DMD č. 25. pro 25. 4. 2025. Téma: Noc plná zázraků

„Moje holčička. Varovala jsem, že je falešný. Nevěřila mi. A když ji opustil... Rozum jako by se zatemnil. Mě vinila. Že prý jsem ho vyhnala. Rozumné slovo neslyšela. Doufala jsem že čas... A voda mi ji vzala.“
Otýlie vzlyká, že by se kámen ustrnul.
„Roky jsem hledala. Dokážu ji dostat zpátky. Jen musím mít něco jejího. Cokoliv. Ale nejpozději do týdne. Na filipojakubskou noc. Letos bude mocná. Tak blízko úplňku. Tomu prvnímu jarnímu. V tom je síla zrození. Prosím. Já k vodě nemůžu. Nevěří mi.“
Upře na ně zoufalý, uslzený pohled.
„Uvidíme, co půjde,“ ozve se kupodivu jako první Klaudie.

Hudba pozvolna tichla, ale roztoužení křídlatí ještě stále vířili v divokých spirálách.
Naráželi jeden do druhého, opilí panikou i touhou.
Kladli další a další vajíčka. Na kůru stromů, do kaluží, na vlhký mech. Nenasytné, slepé a destruktivní larvy se pustily do jídla.
Požíraly jemné okvětní lístky rudých květů.
Prokousávaly se k tyčinkám, hltaly pyl.
Ničily zárodky života, než mohly dozrát.
Žraly.
Bez rozmyslu.
Bez přestávky.
Pandemie destrukce se šířila z místa, které mělo být kolébkou.

Popelavá bděla.
Rychlá křídla rozčísla vzduch.
Tichá silueta znehybněla v tůni a rychle odvrátila zrak.
Aby zlatooké ropuchy ani mravenčí dělnice při hostině nic nerušilo.

„Holčička. Tři kila šedesát, padesát centimetrů.“
Čekám na zázrak, o kterém všichni básní. Až ji uvidím, něco se stane. Blesk. Všeobjímající vlna mateřské lásky. Gejzír štěstí.
Ukazujou mi mimino. Modrý oči, pár chloupků na kebulce.
Tak jo.

Budí mě drnčící vozik. Brečící nemluvňata ve dvou patrech.
„Tak tady máme to vaše zlatíčko!“ Naškrobená blondýna mi strká vřešťana do postele.
„Budeme kojit, maminko.“
Div jsem se neohlídla. Já jsem maminka. Pomalu mi to dochází. Co když to nebudu umět? Nic takhle mrňavýho jsem nikdy na starost neměla.
Přitahuju ji k sobě. Krásně voní.
Pro začátek to bude muset stačit.
Ahoj, Kristinko.

Tisíce míhajících se světlušek nad hlavou vytvářelo na temném pozadí světelnou klenbu listů. Magická záře života uprostřed mrtvého světa noci. Bylo to bezpečí na obloze smrti. Vyzařovaly zázrak utopený v hloubce beznaděje. Kdesi v hlavě buk promluvil němými slovy stromu, kterým však rozuměl. Proud vět zurčel v myšlenkách, a najednou to celé pochopil. Pohlédl na velkou ránu zející na kmeni – pořádný kus dřeva chyběl, byl vyštípnutý do hloubky odhaluje bolestivé poranění. Tento velikán pomalu umíral – kapkou mízy za kapkou se odpočítával jeho vyměřený čas věčnosti, staletí se smrskly do přesýpacích hodin, které odbíjely zrnko po zrnku. Pomoc musela být rychlá.

Sen končí probuzením nebo smrtí.

Janice Kellawayová byla jak v Jiříkově vidění. Před chvilkou postel, teď viděla fantastický lunapark. Pár atrakcí oběhla a momentálně po ní házel očkem snědý chlapík.

„Líbí se ti tady?“

„Jako jo, bezva cukrová vata.“

„A naše kolo štěstí jsi zkoušela? Vypadne kulička a možná ti změní osud.“

Šla do toho. Červená stužka.

„Kotě, ty máš kliku! Natočíme s tebou kraťas! Támhle je Frankie, náš kameraman. Svěř se mu do rukou a nebudeš litovat!“

Noc plná zázraků, to si Janice myslela. Snová pohádka, ale ve skutečnosti… náměsíčnost, plato s léky a pak už jen černočerná tma.

