DMD č. 22. pro 22. 4. 2025. Téma: Škrábej se

„Děleeej! Joooo! Do tohoooo!!” Volali na něj zespodu, mezitím, co on se zuby nehty škrábal na lezecké stěně výš a výš.

Vždy pro něj byly sporty dosti srdeční záležitost a rád se zapojil. Lezení nebylo výjimkou. Se vším vybavením a hromadou popruhů okolo těla se přechytával z jednoho záchytného bodu na další. Během toho zapojil i své nohy a v hlavní řadě - logické myšlení.

„Pooojď!! Ještě kousek! Khámo to dáááš!” Stále jej dole povzbuzovali jeho fanoušci. Najednou mu to sklouzlo a zachytil pomocí kotvy o kus níž.

On se ale nevzal. Vyškrábal se až na vrcholek. Ač nepřekonal světový rekord.

Shepard can feel it, under her skin; the lack of herself.

She has no idea how they stitched her back together (like a ragdoll, she thinks, tracing the outline of her scars in the mirror), but you cannot come back from the dead without a few souvernirs. And of course, they didn't finish the job.

Sometimes she wakes up in the middle of the night with bloody fingernails, but not a mark on her body. Maybe it's rapid healing. Maybe they put her brain together wrong. Maybe both.

All she knows is: It's inside her; the itch she can't scratch.

“Pojďte. Vím, kam na noc,” řekl trochu tajemně Kostelecký, když neplánovaně vystoupili z motoráku už v Běšinách.

A tak se teď škrábali do kopce k jakési zřícenině.
K Honzovu překvapení se jednalo o zříceninu kostela.
“Svatý Bartoloměj,” vysvětloval jeho společník. “Pamatuju si, když ještě stál.”
“Jak je to dlouho?”
“Přes dvě stovky let. Za Marie Terezie kostel zrušili, postupně zchátral. Jenže jednou posvěcená půda je posvěcená pořád. V noci tady budeme v bezpečí.”

Měl pravdu. Ač na nerovné zemi, spal tu noc Honza výtečně.
S prvními ranními paprsky odsloužil ve zřícenině mši.
I díky Kosteleckého zpěvu to byla nezapomenutelná liturgie.

"Nechceš se osprchovat venku?"
Crevan mu ukázal prostředníček. Byl unavený, na plicích mu pískalo a do toho pršelo. a když tady pršelo, znamenalo to chlad a jemu bylo i tak zima.
Otevřel dveře své kanceláře, kde měl i postel. Dostal ji nově a teď po něm na podlaze zůstávala blátivá stopa.
Věděl, že by měl udělat spostu věcí ale jen položil zbraň na stůl a začal se svlékat. Uprostřed pokoje.
Jen s ručníkem přešel chodbu do sprch.
Pustil teplou vodu a tiše zasténal, když konečně po týdnu venku cítil teplo.
Někdo mu podal houbu.
"Máš bahno ve vlasech, oškrábej se."

V údolíčku nefouká.
Jasná noc se překlopila do jasného dne. Sluneční paprsky polaskaly kameny, traviny...
Vylezly.
Malcolm spí lehce, tak se ošil první. Otevřel jedno oko...
Černo.
Zanořil se do deky a natahoval si boty.
Calum se zakuckal, když je vdechl.
A pak to už jelo.
Podnikli pokus stáhnout celtu, ale včera ji připevnili příliš dobře.
Teď už jim lezly i do očí.
„Ústup!“ zavelel Calum a jako jeden muž se dali na útěk.
Nahoru.
Tam jednak žerou míň a druhak fouká vítr, ten je odfoukne.
Nasnídají se ze zbytků zásob, a pak podniknou další pokus sbalit celtu.
Bude marný.

