DMD č. 25. pro 25. 4. 2026. Téma: Kvetoucí korál

Les ztratil svoje obvyklé ticho. Noc byla plná šelestu, pohybu, praskotu a míjení, obtěžkaná nervozitou a nestálostí. Kdesi pod povrchem cosi bujelo. Chaos předchází vzniku nového řádu. Mýtina pod skalou se plnila, hledaly se cesty. Když vyšel měsíc, noc rozkvetla barevnými korálky zvířecích očí. Oči divokých prasat svítily bojovnou rudou, liščí oči se leskly pronikavě zeleně, vlčí neklidnou žlutí, jelení snivou modrou. Dívali se po sobě a snažili se pochopit. Měli v sobě dostatek zvířecích instinktů, aby vycítili, že se něco blíží a hledali v očích druhých střípek poznání, náznak budoucnosti, rozuzlení, zda se mají připravit na pohromu nebo požehnání.

Dveře Freyjina domu tiše vrzly. Napjatě vzhlédla, ale když uviděla ženinu tvář, zase se uvolnila.

“Zdravím tě, Freyjo,” pozdravila ji Grace.

“Co tě přivádí?”

“Chtěla jsem ti ukázat, jak Jason vyrostl, a poděkovat ti,” řekla Grace a podávala jí košík.

Freyja nahlédla do peřinky v Graceině náruči, kde spokojeně oddechoval Jason.

“Má tak klidnou tvář,” usmála se. 

Grace z košíku vytáhla dřevěné korále s jedním velkým uprostřed, na kterém byla vymalovaná nádherná květina.

“Malovala jsem ho sama. Na památku, jak jsi mi pomohla.”

Freyja marně potlačovala slzy. Každá žena se jí zapsala do srdce, ale tohle ji vždy tolik dojalo.

Dlouho po sobě sličný jinoch a spanilá panna toužili a dlouho předlouho hledali místo, kde by spolu mohli být sami. Kde se konečně budou moct oddat své lásce a vášni.

Nakonec nalezli úkryt v jasmínových keřích pod datlovou palmou, jež shovívavě skýtala stín mladým milencům.

Ušlechtilý hoch se dlouze zahleděl do hlubokých tůní očí krasavice. Dlouhé a hluboké byly i jejich polibky. Hebká tráva jim zchystala lůžko.

Granátová jablka se vyloupla z hedvábí, v úkrytu dvou alabastrových skal vykvetl nejvzácnější z korálů. Stvol vypučel.

Vtom z křoví vyskočila gazela. Vyplašení milenci se s křikem a neuspořádanými svršky i spodky rozutekli.

"Oto, kvetoucí korále máš?"

"Ano, tati, mám květiny i korále."

A tak může rodina vyrazit. Akce probíhá dle obvyklého scénáře. Ota nepatří k těm, kteří by byli neustále v jednom kole. Je asi po mně, dumá Lev, já jsem také nebyl, vzdor svému jménu, žádný lev salónů a už vůbec ne parketů. Což je ostatně poznat, když během večera vyrazí se Scholastikou na parket.

Ota nečeká na speciální volenku, rozdá náhrdelníky dívkám bez ní a zahlásí úmysl odejít. 

"Můžeš tu ještě zůstat, já doprovod mám," nabízí Lvu Scholastika. Lev na nabídku nereflektuje a vyráží se Scholastikou a Otou na kebab.

Trnilam se s nikým podobným nesetkal. Právě Vajgorova schopnost, zdá se, vábila netvora, jako pivo láká vosy. 

„Vajgore,“ řekl proto opatrně, „takovou dovednost jsem ještě u nikoho neviděl. Spolu máme šanci tu hrůzu porazit. Můžeme vyhrát, pokud si mě netvor nevšimne a budu jej moci překvapit.“

Jenom mu dělaly starost přeludy. Za jeho mládí existovaly přívěsky s korálky se schopností vykvést. Vůně těchto květů dokázala nositeli ochránit mysl. Poskytovala obranu i před přeludy. Jenže tady nic takového nesežene. 

„Neboli mám být návnadou…“ přerušil tok jeho myšlenek Vajgor.

Trnilam na muže zamrkal. Očividně podcenil jeho intelektuální schopnosti.

