DMD č. 24. pro 24. 4. 2012. Téma: Sledují tě

Cítila, že ji sledují. I když ji nemohli vidět a nemohli ani vědět, kde vůbec je, přesto si byla jistá, že ji čarodějové sledují. Zvyšovalo to její nervozitu a nekontrolovatelné projevy magie byly častější a stále silnější.
„Sledují tě, Soneo,“ povzdechl si Cery. „Musíme tě schovat někde jinde.“
Znovu do bludiště temných chodeb pod slumy… kolikrát ještě?
........................................................................................
Zase ty pokradmé slídivé pohledy. Při hodinách, o přestávkách… Myslela si, že po vstupu do Společenství se jich zbaví, ale opak byl pravdou. Zvědavé nepřátelské pohledy spolužáků však nebyly tím nejhorším. Od jisté doby s neochvějnou jistotou věděla, že ji sleduje Nejvyšší lord.

„Někdy mám pocit, jakoby měli oči všude,“ utrousil bývalý kněz a lovec upírů Bernardo, v současné době Viktorův Mluvčí, a svá slova zapil douškem červeného vína.
„Sám dobře víš, že to není jen pocit. Mají oči, uši i nos všude. Na tebe, na mě, na všechny si syslí minimálně jednu maličkou páku páčičku.“
„Vím, pamatuji si to. Nelíbí se mi to.“
„Mně taky ne. Informace, které mají, by dokázaly okamžitě rozpoutat takové války, že by další už nebyly. Na druhou stranu jsou ti lepráčci docela užiteční. Kdo jiný se ti bude dvě hodiny plazit kanalizační trubkou, pro pár obyčejných fotek?“

Mladá žena s malým novorozenětem v náručí zoufale běžela ulicí. Byla tma… Přerývavě dýchala. Jsou jí na stopě. Věděla to.
Rychlým pohybem zaběhla do opuštěného domu. Vystoupala po schodech. Skrčila se za postel v cizím dětském pokoji a draly se jí do očí slzy. Proč jen ona? Její dítě netušíc nebezpečí, které jim hrozilo, spokojeně spalo.
Žena uslyšela kroky… Blížily se k domu. Tlumené hlasy asi pěti mužů překrývaly těžké kroky, jak prohledávaly přízemí. Začala se smiřovat se smrtí.
Dveře pokoje se otevřely. Svit z třech hůlek ženu našlo. Ozval se hlasitý smích a pak celou místnost zahalilo zelené světlo.

Sledují tě. Rarášci s ohnivou šešulkou a uhlíkovýma očima, mužíčci s řeřavýma tlapkama a plamínkem na každém drápku, sledují tě. Stahují se k tobě, vyhmatávají tvoje stopy, až z nich stoupá našedlý kouř. V každé tvé šlápotě víří jemný popel a oni jej rozfoukávají do nových ohýnků. Cesta za tebou plane. Před tebou – tma. Už nevíš, odkud jsi přišel, tvé stopy se kroutí a vinou jako řeřavé arabesky ověšené desítkami, stovkami... bytůstek. Kopec s rozkvetlými stromy jsi dávno ztratil.
Tak jako Danele.
Náhle vpředu plamen jasnější než ostatní. Běží k tobě. Měl by ses bát, ale zapomněl jsi jak.
„Eriku!“

Doručovatelka mu vždycky hodila do schránky lístek, místo aby mu donesla balík. Miko se s ní kvůli tomu několikrát chytil. Naposledy to ráno před nástupem do nemocnice. Tehdy netušil, že
brzy zemře. Byl by se k ní choval vlídněji.
Transplantace proběhla úspěšně. Prý bude v pořádku. Dárce měl silné a zdravé srdce. Zemřel při nehodě. Technicky vzato. Až na to, že se později probral v márnici. Byli propojeni, cítil jeho hlad.
Když ho propustili do domácí péče, zabarikádoval dveře nábytkem. K ránu si dárce pro srdce přišel. Nemohl dovnitř, zůstal proto čekat venku. Utrhl dveřní kouli. Později také hlavu doručovatelky.

