DMD č. 04. pro 4. 4. 2026. Téma: Sečtěme se

Zdirad se zadívá na vycházející hvězdičky na nebi a praví Tabitě:

"Nevím, zda je na tom nebi nějaký pánbůh. Musím přiznat, že při posledním sčítání lidu jsem nechal otázku náboženství nezodpovězenou, protože žádná z nabízených možností na mě neseděla."

Tabita zareagovala:

"Mě mnohem více zajímá, jak to bude při příštím sčítání. V kterém domě či bytě se budu sčítat, s kým budu tu domácnost sdílet, jakého budu stavu, myslím rodinného..."

"Do dalšího sčítání je to ještě pět let, to se může stát věcí. Ví bůh, jak to všechno bude."

"Jsi v rozporu se svým předchozím tvrzením, Zdirade!"

"Pravdu máš, Tabito."

Všechny cesty vedou do Říma, smával se děda, když si ho nadhazoval na klíně. Giuliovi teď připadá, že všechny cesty vedou do Rivy. Tolik lidí pohromadě ještě nikdy neviděl. Jeden jak druhý klopýtají po prašné cestě a shora určitě připomínají obří štrúdl vinoucí se krajinou, z jehož puklin náhodně vykukují klobouky, kabáty, kožené vaky, děti na ramenou. Vyráželi za tmy, narychlo. Snad na týden, nanejvýš na tři, říkali. Než se fronta přežene. Ticho tíží k nesnesení, když mlčí tři tisíce lidí najednou. Mlčí i máma. Není co říct.

Když se před ním konečně rozprostře jezero Garda, připadá mu jako moře.

Vejde nervózní Angličan, rezervovaný Japonec, věčně nespokojený Rakušan, dětsky šťastný Američan a Egypťan do pyramidy. To není začátek vtipu, to se jen Gupta, Egypt, uvolil dělat dnešního průvodce. 

„Tady nemůžeš fotit! Je to hřbitov.“ Arthur měl pocit, že jeho existence je založena na tahání mladšího sourozence z malérů.

„Alfréde, je to hrobka.“ Kiku protočil oči. 

„Faraóny pohřbívali v pyramidách, to nevíš?“ smočil si Rakousko.

„Á, pyramida! Umřem tady!“

„Neřek jsem ti, abys nekoukal na Asterixe a Obelixe? Klid, sečtěme se!“

Průvodce chyběl, právě na ně vybafl z tajných dveří. Alfréd se skácel na zem.

„Turecko má pravdu. Amíci nic nevydrží!“ 

Dveře se rozlétly. Dovnitř téměř upadl zakrvácený Zrzek, táhnoucí zmítající se postavu, dobře o hlavu větší než byl sám. Vran, vidíce zpestření večera, se k nim vrhl a zajatce přisedl.
„Pomalu,“ položil Racek cider na stůl, „ať nám ještě něco poví. Přepadl tě na hlídce?“ obrátil se na Zrzka.
Ten zuřivě zakýval. Hlasivky mu ještě nezačaly fungovat.
Postava pod sedícím Vranem se prudce vzepjala. Nohy zabušily do podlahy. Následný klid byl podivně nepatřičný.
„Co mu je?“
„Nic jsem mu neudělal,“ ohradil se Vran. „Asi jed.“ 
„Jed působící na démona? A démon, kterého neznáme,“ potřásl hlavou Racek.
„Zkontaktuju všechny,“ řekl Jezevec. 
 

Edith s hrůzou mrazící jí vnitřnosti pozorovala, jak se sinusoida monitorů u jednotlivých inkubátorů mění v rovnou linii. Zelené světlo jedno po druhém zčervenalo. Bez jediného škobrtnutí, bez alarmu, který by před koncem upozorňoval na potíže, které by ještě bylo možné zvrátit.

A pak to nesnesitelné ticho, když technici jističem vypnuli kvílení monitorů.

I její srdce jako by v ten okamžik vynechalo pár úderů.

Několik paramediků pak obcházelo řady nechybných inkubátorů a počítali, kolik zůstalo přeživších.