"Čas?" ptá se Erik ostatních nadšených radioamatérů, zatímco ladil požadovanou frekvenci.
"T minus dvě minuty," hlásí Michael, oči přilepené na hodinky.
"Magneťák připraven," ozve se Bernie od velkého pultu.
"A vysílání naladěno na naše milované FM!" zahlaholí George za sklem. Živé vysílání se spustí co nevidět.
"Nezapomeň poděkovat za tu šíleně vysokou anténu na střeše," mrkne na George Erik, "máme naladěno."
"T minus třicet vteřin," ozve se Michael.
Bernie spustí otáčky nahrávacího pultu. George odpočítává na prstech.
"Zdravím noční posluchače. Tady George Parkinson z WKCR. Víme, že nespíte. Přelet se blíží za tři, dva, jedna..."
Beep beep se šíří éterem.

Seina se leskla jako stříbrná nit, jež protkává svým tokem nasvícené skvosty Paříže. Eiffelovka mrkla svýma nočníma očima myriády světel.

Na lavičce pod Chaillot bylo krásně. Přitulili se k sobě. Večerní vánek rozčeřil letní vzduch. Býčí hlava němě vystupovala z šerosvitu, daněk splynul v kaňce černého inkoustu.

Hubička zintenzivnila přikrádající se vůni jasmínu s omamnými tóny tuberózy. Martovo pole se v dálce rozpilo jako kapka lásky na obloze plné hvězd, které hleděly na ruch kaváren a brasserií na Trocadéru nad nimi.

Slova nevyřčená zkameněla. Němá života svěžest se zachvěla jako list platanu. Město bdělo zasněně jako oni, opojeni růžovým oparem.

Elánius nakráčel ve dvě v noci do Oválné kanceláře. Za stolem seděla hora papírů s černou čepičkou. Elánius zamrkal. Oprava: za stolem seděl Lord Vetinari a skoro nebyl vidět za stohem papírů.
„Ah, Elánius,“ vykouknul Patricij. „Co mi k tomu nadělení můžete říct za hlídku?“
„Napřed přišel Noby na noční čerstvě vykoupaný. Pak Chrysopras odevzdal všechny drogy a že prý se dá na tesařinu.“
Vetinari zamumlal něco jako „Odkraglli se mi přišel omluvit…“
„Tak jsem radši šel rovnou na Univerzitu a Arcikancléř Výsměšek vzkazuje, že ten opilý student už byl vyloučen a že to nepovedené kompulzní kouzlo do rána vyřeší.“

Vzduch nad řekou je příjemně chladivý, hvězdy se zrcadlí v klidné hladině. Všude klid, což je prakticky zázrak. Stanislav s Radkem sedí v trávě u vody.
"Za normálních okolností by to byla romantika jako kráva," poruší Stanislav ticho.
Radek vytáhne lahev vodky a vrazí mu ji do ruky.
"Killer Queen?"
"Moc cynický?"
"Vzhledem k okolnostem..." Stanislav si mohutně přihne, "tak už se kurva zeptej."
Radek má stovky otázek. Ale nechce nést tíhu žádné z odpovědí.
"Kdy si jdeš pro výsledky?" řekne nakonec.
"V úterý."
Radek se natáhne pro lahev.
"Půjdu s tebou."
"Proč?!"
Radek ho vezme za ruku.
"Ty víš."

Padla noc a černá stavba se zastavila. Je přece jednodušší zaplatit pokutu, než zdlouhavě řešit otravné detaily jako dopad projektu na životní prostředí.
Většina lidí s něčím takovým nemůže moc udělat, policie si neví rady, dělníci sami na to kašlou a ani přivolaný starosta nikoho nepřesvědčí... jenže většina lidí nemá k dispozici mobilní naleziště z doby bronzové.
"Štíty máte? Kopí? Šperky?" v ohybu ruky držel několik keramických nádob, které sice bude škoda rozbít, ale on už si je archeolog zase sestaví. Kostlivci se položili do připravených pozic a Nekromant je začal zakrývat hlínou, "Přijdu se na vás podívat do muzea."