DMD č. 25. pro 25. 4. 2025. Téma: Noc plná zázraků

Charity se o půlnoci domů vracela utahaná jako kotě, ale nadšená jako… jiné kotě, pravděpodobně před svým utaháním. Na třetí reprízu jejího autorského představení Nasrané čarodějky jako zázrakem pořád chodili lidi. Dneska se na děkovačku vracely dvakrát!
Rabastan ji po puse na uvítanou tiše odnavigoval k postýlce v ložnici.
„Není možná!“ zašeptala, aby nerušila sedmiměsíční dárek rozvalený v ní. „Jak dlouho?“
„Zabral asi před čtyřmi hodinami,“ odvětil pyšně. „A od té doby klid.“
Vzala ho za ruku. Významně. „Musíme si to užít, dokud to jde.“
Zmateně zamrkal, pak málem zničil celé noční snažení.
„Ne!“
„Jo.“
„Vážně?“
„Vážně.“
„Já tě miluju!“

Začínalo to vždycky stejně.
Někdo něco potřeboval; Jindřich byl ochotný pomoct.
Dál se podrobnosti různily, ale v průběhu figurovalo množství požitého alkoholu.
A nějaká rozhodnutí, která ani jeho oblíbená Sejvovice neměla šanci vymazat.
Ne, že by to nebylo příjemné, být s dívkami, které byly svolné a věděly, co dělají.
I když... nemohl si být vlastně tak úplně jistý, protože mu v hlavě na místě těch nocí zela spíš velká černá díra, ze které se okrajové paprsky hvězdných vzpomínek draly ven jen velmi těžko.
Ráno se po něm chtělo jednou kázání, jindy úklid lázní před inspekcí.
Vždycky to stejně i končilo.

"They seem to be getting along well," Victor said, watching their wives laugh together. They spent the whole day roaming through London, and now they were standing on Westminster Bridge, watching the city slowly light up.
"Wouldn't it be funny if the two of them-" said Henry, and they both laughed.
Victor gently intertwined their fingers. No one else was around, it was dark, and he felt a little high. Everything felt magical. "I want to be with you tonight," he whispered. Henry just smiled.
The night was still young. And they were sure it would be full of miracles.

Byla teplá letní noc a obloha nad Vroengardem se rozzářila docela novými hvězdami.
Barevná světla se vznášela na černém pozadí půlnočního nebe, než se rozprskla do tisíců droboučkých jisker. Vzduchem se táhl štiplavý dým a stovky obličejů se v úžasu obracely k obloze. Děti i starci, kdo měl nohy, vyšel ven se podívat na ten náhlý a přenádherný zázrak.
Na střeše Bašty vedle sebe seděli střapatá Jezdkyně a zlatovlasý Jezdec a barevná světla jim zářila v očích.

Někdy ve stejné době se Jižní věží rozezněl rozlícený křik Mistra Hatiho.
“Který mentálně nedostatečný jedinec se mi hrabal ve směsích na ohňostroj?!”

Poslušně klečím. Dovolíš mi vzhlédnout. V temném pokoji tě měkce ozařují plameny několika svíček.
Vypadáš nádherně.
Zavazuješ mi oči. Doteky najednou vnímám mnohem zřetelněji.
Saténová stuha kolem zápěstí u pelesti postele.
Horký dech na ušním lalůčku.
Tvé rty, tvé prsty, tvůj jazyk. Všude.
U prvního se snažím nevzbudit sousedy.
Při druhém sténám slastí a vzpouzím se proti poutům.
U třetího pouštím stavidla křiku a okolní svět mě nezajímá, jen ty a to, co děláš, víc, příliš, ne dost, ještě.
Při čtvrtém orgasmu už nemůžu ani křičet.
Po pátém bezvládně ležím vyčerpaná, nesmírně spokojená, v jiných sférách.
Spánek někdy musí počkat.

