DMD č. 25. pro 25. 4. 2026. Téma: Kvetoucí korál

Drobek odplaval kousek od břehu a zvědavě ponořil hlavu pod hladinu.

„Je tu nějaká kytka!“ hlásil, „a pálí!“ vyjekl, když do nálezu strčil čumák.

„To je sasanka. A není to kytka, je to živočich,“ vysvětloval Picek.

„Jé! A tady je nějaký červený křoví! A kvete!“ vystrčil Drobek hlavu z vody, ponořil jí zpátky a pak zase vynořil. „Ty kytky zmizely, když jsem přišel blíž!“ hlesl udiveně.

„To je taky živočich – korál. ‚Křoví‘ je ochranná schránka, ‚kytky‘ jsou bičíky, kterými sbírá potravu…“ neúnavně vysvětloval Picek.

„Moře je divný, kytky jsou zvířata… Jsou tu opravdový kytky?“

„Jsou, chaluhy – nezamotej se do nich…“.

„Ztlum je!“

Klaudie vyhovět nedokázala. Sjednocená hradba myslí byla příliš silná. Mohla oddrobit kousek, ale to bylo málo. Pak něco začalo odlamovat větší kusy. Dobře tak. Ale... Zvláštní bylo, že ty kusy se nevracely, ale ani nemizely. Skládaly se v podivný korálový útes s obřím květem na vrcholu.

Nicméně tlak polevil a Klaudie na okamžik zaostřila na realitu. Vincenc vesele řádil v davu. Walter se schovával za mrtvolou a Felix... 

„Ne!“ vyjekla Klaudie. Pozdě. Svatý granát vybuchl v miriádě jisker.

***

Felix se překvapeně otočil ke Klaudii, vytreštěně zírající do davu. 

„Co?“

„Korály nekvetou," vydechla Klaudie a sesula se k zemi.

Gabriela popadne dech. Cítí tvrdý asfalt a Dušanovy silné paže. Ochránil ji. Na okamžik myslela, že v tom autě sedí on. Nikdy by —
Opravdu? 
Ruce jsou poseté pihami a svět divně nažloutlý. Jiná dimenze. Dušan nemá magické nadání. 
„Nehýbejte se.” 
Ruka se vytáhne zpod ní. Gabriela se otřese. Šest let se jí nedotkl cizí chlap. Po těle jí přeběhne kouzlo. Jiné zacvakne okolo zápěstí. 
„Můžete vstát. Nemáte žádné zranění. Čarovat ani nezkoušejte.”
Otočí se. 
Je to ten zrzek, co se dobýval na toalety. „Tohle je vaše?” ukáže na korálový přívěšek na zemi. 
„Ano.”
Zrzek přivře oči. „Je bezpečno. Můžeme ven.” 

Piesok pokrýval nekonečno na všetky strany. Paulínka kráčala. 

„Neprechádzam suchou stepou, ani polopúšťou, väzní ma bezhraničný erg,“ opakovala, „bez suchomilných rastlinných spoločenstiev.“ 

Nechladil ju vietor, necítila pot. Len zrnká tečúce medzi prstami a prach.   

„Púštny piesok nie je morského pôvodu. Pozostáva z úlomkov mŕtvych skál! Spôsobujem Spúšť!“  

Fatamorgány rozbíjali horizont na stovky bežiacich zvierat. Nepribližovali sa, nezavíjali. 

Občas sa strhla na neexistujúce ňuf-ňuf.   

Zrnká piesku sa zaguľatili, premenili na maličké korálky. Rozbehli sa Paule pod nohami. Keď dopadla, zakvitli. 

Nadvihla viečka. Hľadeli na ňu malé prasacie očká.

„Je pripečená!“

„Dáme jej napiť?“ 

„Opatrne, nevonia!“

Paula sa s ach oddala osudu. 

„Létat? Na košťatech?!“ vykřikla Pomona Prýtová.
Madam Hoochová se zamyslela. „Nestačila by jim třeba jen návštěva famfrpálového zápasu?“ 
„Nebo potápění!“ navrhl profesor Křiklan. „Žaberníku mám velkou zásobu a jezerní lidé by našim mudlům mohli ukázat ty své zahrady kvetoucích korálů a…“
„Potápění rozhodně ne, Horácio,“ zarazila ho Minerva. „To je snad ještě horší než létání. Možná ten Famfrpál… Myslíš, Rubeusi, že by se jim zápas líbil, ale hlavně, že by se s ním spokojili a na létání netrvali?“
„Moh bych se jich voptat,“ pokrčil rameny Hagrid. „Ale jak sem je za tech pár dní poznal, voni budou chtít beztak voboje.“

Žil byl jeden horal, 
mezi šutry korál, 
na svůj věk furt kvetoucí, 
což je vážně matoucí. 

