Obraz Doriana Graye

Hleděl do velkých modrých očí, pozoroval hebké růžové rty. Tak rád by se jich dotýkal.
Jeho ruka nervózně svírala štětec. Trocha červené barvy mu ukápla do klína. Zastyděl se.
Pohledem se vrátil k plátnu před sebou. Mladík se na něj zářivě usmíval.
Dorian se Basila snažil přemluvit už několik dní, aby jej znovu nakreslil, avšak malíř váhal. Ten poslední portrét byl mistrovským dílem. Basil měl pocit, jakoby se mu podařilo do rámu uvěznit i duši.
Miloval ho. Bylo těžké to namalovat.
Když se však Dorian svlékl do naha a položil se na divan v jeho ateliéru, nedokázal již déle odolávat.

Večírky u lady Agáty probíhaly vždy ve velkém stylu. Mnoho nudné konverzace, příšerných vtipů i zajímavých lidí.
To se ostatně potvrdilo i tento večer.
„Tohle je můj synovec. Dorian Gray,“ představila ho.
Oskar se zálibně zadíval na pohledného mladíka, který stydlivě klopil oči.
„Velice mě těší,“ zašeptal.
***
„Chtěl byste se projít?“ zeptal se Oscar po chvíli zdvořilostní konverzace. Dorian měl stále ruměnec ve tvářích. Přesto kývl.
Zahrada byla plná všelijakých druhů květin.
Oscar se sklonil a utrhl několik barevných karafiátů.
Zelený založil Dorianovi do klopy. Červený mu položil na rty.
Dorian se usmál.
A závoj šeříků taktně skryl jejich polibek.
___________________________________________
Poznámka: Zelená barva je už od dob Starověkého Říma spojována s homosexualitou. Zelený karafiát se později stal poznávacím znamením pro gaye. Například Oscar Wilde si na jeho nošení opravdu zakládal ;)

„Já nevím,“ řekl tiše Dorian. Ruka, která se už už natahovala, zůstala nerozhodně viset ve vzduchu.
„Měl jsem za to, že máte v plánu zkusit všechny nové věci, Doriane,“ řekl lord Henry. „V Basilově ateliéru jste vypadal docela odhodlaně. Není od vás hezké, že jste teď změnil názor.“
Pobaveně sledoval, jak rozpaky v mladíkově tváři ustupují paličatému odhodlání. Pokud lorda Henryho na tomto světě něco fascinovalo, pak to byla právě síla jeho vlastních slov, která přiměla ostatní, aby prožili něco, o čem by je samotné nenapadlo ani snít.
Dorian uchopil dýmku. Henry se usmál.
„Jednoznačně nejlepší opium v celém Londýně.“

„Kdybyste si měl vybrat Basile, co by to bylo?“ zeptal se lord Henry a zeširoka se posadil do křesla, „Nesmrtelné tělo nebo nesmrtelnou duši?“
Malíř se zamyslel.
„Jsem toho názoru, Henry, že duše již nesmrtelná je. Jak jinak by mohla po smrti jít do nebe nebo do pekla?“ odvětil. „A kdybych si měl vybrat… Duše je u člověka to nejdůležitější.“
„Myslím, že přeháníte, Basile. K čemu duše? Já nevěřím v nebe ani v peklo. Jsou to jen pohádky pro děti. Jediné, co je věčné, je krása. Když ji máte, nic vás nemůže zastavit ani zabít,“ usmál se. „Nemám pravdu, Doriane?“