Sledují tě strážcové přání na cimbuří ctižádosti.
Pozorují tě užaslé oči dětí s odleskem štěstí a nevinnosti
a také davy lidí v uniformách lhostejnosti.
Jak smečka ohařů sledují tvé stopy výčitky svědomí.
Zírá na tebe ironie, když se zmítáš v pavučině myšlenek.
Následuje tě naděje a je ti neustále v patách.
Sledují tě pohledy žebráků, ze kterých vnímáš jen bídu a nataženou ruku.
Ukazují si na tebe prstem paprsky slunce, když tápeš ve tmě.
Špehují tě a nespustí z očí pomluvy s velkou fantazií
a přesto po obou tvých bocích jdou stále radost a spokojenost a po očku tě sledují.

Mladý muž se s dívkou potkal na kopci za vesnicí. Utíkali z města, ve kterém žili skoro celý život. Milovali se. Toužili se vzít, ale aby to mohli udělat, museli odejít za hranice.
„Amy, už jsem tady, byl bych tu dřív, ale zjistil jsem, že tě sledují. Musíme být opatrní.“
„Co si s nimi udělal?“
„Radši se neptej, neměl jsem na vybranou. Chtěli tě zajmout a prodat některému švagrovi.“
„Copak jsem nějaké zvíře? Oni snad po smrti otce zešíleli.“
„Nediv se, chtějí vládnout a další dědička by jim mohla stát v cestě.“
„Jeffe, já nechci vládnout, chci být s tebou.“

Ještě jedno nesoutěžní
----
S prvním se setkala v Řásnovce. Nápis byl už napůl smytý deštěm. Sotva ho přečetla. Nevěnovala mu pozornost.
Na druhý narazila na oprýskané zdi domu nedaleko kostela sv. Jakuba Většího. I na něm se už podepsal zub času. Přesto se jí ho podařilo rozluštit. Hlásal: Žlutý kvítek zvítězí nad všemi špatnostmi!
Když pak v Liliové, jen pár kroků od podmračeného nárožního kamene uviděla jasně zářící: Chyťte Širokka!, začala mít pocit, jako by ji pronásledovaly. Všude kam se vrtla, na ni ze starých zdí pomrkávaly nápisy psané křídou, mnohdy ve spěchu.
A pak náhle zmizely. Hledala je. Nikdy už je nenašla.

Co udělá každý normální (tím myslím zdravě uvažující) člověk, když zjistí, že ho sledují?
Zaleze někam, kde není vidět.
Co udělá Sherlock Holmes?
Postaví se nahý doprostřed Trafalgaru a zařve, že nemá co skrývat.
Co udělá každý normální člověk, když zjistí, že je jeho sledování marné?
Stáhne se.
Co udělá Jim Moriarty?
Jen v trenýrkách s Mickey Mousem se postaví Sherlockovi čelem a zakřičí: „Já ano! Některé věci můžeš vidět jenom ty, zlato.“
Co v tu chvíli udělá Mycroft?
Dramaticky se vynoří zpoza Nelsonovy sochy a oznámí Moriartymu, že ho sleduje pět odstřelovačů.
Co udělám já?
Všechno si to vyfotím.

Drabble souvisí s tímto kouskem. A také s tímto
Číhaly. Nehýbaly se - to jim šlo - a dýchaly velice pomalu - což bylo těžší. Byla tu spousta prachu. Prastarého. Taky pár věcí, které připadaly divné dokonce i jim. Skleněné oko, například. Modré. Levá ho vyzvracela předevčírem. Zvláštní. Jeden by předpokládal, že lékárník bude jedlý celý. Tedy, kromě zubů. Také tu ležela kostra hada. Dokonale ohlodaná.
Vrzly dveře. Ta zrzavá bytost oprašovala knihovnu a tiše si prozpěvovala. Ponožky zatajily dech. Měly sice hlad, ale cítily, že útok na tyhle kotníky by se nemusel vyplatit...
"Alžběto," oslovil ji roztržitě Andrew Carpenter, "až půjdete dolů, ozbrojte se, prosím, alespoň smetáčkem."
"Proč?"
"Prostě mi věřte..."