DMD č. 24. pro 24. 4. 2012. Téma: Sledují tě

Dostalo se ti velké pocty. Máš právo ve svých rukou, můžeš toto město vyléčit z jeho chorob. Sledují tě. Čekají, co uděláš. Potají si z tebe utahují. Nevědí, že by se tě měli bát.
*
Kličkami řeči omotáváš její nevinnost. Konečně pochopila, co se snažíš říct. Sleduje tě teď s odporem. Proč? Nabídl jsi jí přece naději. Co je proti tomu jedna noc.
*
Sledoval tě. Celou tu dobu tě sledoval. To on tě chytal do sítí, to on má nyní v rukou právo i tvůj život. Ale co tím sledoval?
*
Sleduji tě se zatajeným dechem. A divím se Isabele, že nepodlehla.
pozn.: fandom uvádím pod názvem originálu, protože české překlady se rozcházejí (Něco za něco, Oko za oko, Půjčka za oplátku)
pozn. 2: David Tennant září jako Angelo zde.

"They're following you," she whispers in post-coital languor.
"How?" I kiss her. With her, information exchange is magnificent.
She giggles as if I had said something sweet. "Cameras on the window." I know better than to let my gaze waft towards it. "And a chip in your anus," she grins.
I blush, remembering her fingers…
"Thanks," I huff. "We strike on Thursday at three."
Now she has all the information - no reason to linger in the intimacy to fool surveilance.
It hurts to see her get up instantly. She doesn't know information is just part of the deal for me.

Poznámka: obsahuje slova nevhodná pro malé děti
Život je trochu nudný. Plný líného létání kolem květin, žraní mšic a opalování na slunci. Ale my berušky chceme něco víc! Užívat si života! Dobrodružství, adrenalin… Nejlepší jsou mouchy. Mají několik předností: za a) jsou blbé za b) snadno se nasírají. Zpravidla jsou tam, kde je nějaký hnus. Vidíš ty blbečky, jak poletují kolem popelnice a hlasitě si přitom bzučí. Stačí, se takhle zastavit a začít se jim smát. Počkáš, až tě budou vnímat, když začnou startovat, líně vyletíš. Slepě poletí za tebou. Vyber jim nějaké překážky, zaručeně nějaká odpadne, ukaž jim, jak umíš zrychlit. Nakonec se těm zdechlinkám vysměj.

Drabble, které mám v hlavě snad od začátku DMD. Snad se bude líbit :)
***
Byla tma. Ani měsíc nesvítil. V blízkosti vrby mlátičky se ozývaly podezřelé zvuky. Konkrétně funění, slintání, občasná břinknutí a rytmické dopadání čehosi na cosi.
Většinu z nich vydával bradavický klíčník a šafář. Kopal a po boku mu leželo něco, co mohlo být stejně dobře koštětem jako tyčkou k upevnění stanu.
Rubeus se zarazil. Měl náhle dojem, že ho ze tmy někdo (nebo něco) pozoruje. A měl pravdu.
„Hagride, co to tu u Merlina vyvádíte?“ ozvala se profesorka McGonagallová.
„Jak bych to...“
„Snad tu něco nesázíte?“
„Když vona je tady tak sama,“ špitl. „Chtěl jsem jí přinýst kamarádku.“
„Další vrbu mlátivou?!“

Od Sherlockova pohřbu uplynulo už několik měsíců a na místě někde hluboko v hrudi, které si John dříve neuvědomoval, se rozlila podivná, němá prázdnota. Neuspokojující, ale dostačující. Vakuum místo kousku atmosféry, nic, kde dřív bývalo něco.
Něco velkého.
S každým uplynulým dnem se vakuum rozrůstalo a požíralo to, co z bývalého vojáka ještě zbývalo. A nejspíš by brzy sežralo a zabilo všechno, co z Johna zůstalo, a nechalo po sobě jen kráčející bezduchou jámu, nebýt toho…
Nebýt toho, že John trpěl pocitem, že ho někdo sleduje – a ve chvílích toho zvláštního mrazení se prázdnota v jeho hrudi s jekem ztrácela.