Violetta se zjevila jako přízrak z ničeho. Juditu opustily všechny myšlenky i vzduch z plic, když ji nejkrásnější osoba v celé Vídni místo pozdravu políbila.
„Tajné schůzky mám nejraději,“ uslyšela proklatě blízko svého ucha a útroby se jí stáhly touhou zapomenout, proč je tady. Útočila na ni slovy i doteky, měla ji přesně tam, kde ji mít chtěla…
„Příště pozveme Konstantina.“ Pustila se do popisu noci plné zázraků.
Judita procitla. Konstantina? Ale on přece…
„Už jsem ho pro nás vyzkoušela. Bude to nádherné, uvidíš.“
Judita od ní odskočila jako od plamene.
Slova z milostného románu spadla do bahna, odkud přišla.

Ermě se zastavil čas.
Nezřetelná postava na rampě hledí přímo na ni. Erma nevidí tvář. Vnímá.
„Chraňte Padmé,“ zaťuká jí na lebku zevnitř.
Najednou sleduje sama sebe zevnitř, jak popadla Padmé a strhla ji k zemi a obtočila je obě ochrannou šálou Síly.
Útok provane kolem, odráží se od štítu a jiskří jako hvězdy na pozadí nebe ovázaného pentlí místní galaxie.
Stín sejde z rampy. Aktivuje světelné meče. Odstrkuje z cesty nepřátele jako loutky.
Štít začíná praskat. Příliš. Moc. Neudržím. Zmenšit.
Vystoupit.
Padmé zůstane zabalená v ochranném kokonu.
Erma už ne.
Nápor ji srazí na kolena.
Musí.
Ten.
Štít.
Udržet.

Zlobil se na ni. Měl dost všech těch her a předstírání, plné zuby politiky čarodějek a jejich povýšené fasády. Nestojí mu to za to, už ne. Je konec. Tentokrát už opravdu.
V rozčilení odpochodoval od skupiny. Však se bez něj Marigold projednou obejde. A ona stejně prošla portálem…
Stále poněkud prudce zmuchlal svůj plášť a natáhl se do mechu.
…
Ve snu se ale jeho rozhodnutí vytratilo…
Usmála se a on nad sebou ztratil kontrolu. Její fialkové oči slibovaly vše, co tak chtěl. Znova. A znova…
…
Ráno ho vzbudilo melancholické brnkání loutny.
Košile mu voněla šeříkem a angreštem.
Bylo po slunovratu.

Většina dětí se začne rodit v noci. V čase ticha a bezpečí.
Freyja viděla porodů stovky, desítkám dětí doslova pomohla na svět. Byla svědkem zrození tolika rodin, kdy se každá zapsala do jejího srdce.
Okamžik narození miminka je takový malý zázrak. Ženino tělo je branou mezi tam a tady. Freyja sleduje, jak se objevují vlásky, první svědectví o podobě miminka. Lebeční švy se stlačují, aby hlava mohla projít, a pak se najednou vyloupne a dítě je už skoro na světě.
Vítá ho noc plná vzrušeného očekávání v malé místnosti a hřejivá náruč matky, zatímco venku je ticho a vesnice spí.

"Přidrž si to!" zamumlá Blue a Crevan poslechne.
"Musím ven Blue."
"Vím."
"Zachráníš ho?"
"Dostaň sem vrtulník a má šanci."
"Dobře," s tím Crevan zmizí.

Venku ho čeká boj. Pedro ječící do vysílačky a vedro, co ho udeří do obličeje stejně jako pach krve a moči.
Stiskne rty.
Zacíli.
Výdech - zadržet dech.
Štěknutí výstřelu.
Splyne s ostatními.
Trefí se.
Pak znova a znova.

"Letí sem transportéry a Apač."
"Tolik?"
"Jo, velmistr odmítá riskovat, že se někde zapomeneš jak minule."
"..."

Vrtulníky dorazí za pět dvanáct.
Apač vyčistí cestu.
Všichni zrychleně nasedají.
Crevan nasedá mezi posledními.
Tentokrát letí domů všichni.
Malý zázrak.