DMD č. 25. pro 25. 4. 2026. Téma: Kvetoucí korál

Šichtus byl zamlklý celý večer. Už bylo po půlnoci, když se vytratil ze Dvora. Za rohem, na okenní římse, seděla želva.

"Jsi si jistý tím, co děláš?" upřela želva pohled na jeho ovázanou ruku.

"Kéž by, " přiznal Šichtus upřímně. "Ale to, co mě čeká, může být mnohem lepší."

"Ale cenu znáš, předpokládám. Jsi jako ten pověstný korál, co z mělčiny spatřil růži, a zatoužil vonět a kvést jako ona."

"Jsem," přiznal nakonec Šichtus. "Proto, abych rozkvetl, budu muset opustit moře. A neudělám to pro sebe, ale pro Hlídku."

"Vlastně ti trochu závidím. Já neměl odvahu takhle rozkvést," řekl nakonec Om.

Moře se rozhodlo zkamenět a dotknout se nebe. 

Bílý vápenec, ostrý jako zuby dravců, je tichý hřbitov korálů. Každý kámen tvoří miliardy schránek dávných tvorů. Kdo našlapuje po hřebeni, chodí po dně oceánu, který už miliony let neokusil ani kapku slané vody. Ticho bolí.

Když se jarní slunce dotkne ledových štítů, probudí v horách touhu vrátit perly do prázdných škeblí. Z ostrého štěrku vytrysknou šafrány. Křehká chapadla okvětních lístků se natahují do řídkého vzduchu, oranžové blizny svítí jako sasanky. Prokletije se na pár týdnů stává zase útesem. 

Fialové stráně potvrzují, že minulost není zapomenuta. 

Lze se vrátit. 

Drak to ví.

„Mimochodem, jak se vám povedlo zbavit těch zbylých dvou těl?”
„Jsou někde uprostřed Baltu. Sám nevím kde.”
Gabriela nervózně promne přívěšek s lotosovým korálkem. Něco je špatně. Příliš otázek. Příliš svědků. „Proč se ptáte?” promluví opatrně. 
„Neumíš blbou minutu držet hubu!?”
Nora ho ignoruje. „Dobrá otázka. Jestli mám jet v krytí čtyř vražd, chci vědět, na čem jsem.”
Somrák a šlapky se přestali strkat. Tirák zmizel.
„Dušane… musíme vypadnout. Hned.”
Vztek se mu vypaří z tváře. „Nečum jak slepice a dělej něco!” zařve a skočí do auta. 
Gabriela před sebe mrští jediné bojové kouzlo, které zná. 
Říká se mu řezačka.

Předstírat, že je nejmladším synem hraběte z Yorku, nedělalo Matthewovi moc potíží. Stačilo se chovat jako nadutý hlupák, hihňat se hloupým řečem, které u večeře pronášela ta husička Melody, a k tomu mít oblečený tweed.
Matthew se svého divadla hodlal držet celou cestu, ovšem v Athénách k jejich stolu přibyl kapitánův vzdálený synovec. Matthew při pohledu na Sylvaina Allarda ztratil řeč. Bledá pleť, tmavé vlasy a uhrančivě tmavé oči byly až příliš okouzlující. 
Ke konci večera změnil Matthew téma na běloskvoucí krásu antických soch a hypnotizoval nového společníka. 
K jeho velké radosti Sylvainova tvář rozkvetla nachovými odstíny korálů.
Okamžitě pochopil.