Mágové

Picek krájel zeleninu, Cora kořenila maso a drak dumal, co dá takové jídlo práce.

„A to byste si to nemohli vyčarovat?“ broukl do ticha.

„Říkal jsem ti, nemůžeš vyčarovat něco z ničeho…“ oponoval Picek.

„A co očarovat nádobí, aby vařilo samo?“

„Hele, to není špatný nápad,“ podotkla Cora.

„Jako aby hrnec vařil sám?“ ujišťoval se Picek.

„Přesně! Jen bys potřeboval kouzelnou formuli, aby začal…“

„Nějaké ‚Vař!‘ nebo ‚Začni!‘,“ zkoušel Picek, ale ani jedno se nelíbilo.

„A co ‚Hrnečku vař!‘?“ napadlo Coru.

„To zní dobře!“ chválil Drobek. „A jak ho pak zastavíš? Aby jídlo nepřevařil…“

„Jednoduše – ‚Hrnečku dost!‘,“ vítězoslavně pronesla Cora.

Zůstala sama. Krystal zpíval a vyprávěl o životě svých předchozích partnerů. Viděla vše, co bylo, i to co se dělo nyní. Kdyby se snažila, dokázala by ovlivnit cokoliv a kohokoliv. Stejně, jako pomohla Mariovi zvítězit nad otcem a učinila z něj Nejvyššího. Byla všemocná! 

Pak ucítila slabou nitku vědomí z Města. Otec, manžel, syn… její domov. Už je neuvidí. Nikdy neobejme své dítě…

Veškerý pocit moci byl rázem pryč. Zařekla se, že svou sílu násobenou krystalem nikdy nezneužije. Bude strážit Město a ty, které má ráda. 

Snad jedině… Pokud bude mít vnuka, až dospěje, pomůže mu na cestě do Citadely…

Chiméra stále přecházela výstavním sálem. Tu čuchla sem, tu nakoukla tam. Najednou vrazila do stolku v zadním rohu, kde Drachomyr zapomněl meloun připravený pro hosty. 

Zelený plod se skutálel dolů a rozprskl se po podlaze. Stvoření to zaujalo. Zkusmo čichlo k rudé dužině, olízlo si čumáky a pak se do nenadálé svačinky s chutí pustilo. Hostinu si kupodivu nenechala ujít ani kozí ani lví hlava.

Drachomyr byl z toho paf. 

„Ona žere ovoce? Tak to s odchytem nebude problém!“

Odběhl do kuchyně připravit návnadu.

„Že by byla nakonec vegetarián?“ přemýšlel, zatímco vytvářel melounovou cestičku ke kleci. „Třeba půjde i ochočit!“

„Zimoři, pohlídáš mi chvilku krámek? Potřebuju si něco zařídit…“

„Samozřejmě, Crotusi.“

„A dej pozor na ten červený pytel hnojiva v rohu. Z toho nikomu neprodávej!“

„Jasně. Proč?“

„Je pro magický strom v Citadele. K normálním kytkám nesmí, proměnilo by je v lidožravky!“

„No jo, budu opatrný …“

Pochůzky netrvaly dlouho. Jakmile se ale Crotus vrátil do květinářství, všiml že červený pytel je poloprázdný. Hned nato se rozezněl telefon.

„Cože? Pokojovka se vám pokusila sežrat babičku? Okamžitě dorazím a napravím to. Nikdo se k ní zatím nepřibližujte!“

Jen co Crotus vyrazil ze dveří jako velká voda, začal telefon zvonit ještě naléhavěji…

A potom se v teleportační místnosti otevřel portál. Z něj vyskočilo drobné stvoření s netopýříma ušima, rozpláclým nosem a rukama a nohama tenkýma jako hůlčičky. Ječelo jak na lesy, ale nikdo mu nerozuměl. Čarodějové se kolem něj seběhli ve snaze zjistit, co je zač.

„Rozumíte mu někdo?“ zjišťoval Nejvyšší.

„Zkusím překládat,“ ozval se Drachomyr, spolkl větník a zaposlouchal se do vetřelcových výkřiků.

„Prý chce azyl. Sebral… přinesl…“

„Cože to přinesl?“

„Prý ponožku profesora Snapea. Zdá se, že jí ukradl…“

Najednou se portál otevřel znovu, vystrčila se z něj ruka, popadla vetřelce i s ponožkou a protáhla jej kamsi do neznáma.

