DMD č. 25. pro 25. 4. 2025. Téma: Noc plná zázraků

„Pověz, mládenče,“ vyzvala mě paní severu, „proč jsi sem přišel? Chceš se ucházet o jednu z mých dcer?“
„Ne.“ Uklonil jsem se. „Přišel jsem zhlédnout divy a oslavy.“
Kolem lýtek se mi prohnalo procesí lišek a rosomáků s lucernami v zubech.
Jeleni a losi vyhazovali z paroží jiskry k obloze, kde v barevných rouchách tančily děti paní severu. Vybíhaly do kopce, roztáhly pláště jako křídla a vyhouply se do reje.
„Dobrá, už se mi zajídalo, že mi je jižané unášejí a pak se ke mně vrací zakleté jako ptáci. Pokud se vrátí.“
Po chvíli mi dala přinést plášť jako křídla.

Ze setkání s plukovníkem byl nadšený. Vyslechli ho, přitakávali.
„Ano, ledy se pohnuly. Víme, co dělat, máme způsoby komunikace. Děkuji survivalistům za připravenost.“
Znali jeho bunkr, aktivity. On si vojáků nikdy nevšimnul.
Na podobný impulz čekal. Najednou bylo teplo, sníh zkapalněl, vojenský tábor zbažinatěl.

Voják, co ho doprovázel, mu nabídl cigaretu. Odmítnul.
„Kdo mě zachránil?“
Muž pokrčil rameny.

Do obvazovny se Prepper už nevrátí. Chce pomoct. Přispět k tomuto zázraku.
Taky se dokáže koukat. Nepřehlédnul nákresy parního stroje. Koleje pod sněhem. A taky rozezná rogalo pod plachtou.
Vrátí se po Chestera a nabídne svou pomoc. Třináctka bude jeho šťastné číslo.

Teplá letní noc, když se konečně snese tma a zavládne klid. Krajina pokojně usíná, zatímco něco jiného se probouzí.
Nad černým lesem stoupá zvláštní narudlý měsíc. V dálce plápolají ohně, ve vzduchu se vznáší lehký závan dýmu. Čarodějnice kdesi provozují své rejdy. Od rybníků zní koncert žab, možná se tam hastrman připravuje na lov, rusalky vycházejí z vln a tančí v mokřadech. Ze tmy vystupují malá světélka, kdož ví, nelákají-li nás na scestí.
Najdi devatero býlí, má zázračnou moc. Usínat budeš s kyticí pod polštářem.
Ale není přáno, noc přejde a následuje jen další řada obyčejných dní, tak jako vždycky.

„Chybí ti táta?“
Holčičky leží ve spacácích. Zírají do nebe. Oblohou letí černé mraky. V dálce se každou chvíli slabě zableskne.
Kristina mlčí. Pak se zhluboka nadechne: „Ani ne. Je cizí. Nevídáme se.“
Ve větvích zachrastí vítr.
„Nenávidím ho! Nechápu, jak to mohl udělat. Vykašlal se na nás, zbabělec!“
Dáňa se posadí a pohladí ji po vlasech. Krista se stáhne.
„Nech mě, jestli to uděláš, budu brečet.“
Kolem krku ji obejmou teplé ruce: „Klidně. Můžeš, mně to nevadí.“
Nechce. V očích pálí slzy. Povolí. Poprvé se k někomu přitiskne blíž.
Dáně věří.
Na obzoru se blýská na časy. Přichází bouřka.

Obzor rychle černal. Na prérii přicházely bouře nečekaně.
"Musíme..."
Zastavil ji. Schovávat se ve skalách by byla sebevražda.
"Támhle!"
Našel alespoň nějakou prohlubeň. S první hromovou ranou ji strhl na zem. Přes ně přehodil kabát. Voněl lněným olejem, ale úplně nepromokavý nebyl.
"Cítila bych se líp, mít něco nad sebou!"
Opatrně ji přikryl vlastním tělem.
"Nic jiného nemám."
Opravdu to pomohlo, ale pořád se třásla. Do země okolo bušil déšt, kroupy i blesky. Nebezpečně blízko.
"Umřeme tady?"
"Ne," ujišťoval ji. "Neboj. Zkus něčím zaměstnat hlavu."
"Potřebovala bych spíš zaměstnat ruce," navrhla.
"Fajn. Čím?"
"Mám nápad," zašeptala, když mu rozepínala kalhoty.