Často dýchal svěží vzduch, 
smrádek z hnoje v hejnu much. 

Z vlastních vinic sklízel hrozny
a dělal z nich patok hrozný. 
Čurdil ho dál sveřepě
a skladoval ve sklepě. 

Byl šikovný řemeslník, 
měl však tempo šnečí, 
tvrdil, že mu pohyb v horách 
nebývale svědčí. 

Na odlehlém místě 
toužil volně žít, 
pak si vzal svou ženu 
a z té višně slít.

V paneláku žral a kynul, 
touhle volbou prý se minul.  

Jsou věci, 
které vás v životě zlomí,
on však dál nezlomně sází své stromy. 

„Sheldone, tak my jdeme,“ zahlásil Leonard a objal Penny v pase. „Nezapomeň, téma je Podmořský svět a heslo pro vstup je Kvetoucí korál.“

„Kvetoucí korál? Kvetoucí korál!?“ Sheldon začal hyperventilovat. „Nic takového neexistuje! Korál je živočich, tak nekvete!“

Penny, obalená tenounkým cárem látky, ověšená korálky a přívěsky hvězdic táhla Leonarda ke dveřím. „Sheldone, je to jenom zábava, a Amy se tak těší…“

Vtom vstoupila Amy v kostýmu Malé mořské víly. „Kde to vázne? Raj a Howard už se stihli pohádat, kdo půjde za Aquamana, a šli se oba převléct.“

„Dobře, jdu za něj já,“ zazářil Sheldon. „Ale to heslo nevyslovím.“

"Ahoj, Nilsi! Ty máš hrozně rád přírodu, že?" přiběhla za elfem Petra. "Moje máma pracuje v botanické zahradě, jako pěstitelka vodních květin. Nechceš se podívat, jak kvetou třeba... eh... korály?"

Nils na ni upřel opovržlivý elfský pohled a pronesl: "Korály nekvetou. Jsou to živočichové."

"A jo, já myslela ty kytky s bílými květy a velkými kulatými listy na hladině, ty... lopuchy!"

Elfovy oči se obrátily v sloup.

"Víš, já těm kytkám moc nerozumím, ale stejně bychom mohli jít někam jinam, třeba do kavárny..."

"Ale proč, prosimtě? Vždyť je tady tak hezky. Vysoké stromy, krásně zelená tráva, zpívající ptáčci, hořící sekera..."

Slávka vykukuje ven. Něco se tam leskne. Neodolá a sebere to. 
Překvapeně si prohlíží masivní zlatý kroužek ozdobený kouskem korálu. Připomíná chorobně našedlý květ. 
Zakutálený vydlakův prsten! Hřeje a jemně pulsuje jako živý. Slávka sama se na okamžik rozzáří. Neví jak, ale náhle rozumí: „Proto loupí a vydírá! Potřebuje spoustu zlata pro spojení s dvojníky!“
Evžen uznale kývne. „Ty jsi oheň? Dokážeš prsten roztavit?“
Slávka se pousměje. Už jako malá doháněla tátu k šílenství, když měnila kovové lžičky na beztvaré krápníky.
Zlaté pramínky stečou z dlaní, zasyčí na vlhké zemi.
Evžen vztáhne ruku. Korálový kvítek se rozpadne na drobné šupinky.

Podíval se nahoru, na tu obrovskou masu zelenomodré dálavy, nekonečné z jeho pohledu, nezměrné, magické. 

Vždycky se rád potápěl, ale dnes to je jiné, osudovější a s jinými pocity. 

Zahlédl kus těžkého dřeva, které kdysi tvořilo část paluby, jak klesá rychleji než on. Loď se rozlomila o útes na nesčetné díly, které jako nemotorné vločky klesají ke dnu.

Jeho zrak zabloudil dolu, tam, kde zanedlouho bude jeho hrob; jak zjistil, tak velmi pěkný hrob, připomínající kvetoucí zahradu u něj doma kdesi až snově daleko. Korály ukazovaly své mnohobarevné schránky, a mezi nimi drobné rybičky.

Spočine uprostřed šumění moře, v zahradě.