Ale Edith to viděla i ze své pracovny s výhledem na celý sál.

Červená vedle červené.

Z nových životů nepřežil ani jeden.

Ani jeden.

Běžel. 

Před ním byl táhlý kopec a pak rovinka. Když vyběhl nahoru, musel ještě podél plotu a pak k té díře, o které věděl každý a žádný velitel ji nikdy nenechal opravit. 

Proklouzl jí jako úhoř a běžel dolů k ubikacím. Věděl, že je to přesně sedmset metrů. Podklouzla mu noha a čestvě doléčené koleno zaprostestovalo. 

"Kur...!" vyjekl, ale pokračoval dál. 

Už byl u ubikací...jasně, výtah někdo držel v osmičce, zaklel a bral schody po dvou. 

Pokoj.

Rychle sundat oblečení. 

A pak uniforma a kanady.

Schody dolu skákal po celých křídlech. 

Na nástup doběhl včas.

"Bratr seržant Crevan?!"

"ZDE!"

Žár sauny pronikal tělem a zaháněl bolesti. Na Pekku šlo po dlouhém dni spaní.

Vtom ucítil závan chladu.

Když otevřel oči, seděl před ním pišišvor: šiškovité uši, vyboulená očiska.

Jen Pekka mrknul, pišišvor byl pryč.

Týden na to do sauny vlezla zubatá kradnožka a zabrala si nejlepší místo. Vyhnal ji vrbovou metličkou.

Když onehdy zase v sauně usínal, zaslechl zpod podlahy šepot:

„Až nás bude dost, tak Pekku přemůžem.“

„A sníme.“

„To by nás muselo být osm.“

„Radši tucet.“

„Jo, ale nejdřív bysme se museli sejít. A každej z nás žije v úplně jiným čase.“

Pekka znovu klidně zavřel oči.

Zachřestily řetězy a ozvalo se táhlé Úúúúúú.

Šedá dáma si povzdechla a zatvářila se ještě utrápeněji než obvykle. 

„Klid, má drahá,“ poplácal ji profesor Binns po ruce.

Šedá dáma se malinko odtáhla.

Skoro-bezhlavý-Nick si odkašlal: „Ehm. Asi bychom mohli začít...“

Řetězy zalomozily ještě naléhavěji.

„Ještě nejsme všichni,“ procedil mezi zuby Krvavý Baron, pak se otočil a zařval: „Protivo!“ až se zachvěl křišťálový lustr.

Řetězy zařinčely naposled. O chvilku později prolétl zdí obávaný poltergeist.

„K službám, barone, a tak dále,“ parodicky naznačil úklonu a zastavil nad volnou židlí.

„Spočtěme se,“ s úsměvem nadhodil Tlustý mnich.

Všichni se na něj nevěřícně zahleděli.

V poslední době je v přestrašlivých povídkách, které rveme Páte koleji z pařátů (oblažují nás jimi i bez vyzvání), něco jinak. Jakási podivná autocenzura.
Varování: sm*t stojí v jedné. Varování chápu, ale co ta hvězdička? Další píše: Pozor, s*x, dobře, tak tu nebudu číst. Ale pak v jiném textu uvidím ku*vu...
„Sak*a, to se nedá číst,“ prohlásím a zarazím se. Že by mě čtení těch snůšek ovlivnilo? Ano, cítím se o něco tupější, chce to přebít kvalitnější literaturou. Nemůžeme se přece učíst až k íkvé tykve. Zamířím proto do odpovídající místnosti.
Neunikla ale ani ona.
Kniho*na, stojí nade dveřmi.
Pomoc!
 

I am alone.

Life is lonely when you are different.

I found her.

Even though the world is against us, we are together. And we love each other.

She has a friend.

She is just like us. She doesn't want to marry a man. She said she'd rather die.

She met her person.

And it isn't a man. Her family won't accept it, but she doesn't care.

She was alone.

I found a girl on the street. She was young. Her family kicked her out.

I thought I was alone.

But there are many of us. And we all count.