Zvuk zvonku, co na Vánoce plní tajná přání,
jako dnes mi v uších zní to jemné zacinkání.

Magická noc - ta při které zázraky se dějí,
o takových legendy se často vyprávějí.

Když hvězdičky počítali sami v svitu měsíce,
pod srdcem se zahnízdila jedna buňka z tisíce.

V určeném termínu před slunce východem,
zrození začalo kontrakcí příchodem.

V den tátových narozenin princezna svět spatří,
beze sporu k nejkrásnějším ten zážitek patří.

Zalykáš se samým štěstím nad spícími andílky,
když slyšíš dech pravidelný z jejich dětské postýlky.

Kdo k plejádám padajícím upíral své zraky,
možná dneska, tak jako já, věří na zázraky.

Tmavá, zastrčená ulička.

"Když si vezmeš tohle, tak ti garantuju, že budeš mít noc plnou zázraků, Gregory."

Položil mu na dlaň dvě pilulky a významně na něj mrkl.

Chtěl to vůbec?

Naposledy zažil zázračnou noc s tou milou brunetkou.

Znovu pohlédl na pilulky, pokrčil rameny a vložil si je do úst.

...

Dopoledne se probudil na ulici, mezi odpadky.

V puse měl sucho, naopak kalhoty dosti mokré. Kéž by to byla ranní rosa! V uchu měl čerstvý piercing. Jedna bota mu chyběla. Pravá strana vlasů taky. V ruce měl okurku. Proč?

"Zázraky? Nemyslím si."

S námahou se zvedl a vydal domů.

Vzácná chvilka klidu! Sylvina se spokojeně rozhlédla po neobvykle prázdné kuchyni. Nádobí po večeři bylo umyté a uklizené, kuchařky a služebné odešly do spacích prostor, jen venku bylo tlumeně slyšet, jak Camo dostává vyhubováno od Albuny, že neuklidil sýr správně do spíže…

Konečně má čas si vypít svůj klah. Hrnek stál na stolku vedle nočního ohniště už nějakou dobu, ale určitě bude ještě trochu teplý. Přesně tak, jak ho má ráda.

Loužičky klahu po celém stolku jí měly varovat. Nevěřícně se dívala na to nadělení a přistoupila blíž.

Nad okrajem hrnku se vynořila vlhce lesklá hlavička modrého ohňového dráčka…

„MENOLLY!!!“

„Magie je tu cítit čím dál víc,“ nasával Drobek vzduch, „je to tu prastaré...“

„Jsme tady! Podívejte!“ hlásil Zimoř.

Picek s Drobkem poprvé spatřili dívku v kameni.

„Tak se ukaž, Drobku“ pobídl Picek kamaráda.

Drak se nadechl a opatrně vypustil plamen. Jen trochu, aby zlehka olízl jantar. Ten zvolna tál. Když už zbývaly poslední kousky a dívka byla téměř volná, otevřela oči.

„Co se děje? Ach ne… Magie!“

Najednou pochopili – pokud zmizí kámen i jeho obyvatel, zmizí i magie…

Drobek zareagoval první. Odstrčil děvče a skočil na její místo. Kámen jej bleskurychle obestřel. Magie byla zachráněna. A Pickova babička též…

„Hagrride, slyšíš to?“
Hagrid se zaposlouchal. „Co bysem měl jako slyšet? Neslyším nic.“
„No prrávě. Nádherrné ticho.“
„Voni snad dneska usnuli všici naráz!“
„Hned po večeřři.“
„Žádnej mě nepoblinkal.“
„Nebolí je břříško.“
„Ani se žádnej nepos… eh nepokakal.“
„Věřřím, že nás čeká nádherrná noc,“ povzdechla si zasněně Olympa.
„Enem abys to, holka, nezakřikla.“
Olypa si položila prst na ústa. „Musíme být opatrrní a velmi tiší.“
„Jo. Deme do ložnice,“ zašeptal Hagrid. „Těšim se na to vod momentu, co se prckové narodili.“
„Já rrovněž. Jen si drrahoušku lehni na bok, abys nechrrápal a naše andílky neprrobudil. Snad se konečně oprravdu vyspíme.“