"Poznal jsem, že všechno, co Bůh učiní, to bude pro věčnost; není možné k tomu nic přidat a není možné od toho nic ubrat."
Marně přemýšlíme a vymýšlíme, jak se dostat výš nebo dál.
Marně dřeme a namáháme se, abychom se zalíbili světu i Bohu.
Neklid, který v nás bují, svrbící prsty i mysl v touze něčeho se dobrat, něčeho dosáhnout - žádost, kterou nelze nasytit; svědění, které nejde úplně poškrábat - to všechno má odpověď v tom, co už vykonal Bůh.
"Také věčnost dal do jejich srdce, aniž by člověk ovšem postihl dílo, které Bůh vykonal, od počátku až do konce."

Vaření je zase jednou na chlapech. Lev zavolá Otu a praví mu nad hromadou opláchnutých syrových brambor:
"Taky škrábej!"
Ota se poškrábe za uchem a Lev na to reaguje:
"Neřekl jsem škrábej se, řekl jsem škrábej! Myšleno brambory."
"Já vím..."
"Brambory se samy neoškrábou. Tedy jedna možnost by tu byla. V dětství jsem měl zálesácký zápisník, kde byly různé rady pro mladé táborníky. A byla tam též básnička o bramborách s verši: pusťte do nich blechu, budou se vám škrábat samy, až je začne štípat..."
"To zní geniálně!"
"Nicméně bych se na tento efekt nespoléhal, raději se dáme do škrábání."

Stojí u pomníku dukelských hrdinů. Čestná stráž, hrdý pionýr v nažehleném kroji. Celá třída mu závidí.

Stojí v pozoru, už celou věčnost, což je asi osm minut. Je nejmíň třicet stupňů ve stínu, čas se vleče, ale musí vydržet! Ještě dvaadvacet minut. A to ho na koleni strašně svědí strup. Pak ho začne šimrat - hrůza - mezi lopatkama. Potřeboval by se poškrábat, ale nemůže, nesmí! Je čestná stráž!

Zatne zuby a v duchu si přezpívá Internacionálu. Představuje si soudruha Lenina v plavkách. Nic nepomáhá. Soudružku vedoucí v plavkách. Dokonce ani to nepomáhá.

Právě pochopil, co to znamená hrdinně trpět za vlast.

„Žer slimáky. To je tak divné kouzlo,“ poznamenal Harry.

„Co je na něm divnýho?“ Zeptal se Ron.

„No, většina kouzel zní tak hezky, a pak prostě bum. Žer slimáky.“

„Většina kouzel je doslovných. Jenom v jiném jazyce,“ vysvětlila Hermiona, „Avis znamená latinsky 'pták'.“

„Tak proč nekouzlíme anglicky?“ zeptal se Ron.

„Nevím. Přijde mi, že by bylo jasnější, co je cíl kouzla...“

„Když jsou kouzla jen rozkazy,“ navrhl Harry, „tak si na Malfoye vymyslíme nějaké zaklínadlo!“

„Harry, ne!“

„Harry, jo!“ odvětil Ron, „Slimáci jsou slabí. Schytá blechy! Škrábej se!“

„To by asi neudělalo ty blechy... Musíme to vypilovat.“

„Proboha...“ vydechla Hermiona.

"Zavři oči, třeba ti to pomůže," poradila jí babička. Helga poslechla, zavřela oči a hlína kolem její ruky se začala hýbat. Trochu jí opadalo. A pak zase nic.
Otevřela oči. "Pořád mi to nejde."
"Znovu."
Zavřela oči a tentokrát se opravdu snažila na nic nemyslet. Zapomenout, jak se jmenuje, kdo jsou její rodiče, všechno, co jí babička poradila. Když otevřela oči, v převisu zela díra, skoro jako jeskyňka pro myši. Na ruce jí vyskočili pupínky.
"Škrábej se," řekla babička.
"Myslíš, neškrábej se, že?"
"Nemyslím. Rychle to rozškrábej, ideálně do krve. Nebude to příjemné, ale pomůže ti to do budoucna."
Poslechla.