DMD č. 25. pro 25. 4. 2026. Téma: Kvetoucí korál

V mobilu jí cinkla zpráva od Jana.
Profesor Tác to dokázal. Ctibor je v péči psychologa!
Paráda! odepsala. Proto přišla ředitelka z hodiny na prášky. Ctibor projevil zájem o pokusy! Chemické, ne fyzikální!
Moje práce, pochválil se Jan. Předvedl jsem hořícího hada na porcelánové podložce. Produkt pramalý, smradu jak v hradu.
Přiložila smajlíka. Prima probuzení pozornosti! Dodala: Fyzikář odchází. Samozřejmě se to rozkřiklo. Ctibor mu pogratuloval. Řekl, že je rád a že to škole prospěje. 
Psychologa čeká pytel práce... Proč si píšeme v aliteracích?
Prosím? 
Opakování stejných hlásek na počátcích slov. Třeba: Kvetoucí korál. 
Kvetoucí korál? Parádní pitomost!
Přiletěl palec.

Juan García těžko dýchal. On i jemu podobní následovali Pizzara se slepou poslušností, ale po pár týdnech se mezi pot a rozkazy poprvé prohlodal červíček pochybností. Vláčeli se zemí, kde bylo všechno podivně cizí. Stromy byly vyšší. Vzduch těžší. Vůně silnější. 
Otřel si čelo a na chvíli spočinul pod květy korálovníků. I ty byly jiné, červené kalichy rostly obrácené k zemi. Pak mu cosi zabzučelo u hlavy. Ohnal se, aby se zbavil obtížného hmyzu, ale v tu ránu jej spatřil. Ptáček, co by se vešel do dlaně, třepotal kolem květů a pil z jednoho po druhém.
Juan García oněměl úžasem.
 

Jednou Horáček povídá, mohli bysme zajít do galerie, Šebestová říkala, že nežijeme kulturně, a Pažout řekl, z toho kvetu jako korál,  Šebestová mi může políbit tyvíšco, a Horáček odpověděl, že korál vůbec nekvete, říkala Aries, a že líbat Pažoutovo tyvíšco by Šebestové nikdy nedovolil, ale do galerie se půjde! Pažout frfňal ještě v tramvaji, ale ve Veletržáku přestal, jeden obraz se mu zalíbil tak, že před ním stál jako uhranutý, to je krása, ty linie, ty tvary, nádhera! Kultura je úžasná! Takoví kluci už dneska ani nejsou, a Horáček řekl, no promiň, a Pažout rychle dodal, ty seš samozřejmě výjimka!

Putovali ledovou krajinou již několik týdnů. Zásoby docházely stejně jako vnitřní síla pokračovat dál. Ale zastavit se znělo ještě hůř, než dávat jednu nohu před druhou. Prý to kdysi bylo moře. Velmi bohaté a živé. Ale pak přišel žár, který odpařil veškerou vodu. A posléze chlad, který zmrazil, co zůstalo. 

Teď bloudili kaňony ledových útesů, které se dříve pyšnily pestrobarevným životem. Ticho se ozývalo skrze křišťálově hladké povrchy a zpřítomňovalo dávnou smrt. Jeden by nevěřil, že i z chladu lze dostat halucinace, protože tamten dávný korál doslova kvetl! Dokonce ze všech těch barev bolely oči. Hrobka, kterou už nikdy neopustí.

Frances se probrala z dalšího prchavého snu. V ústech měla vyprahlo. Tělo v jednom ohni. Chtěla zavolat Jonese. Slova drhla v hrdle. Odpovědí bylo prázdné mlčení. 
Pak se ozvalo klapnutí dveří a dvojí kroky. Tlumené hlasy se rozplývaly mlze. Dotek na zápěstí. Tikot kapesních hodinek bodal ve spáncích. Dlaň na rozpáleném čele. 
Zamžourala do komíhavého světla lucerny.
„Vypijte to.“
Nebránila se hořké pachuti ani sevření Jonesových rukou. 
Když doktor Dobbler odstraňoval krví a hnisem prosáklé obvazy, mlčel. Odulý, růžovočervený květ živil obavy.
„Doktore, jestli... Napíšete...?“
Přikývl. Nechlácholil milosrdnou lží. 
Když se pouštěl do boje s bujícím nepřítelem, nevěděla o světě.

