Drakeni z Pernu

Vzácná chvilka klidu! Sylvina se spokojeně rozhlédla po neobvykle prázdné kuchyni. Nádobí po večeři bylo umyté a uklizené, kuchařky a služebné odešly do spacích prostor, jen venku bylo tlumeně slyšet, jak Camo dostává vyhubováno od Albuny, že neuklidil sýr správně do spíže…

Konečně má čas si vypít svůj klah. Hrnek stál na stolku vedle nočního ohniště už nějakou dobu, ale určitě bude ještě trochu teplý. Přesně tak, jak ho má ráda.

Loužičky klahu po celém stolku jí měly varovat. Nevěřícně se dívala na to nadělení a přistoupila blíž.

Nad okrajem hrnku se vynořila vlhce lesklá hlavička modrého ohňového dráčka…

„MENOLLY!!!“

„Rosteš jako z vody. Jestli se nepřestaneš tolik cpát, nevejdeš se do lůžka…“ laškovně cepovala svého zeleného draka Arela.

„Vždyť nejím moc. Koukni na královnu, jí víc, než já“, protestovala Ereth.

„Možná, ale když porosteš moc rychle, popraská ti kůže. A víš, že to může být nebezpečné.“

„No jo. Asi máš pravdu,“ pustila dračice poslední sousto. „Trochu mě svědí bok. Naolejuješ ho? A podrbeš?“

„Na boku se poškrábej sama, tam si přece dosáhneš.“

„Teď teda ne, jsem přecpaná. A mám nafouklé břicho…“

„Vidíš? Říkala jsem ti to…“ drbala Arela poslušně zlobivé místo, zatímco se vracely do weyru.

„Ano… tam… nepřestávej…“