Picek ještě neměl ukončené studium magie, proto musel Drobka brát s sebou na vyučování. Samozřejmě, že se do něj všichni v Citadele zamilovali a nejeden kouzelník začal přemýšlet o tom si nějakého toho draka také pořídit.

Představa, že budou mít Citadelu plnou oheň šlehajících plazů, nedávala Nejvyššímu spát. Probíral proto se svým služebníkem, jak ten mumraj nějak ukočírovat.

„Viděls ten rozruch? Každý by teď chtěl draka!“ vybuchl Nejvyšší.

„Viděl, ale co s tím?“

„Hlavně, kam bychom ty draky dali?“

„Co třeba do kurníku, stejně nemáme slepice…“

„To jako, že bychom tu měli dračník? Nebo jak se říká kurníku pro draky?“

Zimoř zatřepal plechovkou na kafe, aby zjistil, že je prázdná. Co teď? Zkusmo zapátral v nesčetných kapsách svého pláště a byl odměněn hromádkou hnědých bobulí vzdáleně připomínajících zrnka kávy. 

„Snad to bude stačit,“ pomyslel si, rozemlel je a zalil vroucí vodou.

„Už to nesu, pane…“

Nejvyšší začichal, trochu jej zarazila nezvyklá vůně, ale pak si opatrně usrkl.

„To je strašné?“ vyprskl. „Vždyť se to nedá pít! Cos to přinesl?“

„Omlouvám se, Nejvyšší, kafe došlo. Ale odvar z jeleníku má stejně povzbudivé účinky…“

Nejvyšší, kterému po požitém nápoji vyrašily na čele parohy na Zimoře jen vztekle zíral.

„Ups… Vydržte, tohle napravíme…“

Když odezněl zmatek se změnou obyvatele krystalu, mohl se Nejvyšší začít věnovat otázce svého následnictví. Přeci jenom mu už bylo přes sedmdesát a cítil se dlouhou službou unaven.

„Sestav kandidátku nejvhodnějších uchazečů,“ pověřil svého služebníka, „a nezapomeň tam zapsat i Evelínu.“

„Evelínu? Myslíte, že bude chtít?“

„Asi ne, ale snad to vezme to jako poctu za léta strávená péčí o magii. A možná i jako omluvu…“

„Dobrá, takže Evelínu také…“ poznamenal si služebník.

„Hlavně ne Zimoře! To by byla tragédie!“ podotkl Nejvyšší

„Samozřejmě, to se nemusíte bát. A i kdyby se na kandidátku nějak protlačil, poslední slovo má vždycky krystal…“

Picek se konečně odhodlal Coru pozvat na odložené rande. V neděli odpoledne proto s Drobkem zazvonili u jejího domu. 

„Madam, váš nóbl kočár na vás čeká,“ galantně jí podal rámě, když otevřela dveře.

Drak chvilku myslel, že tím nóbl kočárem bude on, ale Picek místo toho rozvinul létající koberec.

„Ó, bude mi potěšením, pane…“ vklouzla do role Cora a s elegantní úklonou nabízenou ruku přijala, špičkou prstů si nadzdvihla sukni a nakročila ke „kočáru“. 

Celou noblesní scénku přerušil Drobek když žďuchl do koberce ve chvíli, kdy na něj Picek s Corou nastoupili a ti si naprosto neelegantně kecli na zadek.

Nejvyšší doposlouchal a prásknul s telefonem.

„Co se stalo?“ zajímal se Crotus (toho času služebník Nejvyššího).

„Zimoř! Už zase! Volal mi starosta, že si jeho bratr, sedlák z Pomezí, Zimoře objednal, ať mu zvětší švestky na stromě. Ten trouba si nevšiml, že je tam vosí hnízdo a zvětšil i to. Teď po statku lítají vosy velikosti tenisového míčku a celá sedlákova rodina se schovává v maštali. Zajdi tam a naprav to...“

„A neměl by Zimoř, když to všechno spískal?“

„Jen to ne! Byl by schopný místo vos zmenšit sedlákovu rodinu na velikost trpaslíků. A to už bych u starosty nevyžehli!“