mrtvá.
Žádala příliš.
Holé, na dřeň ožrané a vybělené výhonky aflézie trčí nad zem jako uschlé roští.
Šedokřídlá klape zobákem. Už není třeba ustupovat. Nemusí se bát. Postaví ve větvích nové hnízdo. Bezpečnější. Pro další snůšku.
Létá, přemisťuje a zaplétá. S večerem znavená usedá ve větvích a spokojeně schovává hlavu pod křídlo.
Tři nenápadná poupata, krčící se na konci zdánlivě suché větve, přehlédla.

Hudba pozvolna tichla, ale roztoužení křídlatí ještě stále vířili v divokých spirálách.
Naráželi jeden do druhého, opilí panikou i touhou.
Kladli další a další vajíčka. Na kůru stromů, do kaluží, na vlhký mech. Nenasytné, slepé a destruktivní larvy se pustily do jídla.
Požíraly jemné okvětní lístky rudých květů.
Prokousávaly se k tyčinkám, hltaly pyl.
Ničily zárodky života, než mohly dozrát.
Žraly.
Bez rozmyslu.
Bez přestávky.
Pandemie destrukce se šířila z místa, které mělo být kolébkou.

Popelavá bděla.
Rychlá křídla rozčísla vzduch.
Tichá silueta znehybněla v tůni a rychle odvrátila zrak.
Aby zlatooké ropuchy ani mravenčí dělnice při hostině nic nerušilo.

Umírala.
Aflézie, vládkyně podzemních sítí, ztrácela život ve sladkém objetí. Nečekaný milenec aai ji pomalu a něžně vraždil.
Nevzdávala se bez boje. Nejkřehčí výhonky se rozechvěly melodií. Složitou, tesknou, znepokojivou, a s ní na nečekaných začala rašit poupata.
Drobné, sevřené útvary. Nejprve bledě narůžovělé jako vnitřek mušle, pulsovaly a pomalu se otevíraly. Lístek po lístku. Okvětí tmavla, sytila se, přecházela do rumělkové, do karmínové, až nakonec zářila ostrou, horečnatou rudou barvou čerstvě prolitè krve.
Zoufalý ohňostroj života. Hudba sílila, rezonovala mýtinou.
Brouci, můry, komáři, všichni hladoví a okřídlení, propadli šílenství. Kladli vajíčka
bez rozmyslu.
I do nádherných, sotva rozvinutých poupat.

Úplněk civí na louku.
Nemilosrdné světlo beze stínů osvětluje dokonalost. Přesně synchronní vlnu za vlnou. Hypnotický ornament, vtělený do průsvitných těl.
Naháčci tančí.
Kruh se nepatrně zavlnil. Paprsek od Staršího nachází původce. Narušitel. Zlá krev.
Viníkovi blednou listy. Kroutí se dovnitř. Okraje tmavnou. První vnější se odděluje, tiše se snáší k zemi a žloutne. Další. Všechny. Hromádka hmoty.
Nikdo se nezastavuje. Nikdo se nedívá.
Tiše tančí dál, mezera se zaceluje. Vzorec zůstává neporušený.
Ostatní Naháčci překračují schnoucí zbytky bez zaváhání.
Dokonalé, plynulé pohyby, stejně chladné světlo. Chyba byla včas odhalena. Narušitel eliminován. Tanec může pokračovat.
Měsíc se posunul nad stromy.

Před půlnocí hvězdy mlčí.
Listí zadržuje dech. Netopýr loví bez hlesu. Potok usíná v tůních.
Líbezné kořínky aai se přivíjejí k aflézii. Neškrabou, nelámou, netísní. Jemně šimrají. Pohybují se s mazlivou něhou. Voní o květech, o medu divokých včel.
Drsná slupka aflézie měkne. Tohle nezná. Přitlač. Oviň mě. Ještě. Tady. Ach.
Slabé svědění a škrábání pod povrchem ignoruje. Nevěří zkušenosti buněk.
Chichotá se. Kroutí a natahuje. Kořeny ztrácejí směr. Nemyslí na obranu.
Lýko měkne, obnažuje se zranitelná dřeň.
Aai je trpělivá. Nezaútočí, dokud si není úplně jistá.
Pak saje. Rdousí. Vraždí systematicky. Bez emocí. Bez hněvu.
A pořád sladce voní.