Bylo zvláštní cítit obrovskou bolest a zároveň obrovský vztek. Už dávno nebyla tou mladou holkou, která se zamilovala do hocha z televize a neodvažovala by se tvrdit, že to co dnes cítí, je láska. Odhodlání, snaha bojovat proti bezpráví, snaha o spravedlnost. Těžko říci.
Nazývali ji teroristkou, občas se jí přede dveřmi objevili novináři a chtěli vědět, jaké to bylo být Lauren a jaké to bylo ukrást Trumanovi jeho první polibek. Ukrást... Jako kdyby to bylo tak jednoduché.
Všichni se podílí na Trumanově utrpení. Všichni ti, kdo to sledují. I ona sama – každý den před televizí, neschopna se přestat dívat.

„Babi, neboj. Teď je celej byt pod dohledem. Kdyby se ti třeba udělalo špatně, stačí, když zavoláš. Hlídají tě.
Osaměla. Kouká – ano, u stropu vedou nějaké nové dráty. „Haló, je tam někdo?“ Škrkavý zvuk jak na nádraží. „“Paní Jarolímová, jste v pořádku?“
„Aano, já jenom … “
„Prima, kdyby vám nebylo dobře, tak se takhle ozvěte.“
Zase sama. Pomalu se šourá zalít kytku. Utřít prach. Ohřát guláš, co jí tu mladá nechala. Přečíst časopisy z minulého měsíce. Ty jí přivezl vnuk.
Pustit televizi. Vypnout televizi. Vzít od sousedky nákup. Moc hodná ženská, ale taky nemá čas.
Aspoň že ji sledujou ty dráty.

Varování: AU
Sledují tě.
Celých sedm let.
Dvě oči barvy jantaru.
Nejprve s očekáváním a nadšením.
Pak s nechápavostí. Proč si nevšímáš její touhy předvést své znalosti?
Pak s nechutí. Proč se k ní a k jejím kamarádům chováš takhle? Protože jsou v Nebelvíru?
Pak s nenávistí. Jak jsi to mohl udělat? Zavraždit profesora Brumbála? Zradit je?
A nakonec s respektem a obdivem. Jak jsi to mohl tak dlouho vydržet? Víš, za co všechno ti vděčíme?
Pak se k pohledům přidal i úsměv.
Celá léta ji sledoval stejně pozorně, jako ona jeho. Napadlo ho, že by jí ten úsměv někdy mohl oplatit.

Je tam. Vždycky tam byl. I když o něm nevíš. Když se na tebe podívá neznámý člověk s výrazem plným strachu, je to tím, že si jej všiml. Když jdeš po schodech nahoru ze sklepa a za zády máš tmu, on je ten důvod, proč máš na krku husí kůži. Když jdeš pozdě v noci opuštěným městem, jsi k smrti vyděšený, protože tušíš, že tam je. Stačilo to nejobyčejnější rozhodnutí v jednom ze tvých mnoha nevýrazných dnů a od té chvíle tě sžírá.
Co si dáš zítra? Rohlík nebo housku? Čaj nebo kávu? Možná to bude tvá poslední svobodná volba.

Poznámka: Inspirováno životopisem Dona Bosca.
----
Prší. Studená voda ti proniká za límec. Kapky rachotí mezi větvemi. Vítr hučí nocí.
Jdeš a napínáš smysly do zuřícího nečasu. Máš strach. Vyděšeně se rozhlížíš téměř při každém zvuku. Každé zaskřípění větví ti připadá jako křik vraha.
Jdeš opuštěnou alejí. Tvůj strach vzrůstá. Šeptáš slova modlitby.
Déšť polevuje. Vděčně se přežehnáš. Prsty se dotkneš ramene. Jizvu po kulce přes oblečení necítíš, ale víš, že tam je. Připomíná ti, že bys opravdu neměl chodit sám. Snažíš se popohnat unavené nohy, ale už tě neposlouchají.
K bráně oratoře, která tě konečně zbaví očí v zádech, je to už jen pár kroků…