Černí baroni

Dušan byl na zhroucení. Myslel si, že užije pár poklidných dnů doma, ale matka mu oznámila, že přijede teta Anny.
Dušan tetu bytostně nesnášel.
Už to jméno! Copak se to hodí nechat si říkat Anny? Zní to tak buržoazně! Uvědomělá občanka by se měla nechat oslovovat Anna. Jako Anna proletářka.
Teta chodí v klobouku a nosí rukavičky. Další buržoazní přežitek!
Odmítá pokrokovou literaturu a čte díla dekadentních imperialistických pisálků.
Hraje na klavír. Kdyby raději hrála na harmoniku, ta je bližší pracujícímu lidu.
Dušan se zachvěl odporem. Pro svazáckého funkcionáře a redaktora závodního časopisu Rudá vatra je takové příbuzenstvo opravdový trapas!

„Sakra Jasánek, nebuď takový přizdisráč,“ řekl Kefalín, spíš otráveně než doopravdy naštvaně.
Netušil, že v zádech má Terazkyho.
„Kefalín, vy vojínu Jasánkovi nadáváte? Neviete, že v jednotě je síla?!? Hanbiť byste sa mali, Kefalín.“
„Hanbím, pane majore,“ přikývnul okamžitě.
Jasánek zářil spokojeností. Spravedlnosti bylo pro jednou učiněno zadost. Terazky však ještě neskončil.
„Keď tak o tom premýšlam, Kefalín… čo vlastně značí taký prizdisráč?“
„No…“ nadechl se k vysvětlení. „Člověk natolik zbabělý, že i jaksi tu… potřebu… vykonává nenápadně v koutku. A odvážný voják, který nehledí napravo nalevo pak do takového toho… věci… může stoupnout, čímž dojde k porušení ústrojové kázně.“