„Ano,“ odpověděl po pravdě.

"Hele, sleduješ ji taky? Dneska přidala takovou peprnou fotku!"

"Koho?"

"No, našel jsem, že ta holka od baru tam má účet."

"Kde?"

"Bro, modernizuj se. Na, tady." Položil mu notebook do klína a odešel.

Před ním byla nějaká webová stránka. Přihlásit? Registrovat? Funguje to jako e-mail?

Přihlášení nefungovalo. 

Registroval se. 

Kaktus_roger.

...

Prozkoumával to.

Zaujal ho nějaký profil. Klikl na sledovat. Omylem si tak koupil předplatné z karty jeho kamaráda.

A to co tam spatřil nebyl kvetoucí korál, ani orchidej. Ale ta slečna uváděla, že má ráda květiny.

Ty na těch fotkách byly... Jenže na dalších odhalených místech. 

"Tak co?"

"Hezký..."

"Chceš se pobavit?" zeptal se Marek P. Daniela von Draka. Zamával svazkem papírů.

"Nevím. Nemám na slohovky náladu," přiznal Daniel příkře

"Co se stalo?" ptal se Marek.

"Neptej se!" to už správce sbírek vrčel. "Víš co? Radši to přečti. Prosím."

Markovi se do čtení nechtělo. Daniel nebýval naštvaný často -což mu kolega záviděl, jeho studenti štvali často-, ale zato pak bývalo bezpečněji i v srdci hurikánu.

"Kvetoucí koráli," začal češtinář a v duchu si pogratuloval, že se mu netřese hlas. Bouřková mračna v kolegových zelených očích naštěstí neviděl. "Tato chiméra roste v jehličnatých lesích. Opečovávají ji víly kolozubky. Děsivě zapáchá."

Člověk se v absurdnu rodí, žije a umírá. Může to přijmou nebo se tomu vzpírat. Může najít smysl, nebo může zemřít.

Věříme, že každá věc má svou pravdu, a tak se ji snažíme postihnout, splétáme slova jak korále na šňůru, mluvíme tak květnatě, až nám nikdo nerozumí.

Žít znamená nechat žít absurdno, podívat se mu do očí a přikývnout.

Toužíme slovy vyjádřit svět tak, aby dával smysl, ale svět i jazyk nás pokaždé zklamává.

Žít znamená každý den se konfrontovat s vlastní nesrozumitelností.

Jazyk dává víc otázek než odpovědí.

Ta nejdůležitější otázka zůstává.

Stojí život za to, aby byl žit?

Snape začichal, narovnal se a střelil pohledem k zadní části místnosti.

„Všichni hned odložte brky a pojďte se mnou.“ zavelel a vydal se mezi lavicemi ke kotlíkům, za ním se postupně zvětšoval hrozen studentů.

„Čí je tenhle kotlík?“ zamířil prstem k abstraktnímu umění na konci řady.

Studenti se na sebe koukali a krčili rameny, nikdo se nechtěl přiznat, ale zároveň ani hodit spolužáka pod vlak.

Profesor Snape si založil ruce na hrudi a propaloval je pátravým pohledem.

S pohledem sklopeným k zemi vystoupil z řady Justin Finch-Fletchley: „Ten je můj,“ hlesl.

„Můžete mi vysvětlit proč to vypadá jako kvetoucí korál?“

Karolína s radostí objala Jiřího. “To je prima, že už jsi doma!”
I Jiří se usmál. “Ani nevíš, jak jsem se těšil! Školení bylo skvělé, ale jsem příšerně utahaný.”
“Běž si odpočinout, já ti zatím ohřeju guláš,” odkráčela Karolína do kuchyně. Cestou minula kufr, který Jiří nechal v předsíni. Začichala. Co to jenom… Zastavila a vrátila se zpět. Opatrně vzala zavazadlo a postavila ho na stolek. Zámky cvakly. Odér zesílil. Vytáhla košili, čichla a zamračila se.
“Jiří! Mohl bys mi něco vysvětlit?”
“Co?”
“Jak to, že z tvé košile cítím dámský parfém?” 
“A sakra…” začal Jiří, ale dál se nedostal.