Je to až magické naslouchat zvukům moře. 

Ta rozmanitost. Uklidňující šumění, které se záhy může změnit v řev gigantických mas.

Účes vln se stále mění. Někdy se vzpouzí, ale přesto podléhají diktátu Měsíce. 
S pravidelností se vrhají ke břehu a pak schlíple ustupují. 

Mořské proudy jako řeky v oceánech s sebou nesou rozhovory delfínů a jiných tvorů, zpěv kvetoucích korálů a zároveň nářek těch, které umírají. Oceány pohřbívají spoustu zbytečné uhynulých živočichů, jimž plasty zacpaly ústa, aby nesténaly. Když jsou nářky příliš silné, vodstvu se udělá nevolno. Zvrací obrovské vlny. 

Tsunami se snaží pomstít lidem, kteří to mají na svědomí. 

Cesta na Zemi skrz divokou část vesmíru je žůžo dobrodrůžo. Stačí jednou špatně zabočit a jste někde, kde jste ještě nebyli.
"Takže kde jsme dneska?" zeptala se Gwen při pohledu na planetu s plynným obrem v pozadí. Vypadalo to jako Země a Jupiter. V tmavě modrym.
Sme u Pandory. Neptej se proč a jak. Už počítám zpáteční cestu odpověděl Com.
"Jé, Pandora!" Thon se přilepil na sklo, "nemohli bysme...?"
"Nedá se tam dýchat."
"Síla, vole, ne?"

O půl hodiny později

"Jé... koukněte na ty kytičky pod vodou! To je jak koráli na Zemi."
"Koráli nejsou..."
"Zmlkni a podej mi foťák."

Z ateliéru textilního designu není na kyvadlo vidět, ale studenti jeho rytmus vnímají.

Rufina drží špulku odstínu 666, barvu tepenné krve.

„Oni věří, že když se obalí plechem, stanou se nezničitelnými.“

Ukáže na náčrt ozubených kol. 

„Lžete jim. Křížky jsou runy síly a uzly pouta, držící národ pohromadě. Budou to milovat.“

Přejde k jednomu z rámů a prudce zabodne jehlu do látky.

„Nitě pokřtěné krví. Výšivka je invaze. Měkký květ korálu, který proroste skrze krunýř k srdci. I nejtvrdší kámen má jádro, které kdysi plakalo. Udělejte vzory tak krásné, aby se jich nemohli vzdát. Neporazíme je silou. Rozložíme je zevnitř.“

Azurově modré nebe, rozvířená vodní hladina. Nad ní zuří bouře. Hromy a blesky přináší zkázu. Krvavý déšť neustává. Těžké kapky se rozplývají v kruzích, moře má barvu staletého dubu. 

Hlouběji se nachází zelenomodrý třpyt šupin. Myriády drobounkých životů, tlamičky chňapají po černých chaluhách vlasů. Bublinky rybího dechu se dotýkají chladnoucí tváře.  

Mořské dno odkrývá tisícileté sousoší. Vyřezávaný rubínový filigrán, mozaika na skalním masivu. Na něm se tyčí stovky mávajících rukou s rozevřenými dlaněmi, vlnících se jako pableskující záře cizího slunce. Květiny neobjevených zahrad. Život, vyrůstající ze života.  

Oči námořníka zšednou jako hra světel. Božská nádhera. Zemřít znamená objevit nový svět. 

Křoví, připomínající růžový korál, na druhém konci louky se rozestoupilo.

Na palouk vběhla veliká zelená bestie na dvou nohách a jedním chňapnutím slupla celou ovci.

Tětivy zadrnčely.

Šípy a šipky trefily.

Jakoby se nic nestalo.

Potvora hop hop a chňapla po mně.

Na poslední chvíli jsem uskočil. Větev, na které jsem stál, to prostě ukouslo.

Fleuriot to zasáhl bleskem.

Stříkla krev.

Zařvalo to a vyrazilo k němu.

Klíšťákovy šípy z toho trčely na všechny strany, ale žádný hluboko.

"Zaměstnejte to na chvíli," křikl kouzloš a přesunul se k Jorše.

Klíšťák po tom hází šutry.

Já jsem vrhl štít a scimitar.