DMD č. 04. pro 4. 4. 2026. Téma: Sečtěme se

„Heleno?“ promluvil na ni znovu. A pak si všiml krvavé skvrny, která prosakovala skrz látku hábitu na jejích prsou. Tep ještě měla, jenže slabý.
S ochablým tělem v náručí vyklopýtal na nádvoří.

„Tady jste Bratře Mikaeli, v pořádku? Viděl jste Bratra Jonáše?“
„Nikoli, ale Sestra Abigail je raněná, už ji doprovázejí na ošetřovnu.“

Starší řeholníci se navzdory chaosu snažili zachovat klid. Počítali přeživší i hmotné ztráty. Rozptýlil je až on.

„Thomasi, co tu děláš? A kde– Sestro Heleno!“
„Zachránila mě. Bratře Mikaeli, mohl bych zůstat ještě pár dní? Jestli… Než se probere, prosím.“
„V žádném případě. Tvé poslání je jinde.“

"Centrum volá voltmetr. Jaký máte potenciál?"

"Tady voltmetr. Od jednoho trichomu. Pouhá rosa?"

"Dejme tomu třicet vteřin."

"Tady voltmetr. Hlásím napětí od druhého trichomu. Jedna a jedna jsou dvě. To bude moucha. Mňamkááá!"

"Centrum čepeli: Cvak! Opakuji, cvak!"

"Tady listová čepel. Hlásíme uzavřeno."

"Tady voltmetr. Hlásíme další a další potenciály. Ta sebou háže, moucha."

"Centrum čepeli: Stiskněte pevněji. Nerozdrtit. Opakuji, nerozdrtit."

"Už byly tři potenciály, nespustíme trávení?"

"Centrum voltmetru: Nekibicuj. Centrum trávicím žlázkám: zahájit trávení."

"Mňam."

"My chceme taky aminokyseliny!"

Zhruba po týdnu.

"Centrum čepeli. Konec, vážení. Zahájit otvírání. Napřímit trichomy. Centrum voltmetru: vynulujte kalkulačku. Květní stvol žádá další mouchu."

„Už je to lepší?“ zajíká se Slávka. „Chceš na vzduch?“
Drahoš přikývne. Vděčně přijme oporu dívčiny dlaně. 
Ponuré chladno venku nutí přitisknout se k sobě.
Hrbolatou dlažbu křižují kroky několika chodců, projede auto, štěkne pes. A mezi tou lhostejnou všedností se proplétají neviditelné vlny rozvířené magie, žulové kostky pod nohama neslyšně drnčí. Bez varování se spustí prudký déšť.
Vrhnou se zpátky do křehkého úkrytu falešné útulnosti.
„Je tady v okolí hodně čarodějů?“ šeptá Drahoš.
„Pokud vím, jen my. Máma a já, táta ne,“ odpoví Slávka stejně tiše. Znepokojeně pozoruje nervózní výraz své matky. „Mami, ty víš, co se tady děje?“

Zklamaně upíjel gin. Večer se nevydařil. Vůbec se nevyděsila. Poprvé zaváhal. Nevybral si špatně? Něžná křehká tmavovláska se už nezdála tak poddajná. 
Prudce postavil sklenici na stolek. Naopak. Bude to výzva! Ne jako ty husy, co pištěly nebo prosily. 
V duchu před ním defilovala řada dívek. Kolik vás vlastně bylo?
Sofie, Agáta, Lena. Skončily na psychiatrii.
Iveta a Soňa mu unikly tam, kam za nimi nemohl. Vlak a prášky.
Zato Brigita...Tělem mu projelo slastné zachvění. Několikrát nahlašovala stalking, nikdo jí nevěřil. Když ji začali hledat, bylo pozdě. 

Takže – budeš sedmička? Máš šťastné číslo, krasavice.
I když… Jak pro koho. 
 

Pot z nás lije, všichni lapáme po dechu, ošetřujeme rány.

"Já jich rozsekal dva tucty."

"Já vystřílel celej toulec šípů," hásí Klíšťák.

"To je třicet kousků, po dvou na hlavu, takže patnáct."

"Kudlama jsem sejmula pět, čtyři flakóny svěcenky rozpustili tři, šest lehlo po tom perdanitovym granátu a sedum jsem dosekala šavlí - celkem dvacetjedna," dopočítala se Jorcha.

"Já je načechral tou kinetickou vlnou, a pak zabil green stormem deset, grey flejmem osm, rudejma bleskama deset, dvě salvy ionik boltů po pěti a dva z prstenu blů stormlajtem," chválí se Fleuriot.

"Rovná stovka zombíků! Tolik pohromadě sem ještě neviděl, dobrá práce."

Už zase ho bolela hlava. Tahle třída byla plná protikladů. Byly tu děti klidné i hlasité, soustředěné i rozjívené. On sám si připadal jako otrok na galejích. U těch nejhorších často nepomáhala ani rákoska. Jenže tu byli i jiní. Například Karlík.

Sčítání už měli dávno probrané, takže se rozhodl, že si zařídí chvilku klidu. Oznámil početní úkol.

"Čísla od 1 do 100 se rozhodla, že se všechna sečtou. Kolik jim vyšlo?"

Třídou zašumělo nespokojené mumlání. Jen Karlík mlčel. Zdálo se, že přemýšlí.

Nastalo ticho, přerušované jen skřípáním per. Vychutnával si ten klid, když najednou...

"Mám to. 5050," ozval se Karlík.

"Tak, vemte si čipy a seřaďte se, půjdeme na oběd. " 

Chumel dětí se po několika hádkách o místo a obvinění z předbíhání, promění v hada, víceméně způsobně čekajícího na vypuštění do jídelny. 

"Ještě se spočítejte, ať víme, že jsme všichni."

"Jedna," zazní od dveří jasným hláskem.

"Dva, " přidá se další hlas. 

"Tři," jde to dobře, za chvíli jsme na obědě. 

"Čtyři," po několika dloubancích od spolužáků zjistil, že je na řadě. 

"Pět!" zvolá netrpělivě další. 

"SIX!" zařve potměšilý druhák a po něm nevyhnutelně následuje:

"SEVEN!"

"SIX - SEVEN! SIX SEVEN" skanduje dav, máchá před sebou rukama a počítání je v pr...

Vdaná žena si to rozdává ve své posteli s milencem, když vtom zarachotí v zámku klíč. Šamstr začne panikařit a chce zdrhat, ale žena ho chlácholí:

„Neboj, on je děsně hloupej a navíc asi i opilej, zůstaň ležet, on si ničeho nevšimne a až usne, tak normálně odejdeš.“

A jo, manžel vejde, lehne si, ale najednou si sedne a zařve:

„Je tady moc nohou! Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest.”

Manželka se nedá znervóznit.

„Klid, to bude tím úhlem, zkus to tamhle od šatníku…“

Manžel vyleze z postele a znova počítá: „Jedna, dvě, tři, čtyři. Fuj, už jsem se lekl!”